74 CO 115/2021-138 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 17 267 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení a částku 2 472,88 Kč (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 8 813 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení, částky 1 278,48 Kč a úroku ve výši 81,7 % ročně z částky 20 527,51 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 68 126 Kč (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). 2. Soud vyšel z toho, že účastníci řízení uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“) ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobce dne [datum] poskytl na účet žalované částku 21 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 120,43 % ročně ve 36 měsíčních splátkách po 1 577 Kč, splatných vždy nejpozději k 25. dni každého kalendářního měsíce. Podle smluvních ujednání mělo automaticky dojít k zesplatnění úvěru v případě prodlení žalované s úhradou byť jen části kterékoli splátky v délce 65 dnů. Ve Smlouvě byly sjednány smluvní pokuty, podle kterých byla žalovaná povinna za každou splátku, u které se ocitne v prodlení o délce 30 dnů, zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 499 Kč (bod 6.1) a pro případ, že po zesplatnění úvěru nezaplatí jistinu úvěru, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení (bod 6.5). Úvěruschopnost žalované žalobce před uzavřením Smlouvy řádně posoudil lustrací v databázi [příjmení], ve které byla vedena ke dni [datum] jako dlužník tří splátek po splatnosti v celkové výši 3 253 Kč. Podle výpisu z nebankovního registru klientských informací měla žalovaná skóre 535 bodů a byla v kategorii„ nejlepší segment klientů, nízké riziko“. Z pracovní smlouvy, výplatních lístků a přehledů z výpisů z účtu žalované žalobce zjistil, že žalovaná byla u svého zaměstnavatele [webová adresa], a.s., zaměstnaná od [datum], pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do [datum] a zaměstnavatel žalované zaplatil mzdu za měsíc srpen 2018 ve výši 14 286 Kč, za měsíc září 2018 ve výši 17 764 Kč a za měsíc říjen 2018 ve výši 14 337 Kč. Podle formuláře Hodnocení klienta žalovaná pobírala čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 15 400 Kč a měla měsíční výdaje na bydlení ve výši 2 000 a na ostatní 300 Kč. Dále bylo do výdajů započteno životní minimum ve výši 3 410 Kč a rezerva 1 000 Kč. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaná uhradila žalobci celkem 4 731 Kč ve třech splátkách po 1 577 Kč zaplacených dne [datum], [datum] a dne [datum]. Přípisem ze dne [datum] žalobce vyzval žalovanou k úhradě čtvrté, páté a šesté splátky, smluvní pokuty ve výši 998 Kč a účelně vynaložených nákladů ve výši 400 Kč a upozornil ji na možnost zesplatnění celého úvěru v případě nezaplacení dlužných splátek. Vzhledem k tomu, že žalovaná dlužné částky ani na výzvu neuhradila, žalobce přípisem ze dne [datum] informoval žalovanou o zesplatnění úvěru a vyzval ji k úhradě dlužné částky ve výši 26 080 Kč. Dne [datum] žalobce žalované odeslal předžalobní výzvu ze dne [datum]. Při právním hodnocení věci považoval soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, a ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dohodnutý úrok ve výši 120,43 % ročně za nepřiměřeně vysoký a příčící se dobrým mravům, neboť podstatně přesahuje úrokovou sazbu v době jejího sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovaným bankami za poskytování úvěrů nebo půjček, které se dle statistických údajů [obec] národní banky (veřejná databáze [příjmení]) u úvěrů poskytnutých bankami v listopadu 2018 pohybovaly v rozmezí od 2,77 % do 24,14 % ročně. Ujednání o úroku proto soud posoudil jako absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z. a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1008/2009, konstatoval, že vzhledem k neplatnosti tohoto ujednání nelze žalobci přiznat ani část smluvního úroku, která není v rozporu s dobrými mravy. Soud měl proto za důvodný nárok žalobce na zaplacení částky 17 267 Kč (z titulu dlužné jistiny a smluvní pokuty za prodlení s úhradou čtvrté a páté splátky) se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 2 472,88 Kč (0,1 % z dlužné původní jistiny od zesplatnění úvěru) Ve zbytku žaloby, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 8 813 Kč z titulu kapitalizovaného smluvního úroku ke dni zesplatnění úvěru se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, částky 1 278,48 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně počítané ze smluvního a úroku ve výši 81,7 % ročně z částky 20 527,51 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 3. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a tím, že převážně úspěšné žalované v řízení žádné náklady nevznikly. 4. Proti části II. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 5 675,71 Kč (sestávající z kapitalizovaného úroku do zesplatnění přepočítaného na 20 % ročně ve výši 1 017 Kč, rozdílu mezi požadovanou původní jistinou ke dni zesplatnění / 20 527,51 Kč a přiznanou jistinou / 16 269 Kč ve výši 4 258,51 Kč a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 Smlouvy ve výši 400 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení, úroku ve výši 20 % ročně z částky 20 527,51 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 68 126 Kč, a proti III. výroku o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Pokud se smluvní strany dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. Sjednané úroky jsou ovlivněny celou řadou faktorů, a pokud se smluvní strany dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroků, mají smluvní strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí (odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1783/11). Rovněž lze přihlédnout i ke stanovisku Pléna Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS – ST [číslo], publikovaného pod [číslo] Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle kterého„ ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv“. Žalobce byl přesvědčen, že Smlouva je platná a strany v celém rozsahu zavazuje. V případě sjednané sazby úroků se nejedná o nepřiměřené ujednání (§ 1813 o. z.), neboť žalovaná byla se sazbou úroků seznámena v předsmluvním formuláři, ve Smlouvě i v oznámení o schválení úvěru. Dle názoru žalobce je úroková sazba přiměřená a odpovídající situaci na trhu v nebankovních úvěrech. K tomu odkázal na rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, podle kterého„ sjednaný úrok 109,45 % ročně nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %“ a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 46 ICm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018, podle kterého„ není úrok ve výši 137,51 % ročně u smlouvy uzavřené v roce 2015 nepřiměřeně vysoký za předpokladu, kdy je spotřebiteli obsah dohody o předmětu a ceně plnění zřejmý.“ a„ argumentace žalobce obvyklou výší úroků ve smyslu ustanovení § 1802 o. z., z níž dovozoval rozpor s dobrými mravy je nepřiměřená, neboť uvedené ustanovení dopadá jen na případy, kdy výše úroků není výslovně sjednána“. I pokud by měl soud za to, že sjednaný úrok je příliš vysoký, pak by takto sjednaná výše představovala pouze nezákonné určení množstevního rozsahu dle § 577 o. z. Pokud tedy soud považoval dohodnutý úrok za příliš vysoký, měl žalobci podle § 2395 o. z. přiznat úrok obvyklý, poskytovaný v daném místě a čase u nebankovních spotřebitelských úvěrů. Navíc podle žalobce nemůže být sjednaný úrok v rozporu s dobrými mravy s ohledem na § 1813 o. z., neboť občanský zákoník zná v tomto případě neúměrné zkrácení podle § 1793 o. z., kterého by se musela žalovaná dovolat, což neučinila. Zdůraznil, že žalovaná měla možnost k uzavření smlouvy nepřistoupit, pokud měla výhrady ke smluvním podmínkám. Ke stanovení obvyklé úrokové míry spotřebitelských úvěrů neměl soud použít databázi [příjmení], která zahrnuje americké hypotéky (což snižuje úrokovou míru) a nerozlišuje mezi úvěry podle jejich výše. Uvádí proto hodnoty nižší, než je obvyklá výše úroků u spotřebitel