74 CO 152/2020-586 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 2 460 000 Kč s úrokem ve výši 8 % ročně od 31. 7. 2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2014 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 175 000 Kč (I. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 260 820 Kč (II. výrok). Po skutkové stránce ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku dospěl k závěru, že dle smlouvy o půjčce ze dne 29. 7. 2013 poskytla společnost [právnická osoba] (dále jen„ dlužník“) žalovanému finanční půjčku ve výši 3 460 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit do 31. 12. 2013 s úrokem ve výši 8 % ročně. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč za každý měsíc prodlení se splacením. Finanční prostředky byly zaslány na účet žalovaného dne 30. 7. 2013. Žalovaný byl opakovaně upomínán k úhradě dlužné částky, naposledy předžalobní upomínkou ze dne 17. 3. 2014. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil nárok žalobce jako vztah dvou podnikatelů ze smlouvy o půjčce dle § 658 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, na základě níž dlužník půjčil žalovanému částku 3 460 000 Kč a žalovaný se zavázal finanční prostředky vrátit v dohodnutém termínu včetně sjednaného úroku ve výši 8 % v souladu s § 659 obč. zák. Svou povinnost si však neplnil, když poskytnuté finanční prostředky nevrátil a ocitl se v prodlení ve smyslu § 517 obč. zák. Jelikož byla část pohledávky ve výši 1 000 000 Kč postoupena na třetí osobu, má dlužník právo na vrácení (zbývající) žalované částky včetně úroků, úroků z prodlení a požadované smluvní pokuty (§ 544 obč. zák.) Na podkladě závěru o důvodnosti žalovaného nároku, zabýval se soud prvního stupně započtením žalovaného ze dne 16. 12. 2013. S odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu posoudil započtení jako neplatné ve smyslu ustanovení § 37 obč. zák., když z předmětného právního úkonu nebylo při pluralitě započítávaných pohledávek zřejmé, která pohledávka proti které je započítávána, a v důsledku toho ani to, které vzájemně se kryjící pohledávky započtením zanikly. Poté přistoupil k posouzení kompenzační námitky žalovaného, který proti pohledávce žalobce, která ke dni započtení dne 28. 2. 2019 činila s úroky, úroky z prodlení a smluvní pokutou celkem 4 756 005 Kč, provedl zápočet své pohledávky ve výši 4 756 005 Kč, která představuje část ceny hydrolyzéru, který nebyl žalovanému v rozporu se smlouvou o dílo ze dne 11. 5. 2012 dodán, avšak jeho cena byla žalovaným uhrazena. Skutečnost, že hydrolyzér nebyl dodán, byla mezi stranami nesporná. Soud se v návaznosti na argumentaci žalovaného dále zejména zabýval otázkou, zda hydrolyzér byl součástí dodávky technologie na základě smlouvy o dílo ze dne 11. 5. 2012 či nikoliv. Po skutkové stránce dospěl na podkladě podrobného dokazování listinnými důkazy, zejména smlouvou o dílo ze dne 11. 5. 2012, jejími dodatky (předloženými stranami v různých verzích) a výpověďmi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] k závěru, že hydrolyzér byl součástí dodávky technologií dle smlouvy o dílo, avšak nebyl dlužníkem nikdy dodán. Z porovnání vystavených faktur na cenu díla a dokladů o úhradách dospěl k jednoznačnému závěru, že hydrolyzér byl zcela vyfakturován předešlými fakturami a zcela uhrazen. Dospěl tak závěru, že žalovaný má v souladu se smlouvou právo na odpočet ceny hydrolyzéru z ceny díla. Vznesenou kompenzační námitku proto hodnotil jako oprávněnou. Uzavřel, že pohledávka žalobce za žalovaným tak v souladu s § 580 obč. zák. zanikla ke dni, kdy se pohledávky setkaly. Námitky žalobce směřující ke kompenzační námitce shledal nedůvodné. Ve vztahu k námitce promlčení práva vznést kompenzační námitku s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, č. j. 33 Odo 630/2002, dovodil, že právo vznést kompenzační námitku se nepromlčuje. Současně konstatoval, že žádná z pohledávek nebyla promlčena. Žalovaný navíc svou pohledávku za dlužníkem uplatnil v insolvenčním řízení přihláškou ze dne 29. 12. 