60 CO 170/2022-289 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 5. 2022, č. j. 41 C 282/2018-244, byla výrokem I. uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 33.196 Kč a výrokem II. povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Výrokem III. byla žalovanému uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 18.684,70 Kč. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení nároků ze smlouvy o operativním leasingu. Domáhala se zaplacení částky 33.196 Kč za nadlimitní kilometry a za poškození automobilu. Žalovaný nárok ve výši 33.196 Kč uznal co do důvodu a výše, a proto soud I. stupně ve vztahu k jistině vyhověl žalobkyni rozsudkem pro uznání. Soud I. stupně přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení, neboť měl za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě uvedených částek dne [datum], kdy se výzva dostala do dispozice žalovaného, a nárok se stal splatným. Dovodil, že žalovaný byl v době od [datum], od kdy žalobkyně požaduje zaplacení úroku z prodlení, v prodlení. Výzvy byly doručovány na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě, žalovaný neoznámil žalobkyni změnu adresy bydliště a soud I. stupně považoval výzvy za řádně doručené. Dále soud I. stupně dovodil plný úspěch žalobkyně ve věci, a proto přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém namítá, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud a byla provedena výměna soudkyně. Jednání bylo vedeno formou videokonference, kde docházelo k výpadkům a zpoždění v komunikaci a došlo tak k omezení práv účastníků. Poukazuje také na to, že žalobce se seznámil se žalobou až [datum] a tedy až od tohoto data lze vůbec přiznat úrok z prodlení. Poukazuje na to, že náhrada nákladů řízení neměla být přiznána, neboť byl úspěšný ve vztahu k rozsudku pro zmeškání, který neměl být vydán a nesouhlasí ani s výší nákladů řízení. 3. Krajský soud v Brně, pobočka ve [obec], jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), obsahuje způsobilé odvolací důvody, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí (§ 205 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející (§ 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že ve věci jsou důvody pro potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně. 4. Uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. 5. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). / § 153a odst. 1, 2 o. s. ř., zákona č. 99/1963 Sb. 6. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. / § 1968 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb. 7. Zakládá-li prodlení jedné ze smluvních stran nepodstatné porušení její smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky. Oznámí-li věřitel dlužníkovi, že mu určuje dodatečnou lhůtu k plnění a že mu ji již neprodlouží, platí, že marným uplynutím této lhůty od smlouvy odstoupil. / § 1978 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb. 8. Soud I. stupně se věcí z pohledu uvedených ustanovení zabýval, z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění a dospěl ke správným právním závěrům. Odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je správné a srozumitelné a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. 9. Žalovaný v průběhu řízení uznal nárok žalobkyně na zaplacení jistiny co do důvodů i výše a soud I. stupně správně podle § 153a o. s. ř. vyhověl žalobě rozsudkem pro uznání. Předmět řízení nebrání vydání rozsudku pro uznání, kdy v dané věci je možné uzavřít a schválit smír. Odvolací soud proto výrok I. rozsudku soudu I. stupně potvrdil. 