74 CO 72/2021-169 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 65 104 Kč s úrokem z prodlení ve výši 987,56 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 510,78 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 65 104 Kč od 15. 7. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 20 % ročně z částky 56 626,46 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 239 392 Kč (I. výrok), zastavil řízení o zaplacení částky 8 984,40 Kč a úroku z prodlení ve výši 82,64 % ročně z částky 56 626,46 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení (II. výrok) a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 19 000,80 Kč (III. výrok). Soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že účastníci uzavřeli dne 17. 1. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobce žalovanému poskytl téhož dne částku 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 167,74 % ročně v 18 měsíčních splátkách po 11 083 Kč Celkem se žalovaný zavázal vrátit žalobci 199 494 Kč. Žalovaný nehradil i přes opakované výzvy řádně smluvené splátky, uhradil pouze 130 013 Kč. Žalobce proto dopisem ze dne 26. 4. 2020 úvěr zesplatnil. Soud prvního stupně nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost spotřebitele dle ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalobce vycházel z příjmů žalovaného ve výši 40 000 Kč měsíčně a nákladů na bydlení ve výši 1 300 Kč. Vycházel dále z prohlášení žalovaného, že neplatí žádné další splátky úvěrů, zápůjček, leasingu, výživného, hypoték apod. Z žalobcem předloženého výpisu z registru [příjmení] a NRKI nebylo zjištěno, že by byly u žalovaného evidovány splatné závazky. Z pracovní smlouvy soud prvního stupně zjistil, že žalovaný pracoval u společnosti [právnická osoba] na pracovní pozici„ řidič a dělník“. Základní hodinová mzda činila 75 Kč. Pohyblivou částí mzdy tvořily prémie až do výše 18 000 Kč. Jeho pravidelná čistá měsíční mzda v období od října 2018 do ledna 2019 činila částku 43 268,50 Kč měsíčně. Soud I. stupně uzavřel, že žalobce dostatečně pečlivě zkoumal schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť zjistil, že jeho majetkové poměry byly zajištěny pravidelným měsíčním příjmem ze stálého zaměstnání v průměrné výši přes 40 000 Kč, celkové měsíční náklady žalovaného při zohlednění životního minima činily necelých 5 000 Kč, když současně z příslušných databází nebyly zjištěny zásadní skutečnosti, pro které žalobce neměl úvěr poskytnout. Situaci, kdy žalovaný sám uvádí, že ke dni uzavření úvěrové smlouvy měl jiný úvěr, a tuto skutečnost v rámci zjišťování svých majetkových poměrů žalobci úmyslně zatajil, posoudil jako na zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Námitku žalovaného spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 o. z., posoudil jako nedůvodnou. Požadovanou sazbu úroku ve výši 20 % ročně, hodnotil jako zcela přiměřenou a obvyklou a není proto důvod nahlížet na smlouvu o úvěru, jako smlouvu neplatnou. Dle soudu prvního stupně se nejedná o lichevní smlouvu ve smyslu ustanovení § 1796 o. z., neboť vzájemná plnění stran nebyla poskytnuta v hrubém nepoměru. Řízení v části, ve které vzal žalobce žalobu zpět, zastavil. Žalobní nárok, který zůstal předmětem řízení, shledal důvodným a žalobě vyhověl. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 2. Proti I. a III. výroku rozsudku podal žalovaný odvolání. Vytkl soudu prvního stupně, že dospěl k nesprávnému závěru, že žalobce řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného a nepřihlédl tak ke zjevné neplatnosti úvěrové smlouvy. Dle žalovaného, soud prvního stupně řešil tuto otázku zcela povrchně. Má za to, že žalobce nezkoumal jeho úvěruschopnost s odbornou péčí. Žalobce vycházel z údajů poskytnutých žalovaným, tyto ale neměl dostatečným způsobem podloženy potřebnými doklady. Žalobce nezohlednil, že jeho mzda byla tvořena z významné části z prémií (nenárokové části mzdy). Hodinová mzda činila 80 Kč za hodinu. Tomu odpovídá mzda 14 400 Kč hrubého, ve vztahu k níž se jeví sjednané splátky ve výši 11 991 Kč jako nepřiměřené. Za závažnou považuje skutečnost, že z pracovní smlouvy bylo