72 CO 19/2022-111 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou jako soud prvního stupně (dále jen„ prvostupňový soud“) výše uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., uložil žalovanému zdržet se jízdy přes pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] ve vlastnictví žalobců (dále jen„ pozemek“). Výrokem II. rozsudku prvostupňový soud zavázal v řízení neúspěšného žalovaného zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 12 890 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce. 2. Rozhodl tak k návrhu žalobců, kteří uvedli, že pozemek pronajímají dalším subjektům, přičemž žalovaný pozemek od roku 1992 ničí tím, že přes celou jeho délku přejíždí zemědělskou technikou, ačkoli se dle názoru žalobců na své pozemky může dostat i jinou cestou. Žalovaný naopak uplatnil obranu v tom smyslu, že pozemek žalobců užívá jako nezbytnou cestu (ve smyslu ust. § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o.z.“), neboť není jiná možnost, jak by se na své pozemky dostal – cesta přes hráz rybníka (pozemky vlastníka [jméno] [příjmení]) není vhodná pro kombajn a velkou zemědělskou techniku a cesta přes pozemky ve správě Lesů ČR je nehospodárná a pouze dočasně povolená. Žalovaný dohody se žalobci nedosáhl (ještě i v řízení před soudem navrhoval smír v podobě zřízení služebnosti za náhradu, případně odkup či směnu pozemku), přičemž navíc disponuje rozhodnutím správních orgánů, které přisvědčily jeho argumentaci, že může požadovat obnovení dosavadního pokojného stavu spočívajícího v užívání pozemku. 3. Po provedeném řízení prvostupňový soud uzavřel, že žalovaný nikdy neměl povolení k užívání pozemku a nepostačí jeho argumentace, že dosud průjezd přes pozemek nikomu nevadil. Žalovaný netvrdil, že by mu mělo svědčit právo cesty ve smyslu služebnosti (§ 1276 o.z.), a pokud by se mělo jednat o pouhou výprosu, tato mohla být kdykoli odvolána. Podle prvostupňového soudu nepřichází v úvahu ani vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, neboť žalovaný není osobou, která by byla dobrověrným držitelem takového věcného práva (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1597/2011, podle kterého„ (S) kutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému břemeni“ – doplnil odvolací soud) a především pak vydržení ani netvrdil. Protiprávnost zásahu žalovaného, jemuž se žalobci brání v přítomném řízení, pak dle prvostupňového soudu nevylučují ani správní rozhodnutí o existenci pokojného stavu (cesty přes pozemek žalobců). Pokud žalovaný odkazoval na ust. § 1029 o.z., na něm lze podle prvostupňového soudu toliko založit žádost o nezbytnou cestu (přesně vymezenou a za náhradu), nelze jím však odůvodnit protiprávní používání cizí věci bez souhlasu jejího vlastníka (právo na to z uvedeného zákonného ustanovení neplyne). Přestože prvostupňový soud provedl obsáhlé dokazování k možnostem alternativního přístupu žalovaného na jeho pozemky, nakonec vysvětlil, že k závěru o důvodnosti žaloby postačilo prokázání vlastnictví žalobců k pozemku a skutečnosti, že žalovaný jejich vlastnické právo bez právního důvodu ruší. 4. Proti rozsudku se odvolal žalovaný a navrhl odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že bude žaloba zamítnuta a jemu přiznána náhrada nákladů obou stupňů řízení. Namítl, že prvostupňový soud nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, předložené důkazy a tvrzení nesprávně hodnotil, nesprávně také zjistil skutkový stav a své rozhodnutí založil na nesprávném právním hodnocení věci. Žalovaný je nadále přesvědčen, že se nedopustil žádného protiprávního jednání, pozemek užíval jako nezbytnou cestu ke svým pozemkům. Žádal žalobce o zřízení služebnosti za náhradu, navrhoval jim odkup nebo směnu dotčené části pozemku (a to i ve dvojnásobné výměře). Argumentace žalobců, že žalovaný má možnost se na své pozemky dostat jiným způsobem, pak nebyla dle žalovaného v řízení prokázána. Žalovaný nesouhlasil ani se závěrem, že jediný způsob, jak si může zajistit přístup na své pozemky, je vést mnohaletý spor o zřízení služebnosti cesty. Pokud se týká možností zajistit si přístup jinak než přes pozemek, dle žalovaného není zřejmé, jak prvostupňový soud hodnotil svá zjištění o tom, že žalovaný se s těžkou zemědělskou technikou nemůže dostat na své pozemky jinak, než právě přes pozemek žalobců. Konečně, žalovaný brojil též proti neekonomickému procesnímu postupu prvostupňového soudu, pokud rozhodoval o přítomné žalobě samostatně mimo řízení o žalovaným podané žalobě na zřízení služebnosti nezbytné cesty. 