70 CO 94/2021-252 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobce a) [jméno] [jméno] k 1/4, žalobkyně b) [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] k 1/8, žalobce c) [jméno] [jméno] [příjmení] k 1/8 a žalobce d) [jméno] [příjmení] k 1/4 jsou podílovými spoluvlastníky části pozemku KN p. [číslo] označené v geometrickém plánu [číslo] jako celý pozemek KN p. [číslo] v k. ú. [obec], obec a okres [okres] (I. výrok), že žalobce a) [jméno] [jméno] k [číslo], žalobkyně b) [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] k [číslo], žalobce c) [jméno] [jméno] [příjmení] k [číslo] a žalobce d) [jméno] [příjmení] k [číslo] jsou podílovými spoluvlastníky části pozemku KN p. [číslo] označené v geometrickém plánu [číslo] jako celý pozemek KN p. [číslo] v k. ú. [obec], obec a okres [okres] (II. výrok). Uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobcům a) až c) na náhradě nákladů řízení částku 33 500 Kč (III. výrok) a zaplatit žalobci d) na náhradě nákladů řízení částku 6 776 Kč (IV. výrok). 2. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný, uvedl, že správkyně konkurzní podstaty (dále jen„ SKP“) není povinnou osobou dle zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen„ zákon o půdě“), neměla povědomí o uplatněných restitučních nárocích k předmětnému pozemku. Převod tak není s odkazem na nález Pl. ÚS 10/16 neplatný. Otázku vědomosti SKP o uplatněných nárocích soud posoudil nesprávně, jeho skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Blíže nespecifikovaná poznámka o uplatněných restitučních nárocích nesvědčí nic o vědomosti SKP o uplatněných restitučních nárocích k předmětnému pozemku, totéž platí o přípisu [anonymizována dvě slova] ze dne 20. 1. 1999. Doručení dopisu není prokázáno, není z něj seznatelné, že se restituční nároky týkají předmětného pozemku. Nebylo vyhotoveno srovnávací sestavení parcel. Z dopisu dále není zřejmé, že by byly nároky uplatněny včas. Prohlášení o společném postupu se netýká žádného předmětného pozemku, neprokazuje vědomost SKP. Vědomost nevyplývá ani z toho, že žalobci vedou a vedli restituční spory. SKP není povinnou osobou, ust. § 5 zákona o půdě tak nelze aplikovat. Vzhledem k tomu, že SKP o uplatněném nároku nevěděla (nebyla prokázána vědomost), nelze aplikovat § 68 zákona č. 328/1991 Sb. (dále jen„ ZKV“). Poukázal na kauzu [anonymizováno] (20 Co 318/2007-336, 28 Cdo 4062/2010, III. ÚS 762/11), kdy pokud restituent právo neuplatní vylučovací žalobou, zůstává mu právo na vydání zpeněženého výtěžku z konkurzní podstaty, nelze mu přiznat existenci vlastnického práva. [příjmení] i její právní nástupci byli v dobré víře o vlastnictví pozemku, z žádného důkazu nevyplývá, že by [příjmení] řešila s [jméno] [příjmení] konkrétní žalovaný pozemek, nebyla účastníkem žádného řízení, kde by se řešil. [příjmení] [příjmení] uzavřela s SKP, coby úřední osobou, kupní smlouvu, a uzavření bylo schválenou usnesením soudu, pak musela být přesvědčena o legitimitě uzavření smlouvy. Nesprávný je i závěr o vydržení. 3. Žalobci k odvolání poukázali na absurdnost argumentace o tom, že by snad jejich nárok nebyl řádně a včas uplatněn, když tento byl uplatněn před 29 lety. Tato byla nesčetněkrát přezkoumána Městským soudem v Brně, Krajským soudem v Brně, Vrchním soudem v Olomouci, Nejvyšším soudem i Ústavním soudem, obsahem spisu je rozhodnutí [anonymizována tři slova] – [anonymizována tři slova] pro [územní celek], kterým bylo jejich restitučnímu nároku vyhověno. Jde přitom o specializovaný orgán, který je zákonem výlučně zmocněn k rozhodování o restitučních nárocích v daném katastrálním území. Není možné tuto otázku znovu posuzovat v řízení o určení vlastnictví. K prokázání skutečnosti, že SKP věděla o uplatněném restitučním nároku, označili dopis PÚ [obec] ze dne 20. 1. 1999 a listinu z konkurzního spisu na č. l. 1007, kde SKP přijetí dopisu potvrzuje i soupis konkurzní podstaty, dopis SKP adresovaný PÚ [obec] ze dne 15. 1. 1999. Absolutní neplatnost nabytí pozemku od SKP v dané situaci deklaroval Nejvyšší soud v rozsudku pod sp. zn. 21 Cdo 23/2008 (kdyby došlo k sepsání v rozporu s § 68 ZKV, tj. když byl uplatněn nárok 3. osoby). Ze stejných premis u sousedních pozemků ve vlastnictví žalobců proti majetkově propojeným osobám se žalovaným vyšel Nejvyšší soud v rozhodnutí pod sp. zn. 28 Cdo 3368/2016 (převedla-li SKP kupní smlouvou z 5. 4. 