27 CO 29/2022-121 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 26 775 Kč se zákonnými úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, částky 500 Kč a smluvní pokuty 0,1 % denně z částky 26 775 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do výše 12 500 Kč. K tomu uvedl, že dne [datum] uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo]. Poskytnutý úvěr ve výši 25 000 Kč se žalovaný zavázal vrátit spolu s 35,12% úroky ve 36 pravidelných měsíčních splátkách po 1 071 Kč, splatných dle splátkového kalendáře. V případě prodlení žalovaného se splácením dvou měsíčních splátek současně byl žalobce oprávněn úvěr zesplatnit; oznámení o zesplatnění byl povinen vyhotovit písemně a doručit žalovanému na jeho korespondenční adresu (čl. IV odst. 3 smlouvy). Současně si účastníci sjednali, že za dlužnou částku, ze které budou počítány úroky z prodlení, bude ve smyslu § 1806 zákona č. 89/2012 Sb., považován jak souhrn dlužné jistiny, tak dlužných smluvních úroků (čl. IV odst. 3 smlouvy). V čl. IV odst. 1 smlouvy si účastníci dohodli smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky, maximálně však ve výši poloviny celkové z celkové výše poskytnutého úvěru. Podle čl. IV odst. 4 smlouvy má žalobce právo požadovat i úhradu nákladů vzniklých v důsledku prodlení žalovaného ve výši 500 Kč, a to za druhou upomínku k úhradě zahrnující i oznámení o zesplatnění úvěru. Žalovaný uhradil pouze 11 splátek (poslední [datum]), žalobce proto úvěr předčasně zesplatnil upomínkou z [datum], doručenou žalovanému [datum]. Dlužná částka ke dni zesplatnění sestávala z neuhrazené jistiny (včetně smluvních úroků) ve výši 26 775 Kč a poplatku 500 Kč. Žalobce dále žalobou uplatnil nárok na smluvní pokutu 0,1 % denně z částky 26 775 Kč od [datum] (počínaje uplynutím lhůty 10 dnů ode dne doručení oznámení o zesplatnění) do maximální částky 12 500 Kč (čl. IV odst. 1 smlouvy) a pokračující úroky z prodlení (v zákonné výši) od [datum] do zaplacení (čl. IV odst. 2 smlouvy). 2. V podání ze dne [datum] žalobce sdělil, že požaduje smluvní pokutu pouze za období od [datum] do [datum] ve výši 3 106 Kč a ve zbývajícím rozsahu vzal žalobu ohledně požadavku na smluvní pokutu zpět. Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 4. 9. 2019, č. j. 255 C 14/2019-30 (právní moc 27. 9. 2019), řízení co do smluvní pokuty 0,1 % denně z částky 26 775 Kč od [datum] do zaplacení zastavil. 3. Žalovaný uvedl, že nárok žalobce minimálně zčásti neuznává. Poukázal na rozpor ve výpočtu RPSN ve smlouvě o úvěru (35,12 %) a v předsmluvních informacích, kde je uvedena pouze výše úroků (30,71 %), aniž by z nich současně vyplýval jakýkoliv jiný náklad. Zdůraznil, že je v postavení spotřebitele a žalobce je oprávněn požadovat příslušenství pouze v nižší sazbě. Vyslovil přesvědčení, že bylo nepřípustně sjednáno přirůstání úroků k jistině. Dále namítl, že podle předsmluvních informací s ním smlouvu sjednávala jako zprostředkovatel [právnická osoba] s. r. o., [IČO], avšak u podpisu věřitele chybí razítko. Také poukázal na to, že z registru (seznamu registrovaných a regulovaných subjektů) vedeného Českou národní bankou vyplývá, že zprostředkovatel získal licenci ke zprostředkování spotřebitelských úvěrů až cca 4 měsíce po uzavření smlouvy. Závěrem vyslovil pochybnosti o řádném prověření úvěruschopnosti a dovolával se neplatnosti smlouvy s odkazem na § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“). 4. Žalobce v replice k žalovaným vzneseným námitkám vysvětlil, že v předsmluvních informacích jsou uvedeny úroky 30,71 % a zároveň RPSN 35,92 %, která má pro dlužníka větší vypovídací hodnotu, podle ní porovnává nabídky různých poskytovatelů úvěrů; ve smlouvě samotné je nadto RPSN nižší 35,12 %. Konstatoval, že přirůstání úroků k jistině je standardním ustanovením obvyklým u bankovních úvěrů. Registrace zprostředkovatele u ČNB proběhla v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb. a podle § 170 tohoto zákona měl zprostředkovatel oprávnění vykonávat tuto činnost do doby, než ČNB rozhodne o jeho žádosti. Je přesvědčen, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudil, když ověřil, že žalovaný nebyl v době podání žádosti o úvěr veden v databázi neplatičů [příjmení] a v Centrální evidenci exekucí a ověřil dostupnost jeho telefonního čísla. Žalovaný