16 CO 231/2022-242 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem, ve znění doplňujícího usnesení, soud I. stupně rozhodl tak, že návrh, aby bylo určeno, že [jméno] [příjmení] byla ke dni své smrti [datum] výlučnou vlastnicí nemovitostí, a to pozemku parc. č. st. 62, jehož součástí je stavba s [adresa], a pozemku parc. [číslo] zapsaných na listu vlastnictví [číslo] pro obec a katastrální území Orlovice, vedeném Katastrální úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov (dále jen„ předmětné nemovitosti“) zamítl (výrok I.), žalobkyni zavázal k povinnosti nahradit žalované na nákladech tohoto řízení částku 113 951 Kč k rukám právní zástupkyně žalované (výrok II.) a žalobkyni vrátil zpět na složené záloze částku 5 059,16 Kč z účtu Okresního soudu ve [obec] (výrok III.). Z hlediska skutkového stavu věci dospěl soud I. stupně k závěru, že darovací smlouva, týkající se předmětných nemovitostí, uzavřená mezi matkou účastnic a žalovanou dne [datum], je platným právním jednáním. Obě smluvní strany jednaly podle své svobodné, vážné, určité a srozumitelné vůle, tudíž se nemohlo jednat o disimulované právní jednání, ani o faktické vydědění žalobkyně, jak bylo namítáno právním zástupcem žalobkyně. Navíc na tuto darovací smlouvu dále navazovala smlouva o zřízení věcného břemene ze dne [datum], umožňující matce účastnic v předmětných nemovitostech dožít. Soud I. stupně zdůraznil, že matka účastnic – dárkyně, darovala předmětné nemovitosti té dceři, které je darovat chtěla, neboť s ní měla dobrý vztah, žalovaná ji navštěvovala, různě jí pomáhala, a to ať ve vztahu k její osobě nebo k darovaným nemovitostem. Naopak s žalobkyní neměla matka účastnic – dárkyně dobrý vztah, obdarovat ji nechtěla, a proto se za svého života rozhodla uspořádat věci podle své vůle tak, jak je uspořádala. Soud I. stupně uzavřel, že ze skutečnosti, že rodič má jednoho ze svých potomků raději a toho obdaruje a druhého rád nemá, a tudíž mu nic nedá, nemůže vést k závěru, že takové jednání je v rozporu se zákonem a tudíž neplatné. Žalobu jako nedůvodnou zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl za použití ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Při stanovení mimosmluvní odměny vyšel z obecné ceny předmětných nemovitostí ve výši 1 800 000 Kč, odvíjející se od kupní smlouvy ze dne [datum] (viz č. l. 184 až 186 spisu – s ohledem na písemné vyhotovení žaloby dne [datum]), a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, č. j. 24 Cdo 1848/2019, ve věci aplikoval ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“). O náhradě nákladů státu pak rozhodl za použití ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. 2. Proti tomuto rozhodnutí soudu podala blanketní odvolání žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce. V podaném odvolání, ve znění jeho následného doplnění, namítla, že soud I. stupně nesprávně posoudil skutkovou a právní stránku věci. Zdůraznila, že byť se v dosavadním řízení nepodařilo prokázat vyloučení svobodné a vážné vůle její matky, zůstavitelky, uvedené stále ještě neodpovídá právní otázce, zdali tímto jednáním nedošlo k porušení práv žalobkyně jakožto neopominutelného dědice. Žalobkyni o uzavření darovací smlouvy nikdo neinformoval, což jasně dokazuje, že implicitním účelem darovací smlouvy bylo obejít institut zákonného dědice. Pakliže zůstavitelka chtěla, aby žalobkyně nedědila, měla využít zákonného institutu vydědění. Přitom podstatnou skutečností je, že zůstavitelka vyvedla téměř veškerý majetek z jejího vlastnictví, který by jinak byl součástí pozůstalosti. Darovací smlouva ze dne [datum] je absolutně neplatná z důvodů porušení dobrých mravů, neboť zůstavitelkou došlo k úmyslnému„ vyvedení“ majetku z pozůstalosti v rámci uzavření oné darovací smlouvy. Dále ve vztahu k náhradě nákladů řízení mezi účastníky, žalobkyně namítla nesprávné stanovení výše mimosmluvní odměny soudem I. stupně. Při jednání odvolacího soudu dne [datum] pak právní zástupce žalobkyně navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že návrhu žalobkyně v plném rozsahu vyhoví; případně věc zruší a vrátí soudu I. stupně k dalšímu řízení. 