5. Žalobci naopak měli rozsudek prvostupňového soudu za správný a navrhli jej potvrdit a přiznat jim i náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnili se se základním závěrem, že pro vyhovění jimi uplatněné negatorní žalobě postačilo prokázat vlastnické právo žalobců a skutečnost, že žalovaný toto jejich vlastnické právo neoprávněně ruší. V rozporu s tím pak nejsou ani další zjištění prvostupňového soudu o tom, že nebylo dosaženo dohody o užívání pozemku či jeho směně, že malou technikou jsou pozemky žalovaného dostupné přes pozemky [jméno] [příjmení] a pro kombajn i přes pozemek (v době po sklizni úrody na něm pěstované pachtýřkou [jméno] [příjmení]) a také přes pozemky ve správě Lesů ČR, jakkoli byla výjimka ze zákazu pro žalovaného vyjednána jen dočasně. Byla-li vedena dvě samostatná řízení, ani v tomto ohledu dle názoru žalobců prvostupňový soud nepochybil, pokud je nespojil ke společnému projednání, neboť přítomné řízení je vedeno již od května 2019, zatímco žalovaný podal žalobu na zřízení služebnosti nezbytné cesty až v říjnu 2021. 6. Žalovaný podal odvolání včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o.s.ř.“), jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.) a napadl rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. à contrario). Proto odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, a po provedeném jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.) a částečném zopakování a doplnění dokazování nakonec dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání. 7. Z prvostupňovým soudem provedeného dokazování, resp. již i na podkladě nesporných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o.s.ř.), má odvolací soud za správná ta dosavadní skutková zjištění spočívající v tom, že žalobci jsou v rámci svého společného jmění manželů vlastníky pozemku, který od roku 1991 pronajímají, nyní [právnická osoba] [obec], která jej dále podnajímá [jméno] [příjmení]. Mezi účastníky nebylo v zásadě ani sporu o tom, že přibližně od roku 1992 je pozemek žalovaným zemědělskou technikou přejížděn při okraji, po celé jeho délce, v souvislosti s potřebou obhospodařovat pozemky žalovaného (p. [číslo]), s čímž nikdo ze zúčastněných subjektů (žalobci jako vlastníci pozemku, ani nájemce, resp. podnájemce) není bez dalšího srozuměn. Skutečnost, že žalovaný nedisponuje žádným právním titulem, který by mu jízdu přes pozemek umožňoval, v řízení tvrzen ani dokazován nebyl; odvolací soud má za přiléhavý závěr, že takovým občanskoprávním titulem není ani žalovaným odkazované správní rozhodnutí vydané k návrhu žalovaného a jeho manželky, jímž bylo vydáno předběžné opatření k obnově předešlého pokojného stavu, a to obnovení stavu pozemku tak, aby přes něj byl opět možný průchod a průjezd (rozhodnutí ve smyslu ust. § 5 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Samo toto rozhodnutí ve svém odůvodnění totiž konstatuje, že ochrana ve formě obnovení posledního pokojného stavu může být poskytována i tehdy, je-li tento stav protiprávní a předpokládá se, že ochrany svých práv se budou účastníci domáhat právě až v navazujícím soudním řízení. 8. Nadbytečnou se přitom odvolacímu soudu jevila ta část vedeného dokazování, kterou se prvostupňový soud zaměřil na zjištění, zda jsou pozemky žalovaného přístupné i jinak, než přes pozemek. Pro závěr o důvodnosti podané žaloby totiž skutečně postačilo zjištění, že žalovaný ruší vlastnické právo žalobců nepovolenou jízdou přes pozemek, když odkaz žalovaného na ust. § 1029 o.z., podle něhož lze za náhradu žádat povolení nezbytné cesty (případně jako služebnosti) není projednávané věci bez dalšího přiléhavý. Jak správně uzavřel již prvostupňový soud, podle nyní odkazovaného ustanovení zákona lze pouze zřízení služebnosti nezbytné cesty žádat, nikoli právo na již nedovoleně zřízenou cestu bez dalšího dovozovat. 9. Odvolacím soudem nebyla shledána správnou ani argumentace žalovaného v tom smyslu, že prvostupňový soud postupoval procesně nesprávně, pokud žalovaného nepoučil o tom, že je třeba podat žalobu na zřízení nezbytné cesty a naopak žalobce o tom, že podstatná pro jeho rozhodnutí bude toliko skutečnost, že žalobci jsou vlastníky