59 CO 267/2021-234 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Kroměříži (soud I. stupně) zamítl žalobu, kterou by právní předchůdkyně byla povinna zdržet se obtěžování žalobkyně na jejích pozemcích parc. č. St. 215, [parcelní číslo] a parc. [číslo] v k. ú. [obec], hlukem vznikajícím kokrháním, resp. zvukovými projevy drůbeže chované na pozemcích žalované parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [obec] (I.) a uložil jí povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 28.279,58 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozhodnutí (II.). 2. V podstatných důvodech svého rozhodnutí uvedl, že posuzování imisí a jejich hodnocení je sice z velké části věcí soudcovského uvážení, přičemž uvedené hodnocení a posuzování má stanoven zákonný rámec. Nesmí se jednat o obtěžování v míře nepřiměřené místním poměrům a nesmí v podstatné míře omezovat obvyklé užívání pozemku. Prvním hlediskem jsou tedy místní poměry, přičemž v daném sporu se jedná o pozemky nacházející se na území malé [územní celek] s 250 obyvateli, která je z převážné části zastavěna rodinnými domy s hospodářskými staveními. Jak se podává z žaloby, i na pozemku žalobkyně byl dříve starý dům a stodola. Z obecného pohledu je pro život na vesnici, na rozdíl od života ve městě, charakteristický chov hospodářských zvířat včetně drůbeže. Ze sdělení [územní celek], prohlášení pánů [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a při šetření na místě samém bylo prokázáno, že chov drůbeže je obvyklý i pro [územní celek], když se zde nachází několik dalších běžných chovatelů, jeden velkochov a sama žalobkyně má na svém pozemku slepice a také pět velkých psů. 3. Lze konstatovat, že chov drůbeže je běžný jak pro [územní celek], tak pro místo, kde se nachází pozemky žalobkyně a žalované. Soud souhlasí s tvrzením žalobkyně, že chov na pozemcích žalované čítající původně až 250 kusů drůbeže, z čehož 80 kusů byli kohouti, byl zjevně chovem větším, než je většina běžných malochovů. V průběhu soudního řízení ale byly ze strany žalované učiněny kroky, na základě kterých došlo k podstatnému snížení počtu drůbeže a chov byl přesunut do vnitřních prostor (mladá drůbež, která nekokrhá) nebo do voliér rozmístěných dále od domu žalobkyně, a to dle posledních zjištění ve vzdálenosti nejméně 40 metrů vzdušnou čarou od pergoly žalobkyně (tedy myšleno kokrhající drůbež). Nad to soud musí přihlédnout také k tomu, že sama žalobkyně je chovatelkou 5 velkých psů, jejichž pohyb po pozemku zcela jistě také vyvolává interakci ze strany drůbeže. Je totiž obecně známo, že zvířata na sebe navzájem reagují, což je patrno například u štěkajících psů, kdy hlas jednoho vyvolává reakce ostatních v okolí. Nejinak je tomu jistě i v posuzované věci. Skutečnost, že došlo k zamezení přelétání drůbeže a byl eliminován také další problém spočívající v zápachu drůbeže, svědčí o snaze žalované vyjít žalobkyni vstříc. Všechna tato opatření považuje soud za dostatečná k tomu, aby byla naplněna podmínka, že již nedochází k obtěžování v míře nepřiměřené místním poměrům. 4. Z odborného měření Zdravotnického ústavu v [obec] pak jednoznačně vyplynulo, že hygienické limity byly překročeny pouze v brzkých ranních hodinách a pouze v nepatrné míře (překročení o 5,5 dB a 8,6 dB). Limity tedy byly překročeny pouze v rámci dvou hodin z celého dne. 5. Nutno zdůraznit, že jde o část dne, kdy se drůbež, resp. kohouti projevují nejvíce, neboť jde o dobu ranního kuropění. Lze si stěží představit, že v tuto dobu bude žalobkyně své pozemky využívat k relaxaci či posezení s rodinnou nebo přáteli, ostatně tuto skutečnost ani netvrdila. Kokrhání kohoutů je jejich přirozeným projevem, kterému nejde zabránit ani jej nijak omezit. Z měření soud také zjistil, že jeden kohout nacházející se na sousedícím pozemku žalobkyně (z druhé strany než žalovaná) je v ranní hodině mezi 6:00 hodinou a 7.00 hodinou stejně hlučný jako část zdrobnělých kohoutů na pozemku žalované. Soud má tak za prokázané, že při posuzování míry hluku je nutné brát v potaz i druh chované drůbeže, v daném sporu zdrobnělé kohouty, kteří se projevují méně hlasitěji než kohouti běžné velikosti. Během místního šetření nebylo prokázáno, že by hluk pocházející z kohoutů byl natolik intenzivní a obtěžující, že by znemožňoval užívání zahrady i domu. Soud na místě samém zjistil, že uvnitř domu hluk slyšitelný není. Žalobkyně ve sporu také neprokázala přímou souvislost mezi tvrzeným zhoršením svého zdravotního stavu a nastěhováním do [obec], resp. zahájením chovu drůbeže panem [příjmení]. Dle názoru soudu se tak jedná zejména o subjektivní vnímání ze strany žalobkyně. Taktéž soud hodnotil prohlášení ze strany rodinných příslušníků či přátel žalobkyně, neboť i v jejich případě jde o jejich subjektivní vnímání, které zcela logicky bude nakloněno vnímání žalobkyně. 6. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Namítala, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.) a žádala změnu rozhodnutí soudu I. stupně na vyhovující. 7. Soud v závěru svého odůvodnění shrnul svůj pohled na věc, že jde zejména o subjektivní vnímání žalobkyně a že cestou, jak na problematiku nahlížet, je vnímat specifika venkova, resp. je chránit (ochrana zvuků venkova). Soud postavil žalobkyni do pozice ženy, která se„ do malé [územní celek] přestěhovala z města“, přestože i z provedených důkazů (svědectví se situací obeznámených osob s kořeny nikoli ve městě, závěr odborníků provádějící měření, videonahrávky) je zřejmé, že její vnímání udaného obtěžování zdaleka není jen její subjektivní. [příjmení] není o tom, zda sousedka na vesnici může na svém pozemku chovat zvířata (slepice a kohouty) - ostatně i žalobkyně je chovatelkou zvířat (psi, slepice) – ale o tom, že jde o chov nepřiměřeně velký a působící značné obtíže. 8. Jak soud zaznamenal, na pozemcích žalované je chováno - krom většího počtu slepic – minimálně 40 kohoutů (v roce 2020 to bylo dokonce přes 80 ks). Toto množství nesporně překračuje obvyklý počet a je nepřiměřené i na poměry vesnice. [jméno] hluku je pak nesrovnatelně vyšší, resp. nárazový hluk z kokrhání kohoutů v běžném vesnickém počtu nahradil hluk takřka neustávající. 9. Při popisu skutkového stavu soud uvádí, že při ohledání na místě samém zjistil, že většina voliér se nachází v zadní části zahrady žalované a dle odhadu více než 40 metrů vzdušnou čarou od domu (od pergoly) žalobkyně. Tento popis situace je dost nepřesný. [příjmení] žalované je rozdělena pletivem na dvě části. Voliéry se nacházejí v zadní části první části zahrady a snad všechny se nacházejí ve vzdálenosti méně než 40 metrů (pro kontrolu vzdušné vzdálenosti viz [webová adresa] nebo mapa v [webová adresa]). 10. Skutečná zadní část zahrady žalované se nachází více než 80 metrů od stavení (měřeno ke stodole na konci zahrady žalované). Žalobkyně žalované již před podáním žaloby (viz výzva ze [datum]) navrhovala, aby byl chov případně přesunut do tohoto vzdálenějšího místa. Bez úspěchu. Žalovaná sice u soudu tvrdila, že ona během následné mediace navrhovala přesunutí chovu (jak opakuje soud v bodě 29.). Nicméně návrh učinila žalobkyně a jak je patrné i z pozdějšího postoje žalované a chovatele (viz výslech chovatele, svědka [jméno] [příjmení]), přesunutí žalovaná strana odmítá. 11. Soud konstatuje (body 32. a 38.), že chovatel pan [příjmení] chová zdrobnělou drůbež, přičemž tento druh drůbeže je méně hlasitý než klasický druh. Ve svém právním hodnocení (bod 38.) pak soud shrnuje, že„ při posuzování míry hluku je nutné brát v potaz i druh chované drůbeže, v daném sporu jde o zdrobnělé kohouty, kteří se projevují méně hlasitěji než kohouti běžné velikosti“. Soud uvádí, že to má za prokázané z měření hlučnosti, kdy jeden běžný kohout od druhého souseda žalobkyně je stejně hlučný jako část zdrobnělých kohoutů na pozemku žalované. 12. Pomineme-li skutečnost, že předpoklad toho, že chovatel má zdrobnělé kohouty a že tito se projevují méně hlasitěji, vychází pouze z tvrzení chovatele a není podpořen např. evidencí (viz bod 24. odůvodnění), ani srovnání hodnot naměřených zdravotním ústavem závěr soudu nepodporuje. Výsledky měření zdravotního ústavu spíše ukazují (str. 16 protokolu ústavu), že hlas kohoutů na pozemku žalované odpovídá běžným hlučným plemenům a je v daném místě dokonce hlučnější než hlas běžného kohouta z chovu drůbeže souseda žalobkyně z druhé strany pozemku. I přímo namístě (nebo z předložených videonahrávek) je možné zjistit, že nelze říci, že by kokrhání přicházející z pozemků žalované bylo nějak tišší. 13. Podstatné pro souzenou věc pak je, že úroveň hluku co do hlasitosti (dB) není nepodstatná, ale hluk je tvořen zejména četností zvuků. Co do četnosti je úroveň hluku zcela nadměrná. 14. Při posouzení hladiny intenzity či slyšitelnosti zvuku činí okresní soud také docela překvapivé závěry. V bodě 11. soud udává zjištění, že k poškození zdraví může dojít vlivem působe