10. Ve vztahu k výroku II. je rozsudek soudu I. stupně správný, úrok z prodlení byl přiznán v nepřekračující výši stanovenou nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a je přiznán od doby, kdy již byl žalovaný v prodlení se zaplacením jistiny. Ve vztahu k přiznání nároků na zaplacení úroků z prodlení je rozhodnutí soudu I. stupně správné a odvolací soud plně odkazuje na odůvodnění učiněné soudem I. stupně. Ve vztahu k okamžiku vzniku prodlení lze pouze dodat, že mezi smluvními stranami nebyl čas plnění ujednán, a proto byl žalovaný povinen plnit ihned poté, co byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Soud I. stupně dovodil správně, že výzva k plnění byla doručena do sféry dispozice žalovaného na adresu uvedenou ve smlouvě a skutečnost, že žalovaný se na tomto místě nezdržoval a nesdělil žalobkyni novou adresu pro účely doručování, jde zcela k tíži žalovaného. Soud I. stupně správně dovodil okamžik vzniku prodlení a okamžik vzniku nároku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení. 11. Námitky žalovaného k dané věci neobstojí. Pokud namítá místní nepříslušnost soudu I. stupně, tak tato námitka nemůže být důvodná, neboť rozhodující pro určení místní příslušnosti je bydliště žalovaného, které se neodvíjí od místa výkonu trestu odnětí svobody, které je záležitostí pouze přechodnou a bydliště je místo, kde se žalovaný zdržuje s úmyslem se zde zdržovat trvale. Především však podle § 105 odst. 1 o. s. ř. soud zkoumá místní příslušnost jen do skončení přípravného jednání, a pokud by i nebyl místně příslušný, nejde o vadu, která by měla vést ke zrušení věci. V průběhu řízení došlo skutečně k „ výměně soudkyň“, které věc projednávaly. JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M., které byla věc přidělena, je od [datum] do [datum] dočasně přidělena ke Krajskému soudu v Brně, a proto věc byla projednána dle platného rozvrhu práce jinou soudkyní, která je zákonnou soudkyní. Nelze přisvědčit ani námitce, že konáním videokonference došlo k újmě na právech účastníků. Z protokolu o jednání nebylo zjištěno, že by některému z účastníků byla upřena možnost činit návrhy a vyjadřovat se k provedeným procesním úkonům. 12. Žalovaný namítal, že úrok z prodlení může být přiznán až od doby, kdy se seznámil se žalobou. Tato námitka není důvodná, neboť podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku má žalobkyně právo na zaplacení úroků z prodlení od okamžiku, kdy se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením dluhu. Jak již bylo uvedeno shora, mezi účastníky nebyl ujednán čas plnění a podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku byl žalovaný povinen splnit dluh ihned poté, co byl o plnění požádán. Jak správně dovodil soud I. stupně, stalo se tak výzvou doručenou [datum]. Ve vztahu k doručení výzvy odkazuje odvolací soud plně na odůvodnění učiněné soudem I. stupně. 13. Soud I. stupně rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení, kdy podle § 142 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v plné výši, neboť žalobkyně byla v řízení plně úspěšná. Pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zásadní výsledek řízení, tedy že žalobě žalobkyně bylo plně vyhověno. Je nepodstatné, zda v průběhu řízení byl vydán rozsudek pro zmeškání, který byl následně změněn tak, že se tento nevydává a v řízení bylo pokračováno. Výše nákladů řízení byla určena správně a lze opět odkázat na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, vyjma výčtu právních úkonů, za které byla přiznána náhrada odměny advokáta žalobkyně. Odměna byla přiznána za 4 úkony právní služby. Žalobkyně nárokovala odměnu za 5 úkonů právní služby, avšak odvolací soud dospěl k závěru, že pokud v průběhu řízení došlo ke změně zástupce žalobkyně, aniž by pro tuto změnu byly dány objektivní důvody spočívající v tom, že již nemohlo původní zastupování pokračovat, nelze tento úkon považovat za účelný. Proto odměna za tento úkon nebyla přiznána. Nicméně soud I. stupně opomněl přiznat odměnu za písemné vyjádření ve věci samé z [datum], a proto nedošlo ke změně výše přiznané odměny. Odměna byla tedy přiznána za 4 úkony právní služby, a to přípravu a převzetí zastoupení, účast u jednání dne [datum], písemné vyjádření z [datum] a účast u jednání dne [datum]. Odměna za 1 úkon právní služby činí 2.460 Kč. Za každý úkon byla také přiznána paušální náhrada výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 300 Kč za úkon. Soud I. stupně správně přiznal také náhradu cestovného a náhradu za čas strávený cestou k jednání soudu, a to ve správné výši. Po navýšení náhrady za zastoupení advokátem o 21% daň z přidané hodnoty a připočtení