15 CO 89/2022-219 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 9. 3. 2022, č. j. 7 C 137/2021-126, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.) a bylo jí uloženo zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 114 469,52 Kč (výrok II.). 2. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Namítá, a že soud I. stupně věc posoudil nesprávně po právní stránce, neboť se nezabýval tím, zda v rozhodném období od [datum] do [datum] došlo k souběhu při výkonu zcela identické činnosti žalovaného jako jediného člena představenstva a jako ředitele společnosti na základě dříve uzavřené smlouvy. Souběžný výkon pracovní pozice ředitele společnosti a jediného člena představenstva v dané situaci možný nebyl, v tomto směru soud I. stupně ne zcela přiléhavě interpretoval závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15. V řízení před soudem I. stupně nebyly provedeny žalobkyní navrhované důkazy k souběhu funkcí a k tomu, že i sám žalovaný se zcela jednoznačně vyjádřil tak, že po jmenování do funkce jediného člena statutárního orgánu funkci ředitele společnosti nadále nevykonával, že takto to bylo dohodnuto. Soud přisvědčil námitce započtení jako důvodné, avšak tvrzená započtená pohledávka je svým charakterem mzdovým nárokem vyplývajícím z pracovní smlouvy, podmínkou vzniku takového nároku bylo, aby v rozhodné době zaměstnanec svoji pracovní pozici vykonával. Soud I. stupně se při svém právním názoru, že pracovní poměr trval po [datum], nevypořádal s vlivem příslušných ustanovení zákona o obchodních korporacích na případné nároky osoby, která souběžně vykonává činnosti statutárního orgánu, byť na jiném právním základě. Tvrzený mzdový nárok na roční bonus byl použit k započtení v nominální výši. Tento by však podléhal povinným srážkám, kdy zaměstnanci přísluší mzdový nárok jen v čisté výši, tudíž pohledávka žalovaného za žalobkyní v jednostranném započtení vymezeném období nemohla v této výši jako mzdový nárok vzniknout, nemohla být v této výši uplatněna k započtení, započtení by nebylo určité, pokud by bylo možné. Pohledávka užitá k započtení je pohledávkou nezpůsobilou, pohledávkou domnělou. 3. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Soud I. stupně neposuzoval sbíhající se činnosti, neboť žalobkyně nic takového netvrdila ani neprokazovala. Zdůraznil, že žalobkyně žalovanému v období od února 2017 až do února 2019, tedy i po jeho jmenování do funkce statutárního orgánu, pravidelně měsíčně poukazovala finanční plnění v obdobné výši jako před vznikem této funkce a vystavovala mu potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti, rovněž mu adresovala okamžité zrušení pracovního poměru. Výkladem projevu vůle žalobkyně i žalovaného nelze dospět k jinému závěru, než že pracovní poměr trval i v období po [datum], což je též v souladu se zásadou ochrany žalovaného v pozici zaměstnance. To, že by pracovní poměr zaniknul na základě konkludentní dohody, je účelové tvrzení. Žalovaný dále namítá, že navržený důkaz (protokol o vysvětlení sepsaný policejním orgánem s žalovaným dne [datum]) je důkazem procesně nepřípustným a na jeho obsah nelze brát zřetel. Žalovaný byl osobou podezřelou, takový důkaz by mohl být připuštěn pouze se souhlasem obviněného a žalovaný nikdy nebyl v souvislosti s trestním oznámením žalobkyně v pozici obviněného. Věc byla policejním orgánem odložena, dozorující státní zastupitelství stížnost proti tomuto postupu zamítlo. Soud I. stupně věc posoudil po právní stránce správně, jeho závěry jsou v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021, č. j. 62 Co 22/2021-514, který byl vydán v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 4344/2017. S žalovaným nikdy nebyla uzavřena smlouva o výkonu funkce. Jediným smluvním dokumentem upravujícím vzájemné vztahy byla pracovní smlouva. Pracovní smlouva mohla být ukončena jenom některým z důvodů kogentně uvedených v ust. § 48 zákoníku práce, k takovému projevu vůle nedošlo. Ve sporu mezi účastníky, jehož předmětem byla část mzdového nároku za jiné období, byl žalovaný (v pozici žalobce) úspěšný. Žalobkyně nikdy nenamítala neplatnost započtení. 4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou (ust. § 201 o.s.ř.), včas (ust. § 204 o.s.ř.) a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202 o.s.