3. Právní zástupkyně žalované v písemném vyjádření k odvolaní zdůraznila, že žalobkyně se nemůže smířit s tím, že matka využila svého zákonného práva nakládat se svým majetkem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a že se rozhodla na základě svého citu a vědomí, kdo si její majetek zaslouží. Uvedla, že žádný člověk v civilizované společnosti nemá právo omezovat kohokoliv, ani blízkého příbuzného, v jeho právu nakládat svobodně se svým majetkem a dovolávat se toho, že je nepominutelný dědic. Soud I. stupně provedl ve věci obšírné dokazování, a pochopil, proč matka převedla předmětné nemovitosti právě na žalovanou. Žalobkyně v rámci své účastnické výpovědi dne [datum] sama vypověděla, že matku před její smrtí nenavštívila 6 let, jméno ošetřujícího lékaře matky nemůže říct, o matce toho ví minimum a měly spolu komplikovaný vztah. V následné písemné omluvě z jednání odvolacího soudu právní zástupkyně žalované zdůraznila, že matka účastnic měla jako vlastnice předmětných nemovitostí„ svaté právo“ s nimi naložit podle své úvahy. Uzavřela, že soud I. stupně také správně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil a žalobkyni zavázal k povinnosti nahradit náklady odvolacího řízení. 4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno včas, oprávněným subjektem, proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dovodil, že odvolání žalobkyně důvodné není. 5. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. 6. Podle ustanovení § 574 zákona č. 89/202 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. 7. Podle ustanovení § 1479 věta prvá o. z. dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. 8. Podle ustálené soudní judikatury (navazující na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, podle nějž je naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, určovací žaloba nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti) má určovací žaloba podle ustanovení § 80 o. s. ř. především preventivní charakter a má místo především tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1072/2004, v rozsudku ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, a v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1685/2004, vyslovil, že spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitý majetek, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem takového majetku v okamžiku smrti. 9. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť soudní rozhodnutí by deklarovalo stav, který zde byl v okamžiku smrti zůstavitelky a takové určení by bylo spolehlivým základem pro dodatečné projednání dědictví. 10. Dále odvolací soud zdůrazňuje, že žalobkyní uplatněnou odvolací argumentaci důvodnou neshledal, navíc nepřináší ničeho podstatného, čím by se soud I. stupně nezabýval. Ve věci bylo soudem I. stupně provedeno obsáhlé dokazování, skutkový stav věci byl zjištěn řádně a úplně, přičemž s vyslovenými skutkovými a právními závěry soudem I. stupně se odvolací soud ztotožňuje, a neshledal žádné relevantní důvody pro změnu či kasaci napadeného rozhodnutí soudu I. stupně. 11. Darovací smlouva uzavřená mezi matkou účastnic a žalovanou dne [datum], je platným právním jednáním, vyjadřující autonomii vůle stran, kterou smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat, tj. obě strany vyjádřily, čeho chtěly dosáhnout. Respekt a ochrana autonomie vůle smluvních subjektů je zcela elementární podmínkou fungování materiálního právního státu. Prioritu musí mít proto výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá. Srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 625/03, nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 128/06, či nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 392/20. 12. Rovněž odvolací argumentace„ tzv. faktickým vyděděním“ žalobkyně je zjevně nepřiměřená. Jak správně dovodil soud I. stupně, bylo právem matky účastnic rozhodnout o darován