28 CO 174/2021-137 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 38 442 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení (I. výrok) a částku 5 815 Kč (III. výrok), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Zamítl žalobu v rozdílu do částky 48 109 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] (II. výrok) a dále v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 425 Kč (IV. výrok) a 73,92% úrok ročně z částky 39 508,15 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 106 416 Kč (V. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (VI. výrok). Usnesením ze dne 25. 3. 2021, č. j. 220 C 12/2020-92, soud prvního stupně opravil IV. výrok citovaného rozsudku tak, že žaloba se zamítá v částce 1 425,05 Kč. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, a to do části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 948,89 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení a částku 1 066,15 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, dále do části V. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 20% úrok ročně z částky 39 508,15 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 106 416 Kč, a do VI. výroku o náhradě nákladů řízení. Vysvětlila, že částka v celkové výši 3 015,04 Kč představuje součet kapitalizovaného úroku přirostlého k jistině přepočítaného na 20 % (1 948,89 Kč) a požadované a dosud nepřiznané původní dlužné jistiny úvěru ve výši 1 066,15 Kč. Uvedla, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a měl být žalobkyni alespoň částečně přiznán. Strany se dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek a je nutno zachovat prioritu výkladu zakládajícího platnost smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 625/03). Ujednání o výši úroku nemůže být zakázaným ujednáním ve smyslu § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“), neboť informace o úrokové sazbě byly žalovanému jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty jak ve smlouvě samotné, tak v předsmluvním formuláři před uzavřením smlouvy i v oznámení o schválení úvěru. Výpůjční úroková sazba je podle žalobce přiměřená, odpovídá situaci na trhu nebankovních úvěrů, kde je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěrů, a nepřevyšuje ani judikaturou stanovený čtyřnásobek (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). K otázce přiměřenosti úroku a úrokové sazby poukázala rovněž na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 46 ICm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018. Žalobkyně nesouhlasila ani se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je ustanovení týkající se sjednaného úroku neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Poukázala i na § 2395 o. z., podle kterého žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí a není možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný. Dodala, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroku, ale pouze úroku ve výši 20 % ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru. 3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne [datum], nevyjádřil. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne [datum], domáhala po žalovaném zaplacení částky 48 109 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 7 240,05 Kč a 73,92% úroku ročně z částky 39 508,15 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 106 416 Kč. Uvedla, že dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 104,9 % ročně v 30 měsíčních splátkách po 2 956 Kč, počínaje měsícem únorem 2019 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobkyně zjistila, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobkyně provedla tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobkyně prověřila, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobkyni uhradil na dluh jen částku 2 956 Kč dne [datum]. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč (za druhou a třetí splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení do dne zesplatnění, po 499 Kč) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč (200 Kč za druhou a třetí splátku, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne [datum] podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou druhé splátky (splatná dne [datum]) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 46 711,23 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od [datum] do zaplacení. Požadovanou smluvní pokutu ve výši 7 240 Kč vypočetla žalobkyně k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobkyně proto uplatňuje úrok z úvěru od [datum] do zaplacení z jistiny 39 508,15 Kč, avšak jen v nominální sazbě 73,92 % a jen do výše 106 416 Kč (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný. 6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. Žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, což doložila hodnocením klienta a dále potvrzením jeho zaměstnavatele o výši příjmu za měsíc listopad 2018, výpisem z účtu za prosinec 2018 a výpisem z registru [příjmení]. Žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému částku 40 000 Kč, žalovaný zaplatil na jistinu pouze jednu splátku ve výši 2 956 Kč a zbývá mu uhradit 37 044 Kč. V této části soud žalobě vyhověl a s ohledem na prodlení žalovaného přiznal žalobkyni i smluvní pokutu ve výši 998 Kč a náklady spojené s vymáháním dle článku 6.2 smlouvy, dohromady částku 38 842 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od data sepisu žaloby, tj. [datum], do zaplacení. V rozdílu do částky 48 109 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] soud prvního stupně žalobu zamítl. Ujednání o smluvním úroku shledal soud jako nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy (§ 1813 o. z.) a spolu s ním zamítl i nárok na smluvní pokutu požadovanou podle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 46 711,23 Kč od [datum] do data podání žaloby. Soud shledal důvodným pouze nárok na smluvní pokutu ve výši 5 815 Kč počítanou z nedoplacené jistiny půjčené částky, tj. z 37 044 Kč za stejné období. V rozdílu 1 425 Kč pak žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na procesní úspěch a neúspěch účastníků a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 7. V usnesení ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo], v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu