27 CO 103/2022-100 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 20 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení. K tomu uvedl, že jeho právní předchůdce [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), uzavřel se žalovanou [datum] smlouvu o zápůjčce, dle které žalované poskytl převodem na bankovní účet finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. O poskytnutí zápůjčky žalovaná požádala prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, zvolením si podmínek žádosti o půjčku na webové stránce v sekci„ Moje půjčky“ a jejich potvrzením pomocí hesla; po kliknutí na tlačítko„ Získání půjčky“ byla žádost považována za podanou. Původní věřitel posoudil platební schopnost žalované a oznámil jí nejdéle do 48 hodin rozhodnutí o poskytnutí zápůjčky (e-mailovou zprávou nebo SMS zprávou). Spolu s rozhodnutím o poskytnutí zápůjčky původní věřitel zaslal žalované návrh smlouvy včetně všeobecných obchodních podmínek a výzvu k úhradě ověřovacího poplatku. Žalovaná vyjádřila svůj souhlas se smlouvou zmáčknutím tlačítka„ Souhlasím“ ve svém klientském účtu, na nějž byla odkázána v e-mailové zprávě, případně zasláním textové zprávy s kódem obdrženým na e-mail. Tím byla smlouva považována oběma stranami za podepsanou. Do tří pracovních dnů po úhradě ověřovacího poplatku a obdržení souhlasu žalované se smlouvou byla zápůjčka poukázána na účet, v tomto případě dne [datum]. Žalovaná byla povinna splatit poskytnutou částku do [datum] na bankovní účet původního věřitele, což nesplnila, proto je od následujícího dne v prodlení. Doposud na svůj dluh neuhradila ničeho a ke dni podání žaloby tak zbývá na jistině uhradit částku 20 000 Kč. Na výzvu původního věřitele ani na předžalobní výzvu žalobce ze dne [datum], které jí byly zaslány na poslední známou adresu, žalovaná nereagovala. Žalobce zdůraznil, že nepožaduje úhradu jiného příslušenství než zákonných úroků z prodlení ode dne následujícího po splatnosti až do doby zaplacení. Původní věřitel na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupil pohledávku za žalovanou [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO], která dne [datum] uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky se žalobcem. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno. 2. Žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu namítla, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, neboť pohledávka, která mu měla být postoupen, již dříve zanikla v důsledku jednostranného zápočtu, který byl původnímu věřiteli ([právnická osoba]) doručen [datum]. Z opatrnosti žalovaná uvedla, že shodný zápočet uplatňuje i vůči žalobci. V dalších vyjádřeních k žalobě ([datum] a [datum]), podaných jejím tehdejším právním zástupcem, žalovaná sdělila, že s původním věřitelem uzavřela následující smlouvy o poskytnutí finančních prostředků: -) smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] - poskytnuté prostředky 5 000 Kč, (uhrazeno celkem 7 526 Kč), -) smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] - poskytnuté prostředky 7 000 Kč, (uhrazeno celkem 10 505 Kč), -) smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] - poskytnuté prostředky 10 000 Kč, (uhrazeno celkem 11 400 Kč), -) smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] - poskytnuté prostředky 12 000 Kč, (uhrazeno celkem 19 209,98 Kč), -) smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] - poskytnuté prostředky 3 000 Kč, (uhrazeno celkem 3 750 Kč), -) smlouva o úvěru [číslo] (správně [číslo] – pozn. odvol. soudu) ze dne [datum] - poskytnuté prostředky 20 000 Kč, (dosud uhrazeno 4 609,02 Kč). Tyto smlouvy však považuje za neplatné z důvodu porušení povinnosti věřitele před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele (podle zákona č. 145/2010 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb.). V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 a na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C -449/13. Konstatovala, že na základě shora uvedených neplatných smluv jí původní věřitel poskytl celkem 57 000 Kč. Vůči původnímu věřiteli jí tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 15 390,98 Kč, který započetla oproti nároku původního věřitele na vydání bezdůvodného obohacení z poslední uzavřené smlouvy (která je předmětem tohoto sporu) a s ohledem na platbu ve výši 4 609,02 Kč tak nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 20 000 Kč zcela zanikl. Žalovaná opět namítla nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce s tím, že jeho pohledávka s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy neexistuje a nemohlo tak dojít ani k jejímu postoupení. Navrhla proto zamítnutí žaloby v celém rozsahu. 