72 CO 220/2021-313 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen„ soud prvního stupně“) svým v záhlaví uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemků p. [číslo] p. [číslo] nacházejících se v katastrálním území Svratka (výrokem I.) a současně rozhodl o tom, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrokem II.). Takto rozhodl v řízení, v němž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnictví k celkem sedmi pozemkům v katastrálním území Svratka. Soud prvního stupně již svým rozsudkem z 18. 4. 2019, č. j. 6 C 97/2016 – 123 žalobě v plném rozsahu vyhověl. Odvolacím soudem pak byl tento rozsudek potvrzen v části, kterou bylo rozhodnuto o určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků p. [číslo] nacházejících se v katastrálním území Svratka (rozsudkem z 31. 10. 2019, č. j. 72 Co 280/2019 – 150). Ve zbývající části, jíž bylo výrokem I. rozhodnuto o určení, že žalobkyně je vlastníkem i pozemků p. [číslo] nacházejících se v katastrálním území Svratka, a dále ve výroku II. o nákladech řízení a ve výroku III. o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek byl soudem prvního stupně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. 2. Soud prvního stupně ve svém nyní odvolacím soudem přezkoumávaném rozsudku opětovně posuzoval, zda ve vztahu k oběma výše uvedeným pozemkům byly naplněny podmínky pro jejich přechod z majetku České republiky do vlastnictví žalovaného dle zák. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ zákona č. 172/1991 Sb.“ či„ tohoto zákona“. Dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky přechodu vlastnictví obou pozemků na žalovaného dle ust. § 2 odst. 1 tohoto zákona. Ve vztahu k otázce, zda žalovaný pozemky vlastnil k [datum] (tedy zda se jednalo o jeho tzv. historický majetek) vycházel ze závěru vysloveného odvolacím soudem ve výše uvedeném zrušovacím usnesení, že za situace, kdy žalobkyně sama v minulosti žalovaného zapsala jako vlastníka obou pozemků do katastru nemovitostí a kdy žalovaný sám žalobu nepodal, jakýkoli nárok neuplatnil a odvolává se právě na existující zápis v katastru nemovitostí, bylo na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala existenci skutečností, na základě kterých by bylo možno dovodit, že pozemky k [datum] vlastnil někdo jiný než žalovaný, což však žalobkyně v řízení neprokázala. Současně měl soud prvního stupně za to, že v obou případech se jednalo o pozemky nezastavěné. Zde vycházel z porovnání příčného řezu silniční komunikace III/34311, předloženého žalobkyní (vypracovaného Ing. [příjmení], pracovníkem Krajské správy a údržby silnil [obec], příspěvkové organizace) s ortofotomapou, přičemž učinil závěr, že ani pozemek [parcelní číslo] není zastavěn tělesem silnice, nýbrž zarostlý lesem. Poukázal v této souvislosti i na rozdílnosti ve vyjádření Krajské správy a údržby silnici [obec], příspěvkové organizace, na straně jedné a vyjádření Městského úřadu Žďár nad Sázavou, odboru dopravy, na straně druhé, stejně jako na vyjádření žalobkyně, že od okamžiku vybudování silnice III/34311 až doposud mají oba pozemky ve vztahu k pozemní komunikaci stále stejný charakter. Dospěl pak názoru, že na pozemcích p. [číslo] se silnice nenachází a nenacházela ani [datum], že tedy stav evidovaný v pozemkové knize neodpovídal stavu skutečnému, neboť na pozemcích se nenacházela a nenachází veřejná cesta a že pozemky sloužily převážně obyvatelstvu města Svratka, tedy žalovaného. 3. Rozsudek napadla odvoláním žalobkyně. Měla za to, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil otázku břemene tvrzení i důkazního, nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu. Zde odkázala zejména na závěry vyslovené v usnesení z 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3425/2018, a rozsudku z 1. 10. 2018, sp. zn. 20 Co 1358/2018. Uvedla, že pokud se žalovaný dovolával pro sebe příznivých účinků zák. č. 172/1991 Sb., bylo jeho povinností, aby prokázal jeho skutkové podmínky, konkrétně tedy, že předmětné pozemky jsou jeho historickým majetkem, což se však nestalo. Vlastnictví pozemků k [datum] neprokázal, nebylo tak možno považovat za naplněnou jednu z kumulativně stanovených podmínek ust. § 2 odst. 1 tohoto zákona. Měla též za to, že není zřejmé, na základě čeho soud prvního stupně dovodil, že předmětné pozemky sloužily převážně obyvatelstvu města Svratka. Nesouhlasila se závěrem o nezastavěnosti pozemků, když namítla, že ortofotomapu nelze považovat za relevantní důkaz k