2000 na [příjmení] pozemky, které sepsala do konkurzní podstaty s poznámkou, že k nim byl uplatněn restituční nárok, nemohla by se [příjmení] stát vlastnicí, pokud k jejich sepsání došlo v rozporu s § 68 odst. 1 ZKV). Poukázali na dikci § 68 odst. 1 ZKV s tím, že restituční nárok žalobců byl uplatněn a nebyl zamítnut, SKP měla vyčkat, než získá přesný přehled, což se nestalo. Ke stejnému závěru dospěl Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 12. 12. 2019, č. j. 44 Co 374/2014-522. V tomto řízení SKP dne 11. 12. 2019 sdělila mj.:„ Názor, že pozemky nebudou vydány, jsem si učinila sama.“,„ V k. ú. [část obce] byli restituenti, bylo to někdy v srpnu 1998. Právní zástupkyně mi také sdělila, že původně měli zájem o pozemky v k. ú. [část obce], ale od tohoto zájmu upustili, protože tam byl dobývací prostor, recyklační linka a restituční nároky nebyly pozemkovým úřadem ještě vyřešeny. Tehdy jsem se poprvé dozvěděla, že je to rodina [příjmení]“ Při udělení souhlasu konkurzního soudu s prodejem věci mimo dražbu tento zkoumá jen ekonomickou stránku věci, chrání práva věřitelů konkurzní podstaty (viz § 27 ZKV), posuzuje se jen otázka, zda pozemky zpeněžit v dražbě, nebo přímým prodejem, kupující není účastníkem konkurzního řízení a usnesení mu není doručováno. Jde o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (viz označení o dalším vedení konkurzního řízení), které je závazné jen pro účastníky řízení (§ 159 o.s.ř.). Pokud jde o dobrou víru kupující, pak [příjmení] přiznala, že od roku 1994 jednala s [jméno] [příjmení] o restitučních nárocích v oblasti [anonymizováno] cihelny, vyústily v podpis dohody, dle níž [jméno] [příjmení] [příjmení] po navrácení majetku pozemky převede. I kdyby snad o těchto konkrétních pozemcích neměla přesné informace, bylo by k dobrověrnému nabytí třeba, aby vynaložila obvyklou péči, což při vědomosti o uplatnění restitučního nároku znamenalo minimálně dotaz na pozemkový úřad. Obdobná situace, kdy oprávněné osoby jen korespondovaly o restitučních nárocích s budoucími nabyvateli je řešena v usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2108/18. V posuzovaném případě spolu restituentka s kupující jednali. Poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 4355/2017 (na základě dobré víry kupujícího v zápis v KN nelze nabýt vlastnické právo k nemovitosti, jestliže kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s § 5 odst. 3 zákona o půdě). U tzv. nabyvatele od nevlastníka musí dojít k omluvitelnému právnímu omylu, aby se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl, a vědět nemohl a nemusel, že je převáděný majetek zasažen nárokem třetí osoby. Pokud žalovaný poukazuje na judikaturu v tzv. kauze [anonymizováno], ta je překonaná, nevystupovali zde přitom žalobci, rozhodováno bylo dříve, než bylo obnoveno jejich vlastnické právo, rozhodnutí předcházelo ustálení judikatury v dopadu blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě a blokačních ustanovení ZKV. V konečném rozhodnutí v citované věci Ústavní soud uvedl, že práva nástupců [anonymizováno] jsou odlišná od [jméno] [příjmení] (III. ÚS 762/11 str. 5, odst. 6). Prvotním řízením, jehož účastníky byli žalobci i žalovaný, bylo až řízení zakončené rozsudkem Krajského soudu v Brně, č. j. 44 Co 267/2014-215, dle něhož nástupci [příjmení] nejsou vlastníky pozemku, toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 29 Cdo 4716/2015-276. Dle názoru žalobců je třeba zohlednit to, že jde o kvazi restituční spor, kdy se již 29 let domáhají navrácení majetku a činí všechny zákonem požadované kroky. Oproti tomu stojí tvrzené vlastnické právo osoby, která prokazatelně věděla o uplatněném restitučním nároku, která tento dále nezkoumala a nabyla pozemky za tehdejší zlomek tržní ceny. Dle Ústavního soudu (I. ÚS 2219/12-1 a Pl. ÚS 34/09-1) je třeba dát přednost obecné ideji spravedlnosti. Nelze odhlédnout od širšího rámce věci, kdy postupy u jiných smluv, které [příjmení] uzavírala s SKP, již Krajský soud [obec] a Nejvyšší soud označily za absurdní, a u jiných pozemků byly uzavírány šuplíkové smlouvy, na jejichž základě SKP tvrdila, že určité pozemky nejsou součástí konkurzní podstaty. Následně vyčkali na zamítnutí vylučovací žaloby právě z tohoto důvodu, a poté nabyvatelé tyto smlouvy vkládali (bez souhlasu konkurzního soudu) do katastru (viz 44 Co 267/2014). 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k