ř. a contrario), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 5. Žalobou podanou dne [datum] se žalobkyně domáhá zaplacení částky 2 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení. Uvádí, že na základě smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] žalovanému přenechala částku 2 000 000 Kč, kterou se zavázal vrátit do [datum]. Žalovaný půjčenou částku nevrátil, nereagoval ani na předžalobní výzvu. K námitce započtení, uplatněné formou procesní obrany v rámci řízení, žalobkyně uvedla, že k započtení byl použit nárok, který neexistoval. Datem vzniku funkce jediného člena představenstva s účinností od [datum] pracovní poměr žalovaného zanikl, protože činnosti, které žalovaný pro společnost žalobkyně dříve vykonával jako ředitel v pracovním poměru, s účinností od svého jmenování vykonával jako jediný člen statutárního orgánu. Navíc strany si dohodly, že předmětný bonus si bude poté, co se žalovaný stal jediným členem představenstva, účtovat jeho [právnická osoba] & [právnická osoba], která tuto částku fakturovala a bylo jí ze strany žalobkyně plněno mj. 2 237 895 Kč. Žalovaný tak tutéž částku po žalobkyni požaduje dvakrát z různých důvodů. 6. Žalovaný namítal, že se žalobkyně domáhá téže částky ve výši 1 000 000 Kč dvěma žalobami podanými v krátkém časovém sledu, u druhé z žalob se jedná o nedostatek podmínek řízení. Pohledávka zanikla započtením, neboť dne [datum] na pohledávku žalobkyně ve výši 2 000 000 Kč jednostranně započetl část své pohledávky z titulu neuhrazené části mzdového bonusu za rok 2017, konkrétně za období od [datum] do [datum]. Žalobkyně totiž s žalovanými uzavřela dne [datum] pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce ředitel společnosti, se dnem nástupu do práce [datum]. Zaměstnavatel se zavázal zaměstnanci vyplácet roční bonus ve výši 5 816 500 Kč jako nárokovou složku mzdy. Oprávněnost existence nároku na předmětný bonus potvrdil i odvolací soud ve věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 256/2019. 7. Soud I. stupně po provedeném dokazování žalobu zamítl. Shledal důvodnou procesní obranu žalovaného. Naopak procesní obranu žalobkyně proti námitce započtení shledal účelovou, proto neprováděl důkazy ke skutečnostem, na kterých stavěla žalobkyně proti námitce započtení svou obranu. Co se týče žalobou uplatněného nároku, dospěl k závěru, že žalobkyni vznikla za žalovaným pohledávka na vrácení poskytnuté zápůjčky ve výši 2 000 000 Kč, jejíž splatnost byla dohodnuta k [datum] na základě platné smlouvy o zápůjčce ze dne [datum]. Žalovanému však vznikla za žalobkyní pohledávka na část ročního bonusu za období od [datum] do [datum] na základě platné pracovní smlouvy ze dne [datum], přičemž na každý z 86 pracovních dnů za dané období připadá poměrná část ročního bonusu ve výši 23 266 Kč. Roční bonus za dané období ve výši 2 000 876 Kč byl ve výši 2 000 000 Kč započten jednostranným úkonem žalovaného ze dne [datum] proti pohledávce z titulu smlouvy o zápůjčce ve výši 2 000 000 Kč. Započitatelnost obou pohledávek připouštěla výslovně smlouva o zápůjčce, potenciální nejistotu pohledávky žalovaného do jisté míry odstranil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 7 C 256/2019 ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu. K námitce žalobkyně, že ode dne [datum] se stal žalovaný jediným členem představenstva, v důsledku čehož mu měl pracovní poměr zaniknout konkludentně, soud I. stupně uvedl, že ust. § 48 zákoníku práce obsahuje taxativní výčet možných způsobů zániku pracovního poměru. Tímto důvodem není jmenování do funkce statutárního orgánu. Ani výkladem právního jednání účastníků nelze dovodit uzavření konkludentní dohody o rozvázání pracovního poměru. Soud I. stupně uvedl, že si je vědom judikaturně dovozovaného zákazu souběhu funkce statutárního orgánu a pracovního poměru na stejnou činnost, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3443/2018 a 31 Cdo 4831/2017, avšak k tomuto postupu se již v roce 2016 vyjádřil velmi rezervovaně Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15. Dále zdůraznil, že žalobkyně žalovanému pravidelně od února 2017 poukazovala finanční plnění v obdobné výši a s obdobným označením, po celou dobu mu vystavovala potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti, adresovala mu okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum]. Na základě těchto projevů vůle nelze dospět k jinému závěru, než že pracovní poměr trval i v období po [datum]. 8. Podle § 2390 zákona