k žádosti doložil kopie dokladů totožnosti, potvrzení ČSSZ o výši starobního důchodu a bankovní výpisy za poslední tři měsíce z účtu, na který mu byl vyplácen důchod. Větší finanční transakce na účtu žalovaný vysvětlil sběratelstvím mincí a obchodováním s nimi. V této souvislosti žalobce zdůraznil, že žalovaný původně žádal o úvěr 50 000 Kč a po prověření úvěruschopnosti mu byl redukován na částku 25 000 Kč. Žalobce poukázal na to, že dluh ve výši 26 775 Kč žalovaný uznal v návrhu na povolení oddlužení v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. V rámci insolvenčního řízení žalobce zjistil, že ke dni podání návrhu na povolení oddlužení měl žalovaný dluhy v celkové výši 1 881 783 Kč, ačkoliv necelý rok a půl předtím uvedl v žádosti o úvěr pouze splátky 6 000 Kč měsíčně. Je tak nepochybné, že žalovaný při sjednávání spotřebitelského úvěru uvedl nepravdivé informace a jednal minimálně nepoctivě. 5. Žalovaný v reakci na vyjádření žalobce zopakoval námitky vznesené v předchozím podání. Dále zdůraznil, že uznání pohledávky pro účely insolvenčního řízení vyjadřuje pouze stanovisko dlužníka ve smyslu insolvenčního zákona (zákon č. 182/2006 Sb.) a nelze jej zaměňovat s uznáním dluhu podle § 2048 o. z. Namítl, že smlouva obsahuje pro spotřebitele zvlášť nevýhodné ujednání v podobě pořadí zápočtu plnění dlužníka s prioritou uspokojení úroků z prodlení před úhradou samotné jistiny. 6. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 13 219 Kč s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok). Žalobu zamítl co do částky 13 556 Kč s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, částky 500 Kč a smluvní pokuty 3 106 Kč (II. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 266 Kč (III. výrok). Soud zrekapituloval tvrzení žalobce a obranu žalovaného a uvedl skutková zjištění z předložených listinných důkazů. Vzal za prokázané, že dne [datum] účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen„ ZSÚ-III“), na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč; naproti tomu žalovaný uhradil pouze 11 781 Kč. Soud citoval § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 ZSÚ-III a z úřední povinnosti (s odkazem na rozhodnutí SDEU ve věci C [číslo] a usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne [datum], v němž Ústavní soud shledal koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv nedostatečnou ochranou spotřebitelských práv) se zabýval splněním povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne [datum], rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018. Svoji argumentaci podrobně rozvedl. Uvedl, že žalobce vycházel při posuzování žádosti žalovaného o úvěr z toho, že je starobním důchodcem, bydlí v nájemním domě, jeho čistý měsíční příjem činí 20 864 Kč a celková výše měsíčních splátek jiným věřitelům činí 6 000 Kč. Soud konstatoval, že již tento souhrn samotný budí na první pohled důvodné pochybnosti o jeho relevantnosti, když v něm není žádným způsobem reflektována výše nákladů na bydlení (ačkoliv žalovaný bydlí v nájmu) ani konkrétní výdaje samotného žalovaného (např. náklady na stravu, ošacení, hygienu). Žalovaný předložil žalobci kromě oznámení o výši starobního důchodu také výpis z bankovního účtu za období od [datum] do [datum], a pokud by žalobce náležitě zkoumal výdaje žalovaného (což se u profesionálního poskytovatele úvěrů předpokládá), zjistil by, že žalovaný hradí na nájemném 11 000 Kč, k tomu splácí řadu úvěrů a zápůjček. Souhrn jednotlivých splátek v měsíci květnu 2017 dosáhl částky 18 953,89 Kč, v měsíci červnu 2017 částky 34 181,89 Kč a v měsíci červenci částky 35 110,79 Kč. Příjmy žalovaného tak v zásadním podílu plynou právě od úvěrových společností (současně soud v 15. odstavci odůvodnění podrobně vypsal platby připsané na účet žalovaného od jiných úvěrových společností). Soud tak uzavřel, že žalobce se pouze formálně spokojil s příjmy žalovaného, aniž by se zabýval prověřováním jeho výdajové stránky, nedostál tedy své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 ZSÚ-III a § 588 o. z.). Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru nevzniklo žalobci právo na smluvní úroky, smluvní pokutu a náhradu nákladů vymáhání, ale pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.) ve výši 13 219 Kč, tj. rozdíl mezi žalobcem posk