2014, čímž se běh promlčecí doby přerušil a po dobu trvání řízení neběží. Ke dni vznesení kompenzační námitky tak nemohla být promlčena ani samotná pohledávka žalovaného. Nedůvodnou shledal i námitku žalobce, že kompenzační námitka byla vznesena opožděně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4182/2016, konstatoval, že koncentrace řízení nebrání tomu, aby soud přihlédl k existenci započtené vzájemné pohledávky, která měla vzniknout a stát se splatnou před koncentrací řízení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, jako nepřiléhavou hodnotil soud prvního stupně i žalobcem vznesenou námitku nezpůsobilosti pohledávky žalovaného k započtení z důvodu její spornosti dle § 1987 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“). To vše za situace, kdy pro způsobilost pohledávek k započtení je podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí závazkový právní poměr, z něhož pohledávka vznikla. Učinil závěr, že nárok žalobce byl oprávněný, nicméně zanikl na základě započtení učiněného žalovaným. Žalobu proto zamítl. O náhradě nákladů rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Plně úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastoupení advokátem za jedenáct úkonů právní služby po 18 860 Kč (z tarifní hodnoty 2 635 000 Kč), jedenácti náhrad hotových výdajů v paušální výši po 300 Kč, cestovného ve výši 4 793,49 Kč a náhrady DPH v sazbě 21 % ve výši 45 266,23 Kč. 2. Proti rozsudku podal žalobce dne 6. 8. 2020 odvolání. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že jím uplatněný důvodný nárok zanikl kompenzační námitkou žalovaného ze dne 28. 2. 2019. Vytkl soudu prvního stupně, že nepřisvědčil jeho námitce promlčení práva vznést kompenzační námitku. Odkaz soudu prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 630/2002, označil za nepřípadný, neboť Nejvyšší soud v jím souzené věci řešil spor podřízený občanskému zákoníku. Právní závěr soudu prvního stupně o nepromlčitelnosti práva vznést kompenzační námitku odporuje zákonu. Podle ustanovení § 387 odst. 2 obchodního zákoníku podléhají promlčení všechna práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu na dobu určitou. S odkazem na komentářovou literaturu má žalobce za to, že dle obchodního zákoníku se tak promlčují jak práva na plnění, tak právo učinit právní úkon. Podle ustanovení § 390 obchodního zákoníku jestliže se promlčí právo uskutečnit právní úkon, účinky tohoto právního úkonu nenastanou vůči osobě, která namítne promlčení. Dle komentářové literatury se tato právní úprava vztahuje zejména k právu odstoupit od smlouvy a započíst pohledávku. Byla-li pohledávka dle žalovaného splatná 5. 12. 2013, právo započíst žalovaným tvrzenou pohledávku tak bylo promlčeno ke dni 5. 12. 2017. Soud tak dle přesvědčení žalobce nemůže ke kompenzační námitce přihlédnout, a to zcela v souladu s ustanovením § 390 obchodního zákoníku. Skutečnost, že pohledávka žalovaného ve výši 13 895 531 Kč promlčena není, nezpochybňoval. Zákonem daná možnost započíst za určitých okolností i pohledávky promlčené nijak nevylučuje právo protistrany bránit se učinění právního úkonu započtení námitkou jeho promlčení. Žalobce je dále přesvědčen, že provedené dokazování vyvrátilo samotnou existenci pohledávky žalovaného ve výši 13 895 531 Kč použité k započtení. Hydrolyzér nebyl součástí dodávky uskutečněné v rámci smlouvy o dílo a nebyl nikdy žalovaným dlužníku zaplacen. Zrekapituloval, že pro toto tvrzení předložil žalobce k důkazu dodatek [číslo] ke smlouvě o dílo, jehož příloha dodávku hydrolyzéru neobsahuje a e-mail ze dne 9. 9. 2013, kterým se sám žalovaný domáhá opravy faktury [číslo] ve směru vypuštění odkazu na hydrolyzér. Žalobce je tak přesvědčen, že žalovaný nemá právo na vrácení částky 4 756 005 Kč jakožto zaplacené ceny za dodání hydrolyzéru. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vyhoví v celém rozsahu žalobě. 3. Žalovaný v replice k odvolání zopakoval, že považuje námitku promlčení vznesenou žalobcem za nedůvodnou. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1852/2007, argumentoval tím, že započtení jako projev vůle směřující k zániku závazku je možno učinit kdykoli, dokonce i po promlčení pohledávky. Podstatné je, že pohledávky nemohou být promlčené v době, kdy se setkaly. Z toho plyne, že je-li možné učinit projev vůle po delší době, kdy už byla pohledávka promlčena, nemůže být v žádném případě promlčeno učinění projevu vůle k započtení. Navíc v tomto řízení je nesporné, že pohledávka žalovaného promlčena není. Disponuje-li žalovaný nepromlčenou pohledávkou, nemůže být promlčeno ani právo uplatnění této pohledávky k započtení. Opačný závěr by vedl k absurdním důsledkům, kdy by pohledávku jako takovou bylo možné uplatňovat u soudu a domáhat se jejího plnění, ale uplatnit tu