59 CO 246/2021-246 — Krajský soud v Brně

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 599.726,75 Kč (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalobkyně je povinna nahradit České republice – Okresnímu soudu ve [obec] náklady řízení ve výši 2.025 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. V podstatných částech odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že se žalobkyně dne [datum] procházela po chodníku nacházejícím se na pozemku žalovaného 1. na parcele [číslo] v k. ú. [obec], který je ve správě žalované 2. Do chodníku je vsazena kašna v podobě železničních závor, z níž tryská voda do jejího okolí, přičemž kašna je prakticky součástí uvedeného chodníku. Dne [datum] žalobkyně vstoupila do prostoru blíže kašny vydlážděného dlažebními kostkami, který byl od okolního chodníku vydlážděného zámkovou dlažbou stěží rozeznatelný. Při došlapu na krajní dlažební kostky žalobkyně podklouzla a upadla. Při pádu utrpěla komplikovanou zlomeninu lokte, jejíž léčba byla zdlouhavá a vyžádala si dvě operace. S odkazem na předložený posudek uplatnila žalobkyně nárok na náhradu za ztížené společenské uplatnění ve výši 407.841 Kč a za bolest částku 191.885,75 Kč. Odpovědnost žalovaných spatřovala žalobkyně v závadě ve schůdnosti a také v porušení obecné prevenční povinnosti dané vsazením takové fontány do chodníku. Po ohledání fontány soudem žalobkyně začala tvrdit, že příčinou jejího podklouznutí byla rostlinná řasa, kterou byly dlažební kostky v prostoru fontány pokryty. Žalovaní se bránili tím, že žalobkyně si byla vědoma toho, že vstupuje do prostoru fontány, který je mokrý a kluzký, a nic jí nebránilo se tomuto prostoru vyhnout. Zpochybňovali, že příčinou pádu byla řasa a připomněli, že činí vše, co na nich lze spravedlivě požadovat, aby k výskytu závad ve schůdnosti nedocházelo. Nadto prostor kašny nelze dle žalovaných kvalifikovat ani jako místní komunikaci a tudíž nelze hovořit o odpovědnosti podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Skutkově soud prvního stupně uzavřel, že na pozemku žalovaného 1. parcele [číslo] ostatní ploše, v k. ú. [obec] před vlakovým nádražím se nachází vodní prvek (fontána) stylizovaný do dvou železničních závor, z jejichž ramen vytéká voda, dopadající na žulové dlažební kostky, jimiž je okolí fontány vydlážděno. [obec] dlažba bez výraznějších rozdílů přechází do zámkovou dlažbou vydlážděného povrhu předmětného pozemku. Soud prvního stupně uzavřel, že předmětný pozemek parcela [číslo] je na místě kvalifikovat jako místní komunikaci dle § 6 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve spojení s § 3 odst. 4 vyhlášky č. 104/1997 Sb., neboť je samostatným veřejně přístupným chodníkem, jak potvrdil žalovaný 1. v podání ze dne [datum]. Fontána je součástí chodníku, je do něj vsazena, vydlážděna žulovými kostkami, které volně přechází v zámkovou dlažbu, kterou je vydlážděna ostatní plocha chodníku; rozdíl v druhu dlažby dle soudu prvního stupně běžné pozornosti chodce uniká, a to zejména za deštivého počasí, které na místě ohledání dne [datum] panovalo a mělo panovat i v den pádu žalobkyně dne [datum] dle Českého hydrometeorologického ústavu, pročež v tomto kontextu s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2315/15, kdy tedy dle soudu prvního stupně žalobkyně logicky nevnímala, že vstupuje do„ prostou fontány“ na žulovou dlažbu, nelze žalobkyni vyčítat, že z více nabízených cest nezvolila tu nejvíce bezpečnou. Při ohledání na místě samém dne [datum] soud prvního stupně zjistil, že žulová dlažba, kterou je prostor v bezprostředním okolí fontány vydlážděný, není kluzká ani za mokra; kluzký byl povrch pouze tam, kde byl porost řas a ten se dne [datum] nacházel blíže centrální části fontány, v místech více zalitých vodou, vytékající z ramen fontány. Při ohledání na místě samém žalobkyně uvedla, že v době úrazu byla obuta do pevné kožené kotníčkové obuvi. Upadla ve chvíli, kdy vstoupila do místa nacházejícího v severozápadním rohu čtverce tvořeného žulovou dlažbou, v jehož středu se předmětná fontána nachází (do místa vymezeného cca osmi dlažebními kostkami ze severní strany a osmi dlažebními kostkami ze západní strany). Žalobkyně vypověděla, že dne [datum] měla s přítelem a synem cestovat vlakem, šla napřed koupit lístky s tím, že se potká se synem a přítelem na nástupišti. V místě jejího pádu byly žulové kostky natolik kluzké, že se jí nedařilo z