prokázání charakteru pozemku, neboť je zkreslující. Měla za to, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva u pozemků na žalovanou dle § 1 zákona, když žalovaná neprokázala, že by s pozemky fakticky hospodařila, ani předpoklady dle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. zahrnující tři podmínky – existenci vlastnictví k [datum], vlastnictví státu k účinnosti tohoto zákona a konečně podmínku, že se jednalo o pozemky nezastavěné. Měla za to, že v posuzované věci nebyly naplněny dvě z těchto podmínek, a to historické vlastnictví žalované a nezastavěnost pozemků. Konečně nesouhlasila ani s rozhodnutím o nákladech řízení s tím, že procesní úspěch účastníků řízení před soudy prvního stupně nebyl rovnocenný, neboť žalobkyně uspěla ohledně pěti pozemků ze sedmi. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určí, že žalobkyně je výlučným vlastníkem i pozemků p. [číslo] v katastrálním území Svratka, a současně žalovanému uložil zaplatit žalobkyni i náklady řízení před soudy obou stupňů. 4. Žalovaný měl rozsudek soudu prvního stupně za správný. Souhlasil se závěrem, že žalobkyni se nepodařilo prokázat svá tvrzení, jimiž argumentovala směrem k určení vlastnictví ve svůj prospěch. Měl za to, že požaduje-li někdo určení vlastnického práva, nemůže mu toto právo být přiznáno jen proto, že protistrana nepředloží hodnověrné důkazy ke svému vlastnickému právu, že toto by znamenalo, že každý, kdo s odstupem několika desítek let nepředloží např. listiny, které jeho vlastnické právo, do té doby řádně evidované a vykonávané, prokáže, o toto může být připraven, že pokud by soud přisvědčil právě argumentaci žalobkyně, akceptoval by fakticky bezdůvodné„ vyvlastnění“. Navrhl, aby odvolací soud odvolání žalobkyně zamítl a žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení. 5. Žalobkyně podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o. s. ř.“), a to jako osoba k tomu subjektivně oprávněná (§ 90, § 201 o. s. ř.). Napadla rozsudek, proti kterému je odvolání objektivně přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202 o. s. ř. à contr.), a to z důvodů zákonem předvídaných (§ 205 odst. 2 písm. b/, e/, g/ o. s. ř.). Proto odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a po částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání třeba považovat za důvodné. 6. Jak uvedeno již ve výše zmíněném zrušovacím usnesení odvolacího soudu z [datum], i v případě pozemků p. [číslo] bylo rozhodným posouzení naplnění předpokladů pro přechod z majetku České republiky do majetku žalovaného dle zák. č. 172/1991 Sb. Nebylo sporu o tom, že jde o pozemky nacházející se mimo zastavěné území obce, přiléhající k pozemku [parcelní číslo], na kterém se nachází silnice III/34311. 7. Z žalovaným předložené kopie náčrtku vyhotovené Katastrálním úřadem pro Vysočinu, katastrálním pracovištěm Žďár nad Sázavou, je zřejmé, že silnice nacházející se nyní (mimo jiné) na pozemku [parcelní číslo] vznikla v minulosti napřímením původní cesty. Pozemky p. [číslo] jsou pak zbytkovými pozemky původní cesty, tedy těch částí původní cesty, které po výstavbě nové, napřímené silnice zůstaly mimo pozemek [parcelní číslo], po kterém je silnice nyní vedena. Tím lze vysvětlit skutečnost, že v pozemkové knize pro katastrální území Svratka, seznam II., zahrnujícího veřejné stavby, zůstaly oba pozemky (stejně jako i další zjevně„ zbytkové“ pozemky – p. [číslo] [parcelní číslo]) zapsány stále jako veřejné cesta, byť se na nich po zřízení nové silnice fakticky cesta již nenacházela. Tomuto závěru pak odpovídá i vyjádření Ředitelství silnic a dálnic ČR z [datum] v části, ve které bylo zmíněno, že silnice byla zřejmě původně vedena po pozemcích p. [číslo] [parcelní číslo] – přesnější je závěr, že silnice III/34311, nacházející se dnes mimo jiné na pozemku [parcelní číslo], byla (jak patrno i ze zmíněného náčrtku) částečně vedena i po původní komunikaci, která se nacházela (mimo jiné) i na stávajících pozemcích p. [číslo]. 8. Oba pozemky tak zjevně jako samostatné nevznikly z toho důvodu, že by jich bylo třeba k údržbě silnice na pozemku [parcelní číslo], ale jako zbytkové části původní cesty po výstavbě nové silnice. Jiný závěr nebylo konečně možno učinit ani ze svědecké výpovědi Ing. [jméno] [příjmení], pracovníka Krajské správy a údržby silnici [obec], příspěvkové organizace, když ten na otázku, zda tyto dva konkrétní pozemky jsou pro silnici důležitější než jiné pozemky, které také k silnici přiléhají a nejsou ve vlas