74 CO 199/2021-120 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 166 250 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 825 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 183 000 Kč od 4. 7. 2018 do 15. 7. 2018 a z částky 825 750 Kč od 16. 7. 2018 do zaplacení a o zaplacení smluvní pokuty 200 000 Kč (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). 2. Soud vyšel z toho, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba] s.r.o., [IČO], jako věřitel a žalovaní jako dlužníci uzavřeli dne 29. 6. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z“), na jejímž základě žalobce žalovaným poskytl částku 450 000 Kč. Žalovaní se zavázali tuto částku vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 12 % ročně ve 180 měsíčních splátkách po 7 000 Kč a uhradit poplatek za zpracování úvěru 15 750 Kč, celkem 1 275 750 Kč. Úvěr byl zajištěn zástavní právem k bytu žalovaných a sjednanou smluvní pokutou. Úvěr byl následně dne 3. 7. 2018 zesplatněn z důvodu zjištění existence nové exekuce vedené proti žalovaným. Z žádostí o poskytnutí úvěru soud prvního stupně zjistil konkrétní rozsah informací o příjmech a výdajích žalovaných, které měl právní předchůdce žalobce k dispozici. Současně konstatoval výčet dokladů o příjmech a výdajích poskytnutých ze strany žalovaných. Na tomto podkladě soud dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru naprosto nesprávně posoudil úvěruschopnost žalovaných. Jednalo se o úvěr na dobu 15 let, kdy žalovaní měli každý měsíc hradit částku 7000 Kč. V době uzavření úvěru již byla žalovaná 2) starobní důchodkyní, žalovaný 1) pak měl 61 let. Dle soudu prvního stupně je naprosto nemyslitelné, že by byli žalovaní schopni po tak dlouhou smluvenou dobu splácet částku 7 000 Kč měsíčně. Bylo na místě zvážit, že s přibývajícím věkem lze očekávat postupné vyšší nároky v souvislosti se zdravotním stavem žalovaných. Poskytnutí úvěru za podmínek nastavených právním předchůdcem žalobce se soudu prvního stupně jevilo jako neuvážené a neprofesionální. Vyslovil současně domněnku, že mohlo být ze strany právního předchůdce žalobce kalkulováno se zástavou váznoucí na bytě žalovaných. Soud prvního stupně dále konstatoval, že věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018, uzavřel, že byť se žalovaní rovněž chovali nezodpovědně (zřejmě v důsledku tlaku svých finančních závazků), větší odpovědnost leží na straně právního předchůdce žalobce, který jako profesionál neměl dopustit, aby byla uzavřena takto nevýhodná obtížně splnitelná smlouva a oba žalované měl svým odborným přístupem ochránit před tímto nerozvážným úkonem. Dospěl tak k závěru, že právní předchůdce žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaných ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru proto posoudil jako neplatnou. Nárok žalobce pak posoudil s odkazem na ustanovení § 2991 o. z. jako bezdůvodné obohacení. V návaznosti na zjištění, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovaným finanční prostředky ve výši 450 000 Kč, přičemž žalovaní vrátili celkem pouze 283 750 Kč, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 166 250 Kč spolu se souvisejícím zákonným úrokem z prodlení odvíjejícím se od doručení výzvy žalobce ze dne 3. 7. 2018. Ve zbytku žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). S ohledem na to, že úspěšnějším žalovaným nevznikly účelné náklady řízení, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. 