kašny dostat, proto vylezla po čtyřech. Přítel žalobkyně Ing. [jméno] [příjmení] potvrdil, že žalobkyně šla s předstihem zakoupit lístky na vlak, setkat se měli na nástupišti. Žalobkyně dlouhou dobu nepřicházela, volal jí a žalobkyně říkala, že má zlomenou ruku. Svědek [příjmení] [jméno] [příjmení] uvedl, že tašky žalobkyně byly rozházené v prostoru fontány, on tyto bez problémů posbíral. Pokud tento svědek zmínil, že to bylo kluzké, myslel tím celý přednádražní prostor – cestu z„ kočičích hlav“, větší dlaždice, prostor kašny i cyklostezku. Soud prvního stupně uzavřel, že výskyt řasy na dlažbě, která je součástí místní komunikace – chodníku, představuje dle § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v tehdy účinném znění, závadu ve schůdnosti, neboť jde o takovou změnu ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Soud prvního stupně dovodil, že rozdíl v druhu použité dlažby v daném místě pozornosti běžného chodce uniká, a to zejména za deštivého počasí, a že v daném místě lze stěží očekávat výskyt závady ve schůdnosti nadto způsobené výskytem řasy. Existenci výskytu kluzkého porostu řas v den pádu žalobkyně zpochybnily slova přítele žalobkyně, který nevnímal, že by to v daném místě klouzalo, ale musel by to při sbírání tašek zaznamenat. Z odborného vyjádření RNDr. [jméno] [příjmení], CSc. vyplynulo jen, že se v daném místě porost řas a sinic vyskytovat může, neboť zde pro život mají vše, co potřebují. Zda se tam ovšem porost řas vyskytoval v době pádu žalobkyně a zda byl příčinou jejího pádu, z takového dokazování dovodit nelze. Ani vypracování znaleckého posudku na toto téma by nemohlo vést k jiným závěrům a neobjasnilo by, zda se v daném místě dne [datum] porost řas či sinic vykytoval, a proto soud prvního stupně od takového dokazování pro nadbytečnost upustil. Soud prvního stupně také uvedl, že je nepravděpodobným, že si žalobkyně výskytu uvedené řasy nevšimla hned a o něm od počátku jako o příčině svého pádu nemluvila. Soud prvního stupně vyzval při prvním jednání soudu dne [datum] žalobkyni dle § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazů k prokázání tvrzené příčiny pádu. Následně uzavřel, že žalobkyně existenci naříkané závady ve schůdnosti coby příčiny pádu dne [datum] neprokázala. Jako příčina pádu žalobkyně nebyla zjištěna ani nevhodně zvolená dlažba, když tato není kluzká ani za mokra, jak vyplynulo z ohledání soudem na místě samém. Pročež žalovaní nemohou nést za pád žalobkyně odpovědnost dle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích ani pro porušení prevenční povinnosti dle § 2900 a násl. občanského zákoníku. Pro zamítnutí žaloby z uvedených důvodů se soud prvního stupně již nezabýval vyhodnocením důkazů ve vztahu k rozsahu újmy žalobkyně na zdraví a k rozsahu a možnostem péče žalovaných o prostor fontány. Ke svědkyni [jméno] [příjmení], navržené žalobkyní, která měla rovněž v místě fontány upadnout, soud prvního stupně uvedl, že tuto nemohl vyslechnout, neboť žalobkyně ji blíže ani přes výzvu soudu neidentifikovala. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně by byla povinna úspěšným žalovaným a vedlejší účastníci zaplatit náhradu nákladů řízení, tito se však práva na jejich náhradu výslovně vzdali. Dle § 148 o. s. ř. je žalobkyně podle výsledku řízení povinna nahradit státu náklady spočívající v zaplaceném znalečném 2.025 Kč, a to v souvislosti s výslechem znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] dne [datum] O přenosu poplatkové povinnosti z žalobkyně, která je ze zákona osvobozena od soudního poplatku ve věci na žalované, soud prvního stupně nerozhodoval, neboť žalobkyně byla ve věci neúspěšná. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala do všech jeho výroků odvolání žalobkyně. Namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně je pro žalobkyni překvapivé, když soud prvního stupně náhle změnil své stanovisko, byť emailovou zprávou ze dne [datum] informoval účastníky o tom, že nadále se bude zabývat jen výší uplatněného nároku, pročež také žalobkyně netrvala na provedení dokazování výslechem svědkyně [příjmení]. Následně však soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně důvodnosti svého nároku a žalobu zamítl. Soud prvního stupně neposkytl také žalobkyni prostor k doplnění a označení dalších důkazních prostředků dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a omezil tak žalobkyni na jejich právech. Ž