3. Žalobce v reakci na vyjádření žalované (podání z [datum] a [datum]) uvedl, že jako právní nástupce původního věřitele nedisponuje informacemi a důkazy ohledně prověření úvěruschopnosti žalované. Zdůraznil, že se domáhá pouze zaplacení neuhrazené jistiny a zákonných úroků z prodlení, tedy žádných jiných částek, na které by vznikl nárok platným uzavřením smlouvy o úvěru. Pro případ, že by soud dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy nebo shledal, že žalobce neprokázal její uzavření, navrhl posouzení nároku uplatněného žalobou z titulu bezdůvodného obohacení. Dále namítl, že si není vědom úhrady 4 609,02 Kč tvrzené žalovanou a důkazní břemeno leží na její straně. Je přesvědčen, že pokud má žalovaná za to, že na straně původního věřitele žalobce došlo k bezdůvodnému obohacení na základě jiných závazků, nelze tento nárok započítávat vůči žalobci. Z důvodu procesní opatrnosti namítl promlčení případných nároků žalované z titulu bezdůvodného obohacení. V obecné rovině uvedl, že zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“), ukládá povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Původní věřitel dospěl k závěru, že nemá důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalované a tento závěr žalovaná nijak nevyvrátila, když řádně a včas uhradila sjednané platby (vyjma poslední uzavřené smlouvy). Samotnými řádnými úhradami tak prokázala, že je úvěruschopná. Nikdy dříve žalovaná ničeho nenamítala a původní věřitel v dobré víře opakovaně vstupoval se žalovanou do závazkových vztahů a neměl důvod pochybovat o jejich platnosti. Ani žalovaná o nich zcela jistě nepochybovala, když jej opakovaně oslovovala se žádostmi o uzavření dalších úvěrových smluv. Jednání žalované, která po třech letech řádného splácení nyní uplatňuje nárok na vrácení příslušných poplatků lze označit za spekulativní snahu o vyplacení poměrně vysoké částky, kterou předtím dobrovolně a bez obtíží původnímu věřiteli uhradila, což žalobce považuje za zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany (§ 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). 4. Usnesením ze dne [datum] vyzval soud žalovanou, aby ve lhůtě 14 dnů označila důkazy prokazující tvrzení, že žalobci, popř. jeho právnímu předchůdci, uhradila částku 4 609,02 Kč. Tato výzva byla doručena do datové schránky zástupce žalované (JUDr. [jméno] [příjmení]) dne [datum], aniž by na ni jakkoliv reagoval; až [datum] oznámil soudu, že právní zastoupení bylo ke dni [datum] ukončeno a žalovanou informoval o jednání nařízeném na [datum] (žalovaná však přestala komunikovat). 5. K jednání nařízenému na [datum] se nedostavil žádný z účastníků. Žalobce omluvil svou neúčast a souhlasil s jednáním v jeho nepřítomnosti; žalovaná zaslala soudu omluvu v den konání jednání s tím, že jí právní zástupce vypověděl plnou moc, má veškeré dokumenty a nesdělil jí čas jednání ani jednací síň (pouze datum). Soud prvního stupně věc projednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). 6. Odvoláním napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 20 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok) a povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 4 914 Kč (II. výrok), a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce a obranu žalované a uvedl podrobná skutková zjištění z provedených důkazů. Vzal za prokázanou aktivní legitimaci žalobce a konstatoval, že mezi účastníky bylo nesporné poskytnutí částky 20 000 Kč na základě smlouvy o úvěru [číslo]. Naproti tomu žalovaná ani přes výzvu soudu neprokázala úhradu částky 4 609,02 Kč na jistinu pohledávky; jinou úhradu ani netvrdila. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ([číslo] a násl. o. z.) a žalovaná nesplnila svou povinnost vrátit peněžní prostředky v dohodnuté době (§ 2399 odst. 1 o. z.). Námitkou žalované o neprověření úvěruschopnosti se pro nadbytečnost nezabýval, neboť žalobce požadoval uhrazení toliko jistiny a zákonných úroků z prodlení (§ 1970 o. z.). Jako nedůvodnou shledal námitku započtení vznesenou žalovanou, když původní věřitel postoupil žalobci pouze pohledávku ve výši 20 000 Kč ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], tudíž na jeho straně nemohlo dojít k bezdůvod