3. Proti II. a III. nákladovému výroku rozsudku podal žalobce rozsáhlé odvolání. S odkazem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru uvedl, že zákon poskytuje věřitelům relativně širokou možnost výběru toho, jakým způsobem bude z jeho stran posuzována bonita žadatele o úvěr. Není stanoven žádný taxativně vymezený výčet toho, co vše by měl poskytovatel úvěru při posuzování úvěruschopnosti zkoumat. Poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda má k dispozici dostatečné informace pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Je přesvědčen, že v řízení před soudem prvního stupně bezezbytku prokázal splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaných. Podrobně zrekapituloval všechny získané údaje o příjmech a výdajích žalovaných. Zdůraznil, že nad rámec zjištěných informací nebyl právní předchůdce žalobce oprávněn ničeho dalšího zkoumat. Případné vyžádání účtenek za nákupy, či vyžádání výpisů z účtu považuje za extrémně detailní a invazivní zkoumání, představující nepřiměřený zásah do privátní sféry dlužníka. Příjmy žalovaného 1), jakož i společné příjmy obou žalovaných, považoval žalobce za zcela dostačující pro úhradu předmětného úvěru. S odkazem na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č. j. 45 C 39/2018-66, uvedl, že je to především dlužník, který jako průměrně rozumný a opatrný svéprávný člověk musí posoudit, zda podmínkám úvěrové smlouvy bude schopen dostát, a je to právě on, kdo nese primární odpovědnost za jejich porušení. Konstatoval dále, že právní předchůdce žalobce posuzoval úvěruschopnost žalovaných i z pohledu rozsahu jejich majetku, který nemohl přehlédnout. Skutečnost, že si jeho právní předchůdce zajistil splacení úvěru zástavním právem, považoval za integrální a významnou součást pečlivého přístupu k prověření úvěruschopnosti dlužníka. Dále připomněl, že soudu předložil výpis z centrální evidence exekucí a výpis z insolvenčního rejstříku, oba s negativním výsledkem. K věku žalovaných uvedl, že v době splacení měl žalovaný 1) dosáhnout 77 let a žalovaná 2) 75 let, což nikterak objektivně není způsobilé vyloučit jejich bonitu. V tomto ohledu má za to, že rozsudek soudu prvního stupně stojí na závěrech, které jsou v přímém rozporu s jakýmikoli racionálními postupy při sjednávání spotřebitelského úvěru nejen ze strany nebankovních subjektů, ale i bank. Za nepřípustnou pak žalobce považoval domněnku soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalobce kalkuloval s tím, že z jeho strany dojde ke zpeněžení bytové jednotky. Měl za to, že v důsledku této úvahy soud de facto„ trestá“ žalobce prostřednictvím institutu úvěruschopnosti. Namítl dále, že nebyl soudem prvního stupně, v souvislosti s jeho závěrem o neprokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti, vyzván ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení dalších důkazů. Rozsudek soudu prvního stupně proto hodnotil jako překvapivý a nepředvídatelný. K odvolání však žádný nový další důkaz, nad rámec toho, co bylo předloženo v řízení před prvním stupněm, nepřipojil. Současně namítl nesprávnost akcesorického nákladového výroku. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve II. výroku změnil a žalobě v napadeném rozsahu vyhověl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 4. Žalovaný 1) se k odvolání žalobce nevyjádřil. 5. Žalovaná 2) se v replice k odvolání žalobce ztotožnila s rozsudkem soudu prvního stupně. 6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Obsahem spisu je výpis lustrovaných věcí, ze kterého vyplývá, že v době před zahájením řízení žalovaná 2) vystupovala jako žalovaná ve dvaceti civilních sporech a žalovaný v jednom civilním sporu, kdy jako žalobci vystupovaly převážně společnosti vymáhající úvěrové pohledávky. 8. Předmětem odvolacího řízení bylo, na podkladě odvolacích námitek žalobce, posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaných ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. 9. Porušení povinnosti zakotvené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, vede proto nepochybně k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu ustanovení § 588 o. z. 10. Za tímto účelem odvolací soud v souvislosti s nařízením jednání usnesením ze dne 4. 10. 2022 vyzval žalobce, aby ve stanovené lhůtě uvedl, jakým konkrétním způsobem plnil povinnosti stanovené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, resp. jaké zcela konkrétní informace o spotřebiteli (žalovaných) měl v této souvislosti k dispozici