44 CO 187/2022-487 — Krajský soud v Brně

1. Podanou žalobou domáhal se žalobce dle ust. § 8 a § 20 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen OdpŠk) náhrady škody, jež mu byla způsobena v příčinné souvislosti s vydáním zajišťovacích příkazů ze strany správce daně (Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj), jež byly následně pro nezákonnost zrušeny a na jejichž základě správce daně přistoupil k nařízení tzv. zajišťovací exekuce, v jejímž rámci na základě exekučních příkazů na prodej movitých věcí správce daně zabavil společnosti [právnická osoba] movité věci v jejím vlastnictví dle soupisu ze dne [datum] Tyto věci se správce daně pokusil prodat prodejem mimo dražbu dne [datum], prodeje se však nikdo nezúčastnil. V důsledku zjištěného úpadku společnosti [právnická osoba] nebylo možné nadále vést daňovou exekuci, správce daně proto dne [datum] zabavené věci vrátil společnosti [právnická osoba] a ty byly zahrnuty do její majetkové podstaty. Na základě pokynů správce daně jako zajištěného věřitele, pak žalobce prodal zabavené věci, zahrnuté do majetkové podstaty, zájemcům, a to na základě kupních smluv, ovšem za cenu několikanásobně nižší, než by byla cena, za kterou by společnost [právnická osoba] zboží prodala při běžném provozu. Zabavené zboží (mražené kuřecí maso a ryby) bylo určeno pro konkrétní odběratele, bylo specificky zabaleno a označeno, přičemž takto zabalené zboží již není možné přebalit či jinak označit. Výše škody se skládala z částky 12 801,80 Kč, kterou žalobce zaplatil za přepravu zboží a částky 2 095 718,67 Kč za kuřecí maso a částky 2 602 760,53 Kč za ryby, představující rozdíl v ceně zboží, za kterou by bylo zboží prodáno, nebýt nezákonného zásahu správce daně a cenou, za kterou bylo skutečně prodáno. 2. Žalovaný se uplatněnému nároku bránil tvrzením, že odpovědnost za ušlý zisk je třeba přičítat žalobci, který zboží prodal za zlomek pořizovací ceny s tím, že i když byl žalobce vázán pokyny správce daně jako zajištěného věřitele, měl-li za to, že zabavené věci lze zpeněžit výhodněji, mohl pokyny zajištěného věřitele odmítnout a ve smyslu ust. § 293 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenční zákon požádat insolvenční soud o přezkum pokynů zajištěného věřitele. Toto však žalobce neučinil a žalovaný proto nemůže být odpovědný za vzniklou škodu. Dále namítal, že žalobce neprokázal, že společnost [právnická osoba] měla reálnou možnost dotčené zboží prodat a není tak možno s jistotou určit výši škody. Dále namítal s odkazem na ust. § 6 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání, že pokud by společnost [právnická osoba] tvrdila daň v zákonné výši a tuto uhradila, k vydání zajišťovacích příkazů by nikdy nedošlo. 3. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně žalobě vyhověl co do částky 12 801,80 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za pronájem automobilu za účelem přepravy vráceného zboží (výrok I.), co do částky 4 698 479,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. 4. Soud I. stupně neshledal pro vznik odpovědnosti za škodu žalovaného dle ust. § 8 odst. 2 OdpŠk příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (rozhodnutím Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj v podobě zajišťovacích příkazů, které byly zrušeny rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2017, č. j. 62 Af 119/2015-462 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2018, č. j. 9 Afs 330/2017-60), když žalobcem tvrzená škoda nevznikla v důsledku nezákonných rozhodnutí (zajišťovacích příkazů), ale v důsledku jednání společnosti [právnická osoba] či samotného investičního správce, tedy žalobce, kdy žalobce na pokyn správce daně jako zajištěného věřitele prodal část zabaveného a následně vráceného zboží zájemcům prostřednictvím kupních smluv, ačkoli mohl jako insolvenční správce dle ust. § 293 odst. 1 insolvenčního zákona udělené pokyny odmítnout, měl-li za to, že předmětné zboží lze zpeněžit výhodněji. Nečinnost žalobce tak nelze přenášet na žalovaného, když insolvenční správce je v případě prohlášení konkurzu na majetek dlužníka osobou s dispozičním oprávněním ohledně majetkové podstaty dlužníka a jeho povinností je činit vše proto, aby nedošlo k újmě dlužníka a současně, aby byla jeho majetková podstata zpeněžena co nejefektivněji. Insolvenční správce nepožádal insolvenční soud o přezkoumání pokynů správce daně jako zajištěného věřitele, nevyužil tedy možnosti odvrátit škodu, která společnosti [právnická osoba] vznikla. Pokud insolvenční správce nevyužil této zákonné možnosti, učinil tak v rozporu s oprávněnými zájmy dlužníka a jednáním samotného žalobce tak došlo k tomu, že zboží bylo zpeněženo za nízkou cenu. 5. Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že tvrzená škoda nevznikla v důsledku vydání nezákonných zajišťovacích příkazů a pokynů správce daně jako zajištěného věřitele, ale v důsledku toho, že žalobce jako insolvenční správce nejednal v nejlepším zájmu dlužníka a zpeněžil věci za nízkou cenu. Škoda tak byla způsobena prodejem, nikoli vydáním nezákonného rozhodnutí. 6. Proti tomuto rozsudku (výrokům II. a III.) podal žalobce včasné a přípustné odvolání a namítal odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o. s. ř. Ztotožnil se sice se závěry soudu I. stupně ohledně posouzení škodné události (nezákonných rozhodnutí) a vzniku a výši škody, ale nesouhlasil s posouzením příčinné souvislosti, kde má za to, že soud se dopustil nesprávného právního posouzení a vyšel z nesprávných skutkových zjištění, pokud dospěl k závěru, že škoda nevznikla v důsledku nezákonných rozhodnutí, ale v důsledku jednání společnosti [právnická osoba], resp. samotného žalobce s tím, že je jen jeho vinou, že zabavené zboží bylo prodáno pod cenou s tím, že insolvenční správce se nemusel řídit tzv. pokyny zajištěného věřitele a měl možnost nechat pokyny přezkoumat insolvenčním soudem a odvrátit tak škodu, která vznikla. Tento svůj právní závěr staví soud na skutkovém zjištění, které však v rámci řízení nebylo tvrzeno a nebylo nikterak prokázáno, tedy, že by měl žalobce možnost zboží prodat dráž. 7. Dle odvolatele soud I. stupně nezohlednil podstatné okolnosti případu, a to za 1) jednak skutečnost, že sám žalovaný nebyl schopen předmětné zboží prodat v době, kdy s ním disponoval (jak vyplývá z protokolu o prodeji movitých věcí ze dne [datum]), a 2) že od samotného zabavení zboží až do okamžiku, kdy se dostalo zpět do sféry dispozice společnosti [právnická osoba], potažmo žalobce, uběhla řada měsíců, konkrétně čtyři měsíce a tato skutečnost zcela objektivně měla nepříznivý vliv na cenu zboží, což opět potvrzuje i neúspěšný prodej ze strany žalovaného. 8. Poukazuje na bod 72. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, kde sám soud konstatuje, že zboží bylo baleno v odlišné gramáži se specifickými etiketami, což snižuje poptávku a pokud zboží nebylo v konkrétním čase prodáno pravidelným odběratelům (právě kvůli nezákonnému zásahu), zájem o takové zboží logicky klesá a tím klesá i cena. U mraženého zboží pak není možno legálně přelepit etiketu, aby nedocházelo k nelegálním změnám v datu spotřeby atd. Pokud soud pracuje se závěrem, že žalobce měl možnost zboží prodat dráž, pak se jedná o čirou spekulaci a na základě takové spekulace nemůže soud učinit závěr, že škoda vznikla v důsledku postupu žalobce. 9. Žalobce je proto přesvědčen o evidentní příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a škodnou událostí v podobě zajišťovacích příkazů, fakticky škoda vznikla již tím, že zboží bylo zabaveno, společnost [právnická osoba] nemohla zboží zpeněžit tak, jak by učinila při běžném chodu a vznikl ji tím ušlý zisk. Nebýt zásahu žalovaného, ušlý zisk by nikdy nevznikl. Za podstatnou příčinu, bez jejíž existence by škodný následek nenastal ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, považuje žalobce vydání nezákonných zajišťovacích příkazů a na to navazujícího odnětí zboží, jež je předmětem žaloby. 10. Žalobce má dále za to, že rozhodnutí soudu I. stupně je v rozporu se zákazem překvapivých rozhodnutí, když soud zjevně vyšel ze skutkového stavu, který nebyl v rámci řízení tvrzen ani prokazován, tj. že žalobce mohl zboží prodat za vyšší cenu, takové rozhodnutí, které stojí na tomto skutkovém závěru, je pro žalobce zjevně překvapivé. Pokud se soud rozhodl, že výsledek řízení závisí na otázce, zda-li mohl žalobce zpeněžit zboží, které je předmětem žaloby dráž či ve výši uplatňované žalobou, tak měl soud žalobce v tomto směru náležitě poučit a vyzvat jej k doplnění tvrzení a označení důkazů, zda bylo možné dosáhnout při prodeji zboží vyšší ceny (vše za situace, že soud měl indicie o tom, že zabavené zboží bylo velmi obtížné prodat, pokud se tak nepodařilo samotnému žalovanému). 11. Žalobce navrhl změnu rozhodnutí soudu I. stupně v napadených výrocích tak, že žalobě bude vyhověno a žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 12. Žalovaný ve vyjádření k odv