prokázáno, že měl uzavřenou smlouvu pouze na dobu určitou, žalobce však vycházel z pracovního poměru na dobu neurčitou. Tvrzené výdaje žalovaného pak nebyly fakticky ověřovány vůbec. Žalobce nepovažoval za vhodné si od žalovaného vyžádat doklady o jeho pravidelných výdajích, ačkoli například pravidelné náklady na bydlení lze obvykle bez obtíží doložit (výpisem z účtu, doklady SIPO apod.). Žalobce se žalovaného dokonce ani nezeptal, co v případě žalovaného znamená„ jiná“ forma bydlení, aby tak měl možnost posoudit, zda žalovaným tvrzené náklady jsou dané formě bydlení přiměřené. Poukázal dále na negativní příznak v registru NRKI. Tato skutečnost měla být pro žalobce varovným signálem, který ho měl přimět k uplatnění adekvátní obezřetnosti. Ze společného výpisu BRKI a NRKI, který soud žalovaný předložil, přitom zjevně vyplývá, že v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, měl žalovaný hned dvě úvěrové smlouvy u nebankovních společností, které nesplácel, přičemž v jednom případě byla pohledávka (67 000 Kč) 955 dní po splatnosti (tato informace byla vedena v registru od července roku 2017) a ve druhém případě byla pohledávka soudně vymáhána. Připustil, že opakovaně v různých dokumentech svým podpisem potvrzoval, že žalobci poskytuje pravdivé a úplné výdaje, nicméně tímto není možné vyvážit nedostatečné zkoumání jeho skutečných poměrů. Žalobci nic zatajeno nebylo. Sám žalobce tvrdí, že provedl zkoumání registrů NRKI a [příjmení] a tyto skutečnosti jsou v registru zaznamenány. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích zrušil, případně změnil a žalobu zamítl. 3. Žalobce se v replice k odvolání žalovaného ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a navrhl rozsudek jako věcně správný potvrdit. 4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 15. 9. 2020 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 65 104 Kč (dlužná nová jistina úvěru 61 409 Kč, smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy 2 495 Kč a náhrada nákladů dle bodu 6.2 smlouvy 1 200 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 71 104 Kč od 28. 4. 2020 do 17. 6. 2020 (987,56 Kč), z částky 68 104 Kč od 18. 6. 2020 do 14. 7. 2020 ve výši 510,78 Kč, z částky 65 104 Kč od 15. 7. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 8 984,40 Kč a úroku ve výši 102,64 % ročně z částky 56 626,46 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení. Tvrdil, že dne 16. 1. 2019 uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě dne 17. 1. 2019 poskytl žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 167,74 % ročně v osmnácti měsíčních splátkách po 11 083 Kč od února 2019. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr žalobce prověřil doklady a informacemi získanými od žalovaného, databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášením žalovaného atd.). Zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále ověřil úvěrovou historii v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaný uhradil na úvěr do data zesplatnění pouze celkem částku 124 013 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo dle bodu 6.3 smlouvy automaticky k zesplatnění úvěru k 26. 4. 2020. K tomuto dni se stala splatná nesplacená jistina a dosud nezaplacené úroky (bod 6.4). Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítá neplatnost smlouvy z důvodu nesplnění povinnosti žalobce s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost klienta. Úvěrovou smlouvu považuje za neplatnou z důvodu využití finanční tísně, nezkušenosti a lehkomyslnosti. Sjednaný úrok 167,74 % považuje za rozporný s dobrými mravy. Žalobce v replice ze dne 30. 11. 2020 detailně popsal způsob zkoumání úvěruschopnosti a specifikoval konkrétní listiny, ze kterých při tomto posuzování vycházel. Z jednání soudu nařízeného na den 27. 1. 2021 se žalovaný omluvil. Žalobce vzal u jednání žalobu zpět zčásti o zaplacení smluvní pokuty 8 984,40 Kč a požadovaného úroku v rozsahu 82,64 % ročně. Po provedení dokazování soud prvního stupně vyhlásil rozsudek. 5. Krajský soud v [obec] jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. V návaznosti na odvolací námitky žalo