74 CO 113/2021-104 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 17 860 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 24 611,08 Kč (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení (III. výrok). Soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] při jejímž uzavření byla vyplacena žalovanému částku 24 000 Kč při úrokové sazbě 25,85 % ročně. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu s náklady na poskytnutí úvěru ve výši 17 280 Kč v pravidelných třinácti měsíčních splátkách po 3 120 Kč. Žalovaný neuhradil úvěr řádně, byl proto vyzván k úhradě dlužné jistiny 17 860 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné ve výši [datum] do [datum]. Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě několikanásobného postoupení. Z přehledu postupovaných pohledávek je pak zřejmé, že postupována byla pouze neuhrazená jistina ve výši 17 860 Kč. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdce žalobce vycházel z čistého měsíčního příjmu ve výši 43 000 Kč, který zjistil z pracovní smlouvy uzavřené dva dny před poskytnutím úvěru. Nebyly blíže zkoumány dvě vyživovací povinnosti žalovaného, nebyl ani doložen druh bydlení. 2. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil závazkový vztah mezi účastníky jako smlouvu o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2390 o. z. Současně dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce porušil povinnost stanovenou v ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, když nezkoumal s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Zdůraznil, že nebyly řádně ověřeny majetkové a výdělkové poměry žalovaného. Smlouvu o spotřebitelském úvěru proto shledal jako absolutně neplatnou dle § 588 o. z. Nárok žalobce posoudil s odkazem na ustanovení § 2992 o. z. jako bezdůvodné obohacení. Žalobě proto vyhověl v celém rozsahu co do uplatněné neuhrazené jistiny (17 860 Kč). V rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal (smluvního) nároku na smluvní pokutu (24 611,08 Kč), žalobu zamítnul. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly a proto soud prvního stupně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. Proti části druhého výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty 6 140 Kč, podal žalobce odvolání. Vytkl soudu prvního stupně nesprávnost jeho skutkových závěrů o údajné částečné úhradě jistiny. Žalovaný totiž na svůj dluh ve skutečnosti neuhradil ničeho. Žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že by na poskytnutý úvěr cokoli splatil. V řízení byl žalovaný zcela pasivní. Žádné důkazy, z nichž by vyplývaly jakékoli hotovostní úhrady či bezhotovostní platby uskutečněné žalovaným ve prospěch žalobce, nejsou k dispozici. Příloha ke smlouvě o postoupení pohledávky slouží k prokázání aktivní věcné legitimace, neobsahuje žádné údaje týkající se úhrad ze strany dlužníka. Úvaha soudu prvního stupně o úhradě částky 6 140 Kč je tak zcela nepodložená a spekulativní. Soud prvního stupně nevzal v úvahu, že žalobce může u soudu vymáhat celou pohledávku, nebo pouze její část, a to zcela dle svého uvážení. Je na samotném dlužníkovi, aby v rámci své obrany tvrdil a prokazoval, zda, kdy, v jaké výši a jakou formou realizoval platby ve prospěch věřitele na splnění svého peněžitého závazku. Břemeno tvrzení a důkazní je spravedlivě rozloženo mezi žalobce a žalovaného v souladu s ústavní rovností účastníků občanského soudního řízení. Procesní pasivita a lhostejnost dlužníka, který neunáší břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, nemůže být nahrazována procesní aktivitou na straně soudu. Z pouhé okolnosti, že věřitel uplatnil v občanském soudním řízení méně, než kolik by podle uzavřené smlouvy vůči dlužníkovi uplatnit mohl, nelze jakkoli dovozovat, že v rozsahu, v němž věřitel svůj nárok vůči dlužníkovi u soudu nevznesl, se jedná o nárok, který neexistuje, resp. o nárok, který dříve zanikl. Předmětem sporu bylo zaplacení pohledávky žalobce z úvěru. Žalobce měl jako věřitel dle hmotněprávní normy břemeno tvrzení pouze o tom, že s žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru a že na základě této smlouvy dlužníku byly poskytnuty finanční prostředky. Je zásadně na žalovaném dlužníkovi, aby v rámci své obrany tvrdil a prokazoval, že pohledávka byla uhrazena a v jakém rozsahu. Nestane-li se tak, je závěr soudu prvního stupně o úhradě dluhu spekulativní a porušuje zásadu rovnosti účastníků. Na podporu své právní argumentace, žalobce odkázal na rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 25 Co 11/2021, ze dne 16. 2. 2021, č. j. 64 Co 11/2021, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 8 Co 52/2021, ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 8 Co 198/2021-152. Uzavřel, že odvoláním napadený rozsudek v podstatě aprobuje zcela neakceptovatelný stav, že by žalovaný měl mít k volnému používání a bezúčelnému utrácení finanční prostředky věřitele bezúplatně a bezúročně po dobu několika let, což je jistě a nepochybně v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Napadený rozsudek však ve svých zásazích do této obecně sdílené představy spravedlnosti zachází ještě dále, když zcela bez opory ve skutkových tvrzeních a provedeném dokazování nepřiznal věřiteli dokonce ani právo na vrácení celé vypůjčené jistiny úvěru. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v napadeném rozsahu vyhověl. 4. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil. 5. Žalobce se omluvil z účasti na jednání odvolacího soudu podáním ze dne [datum]. Výslovně souhlasil s tím, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil. Odvolací soud proto věc projednal a rozhodnul v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti obou účastníků. 6. Krajský soud v [obec] jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 17 860 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, a smluvní pokuty dle článku V. smlouvy ve výši 24 611,08 Kč (0,1 % denně z částky 17 860 Kč za dobu od [datum] do [datum]). Tvrdil, že dne [datum] uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba], [IČO] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut bezúčelný hotovostní úvěr ve výši 24 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit ve třinácti pravidelných měsíčních splátkách po 3 120 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplatil a je v prodlení s úhradou částky 17 860 Kč Vedle dlužné jistiny žalobce uplatnil právo na související úrok z prodlení a smluvní pokutu. Žalobce se stal věřitelem na základě opakovaného postoupení pohledávky. Pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem byl dle žalobce podstatný jeho pravidelný a prokazatelný příjem. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Odvoláním napadený rozsudek soud prvního stupně vyhlásil po provedení dokazování u jednání konaného dne [datum]. 8. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu, že právní předchůdce žalobce nesplnil povinnost s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného. V tomto ohledu odvolací soud odkazuje na správné a úplné odůvodnění soudu prvního stupně. Neplatnost smlouvy plyne ze samotného ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, nikoli z ustanovení § 588 o. z. Závěr o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru nebyl odvoláním žalobce žádným způsobem zpochybňován. Správné je i posouzení nároku žalobce jako bezdůvodného obohacení. 9. Žalobce v odvolání přiléhavým způsobem popisuje rozložení důkazního břemene při uplatňování nároku ze spotřebitelských úvěrů. Uvedl z toho plynoucí racionální argumentací ve vztahu k možnosti soudu omezovat přiznané plnění o žalovaným netvrzené a neprokázané platby. To vše s odkazem na zásadu rovnosti účastníků. 10. Odvolací soud má však za to, že argumentace žalobce není aplikovatelná v tomto řízení. Je skutečností, že soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný na jistině uhradil 6 140 Kč, když vycházel ze skutečnosti, že právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 24 000 Kč a žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný dluží částku 17 860 Kč. Toto faktické zjištění je však v sou