49 CO 176/2021-99 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 23.237,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23.237,50 Kč od [datum] do zaplacení, a to nejpozději do [datum] (výrok I.). V části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci další částku 23.237,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23.237,50 Kč od [datum] do zaplacení, byla žaloba zamítnuta. (výrok II.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. (výrok III.). 2. Soud tak rozhodl o žalobě, jíž se žalobce po žalovaném jako po svém bývalém zaměstnavateli domáhal náhrady škody. Škodu měl žalovaný, který byl u něj na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] zaměstnán jako řidič silničních motorových vozidel, žalobci způsobit tím, že jednak dne [datum] v rámci plnění svých pracovních úkolů jako řidič autobusu [anonymizováno 5 slov], neodhadl stav a povahu vozovky, při které došlo k poškození autobusu a žalobci tím byla způsobena škoda v celkové výši 68.774 Kč, a dále dne [datum], kdy žalovaný jako řidič autobusu [anonymizováno 5 slov], způsobil dopravní nehodu spočívající ve střetu s nákladním automobilem, při které došlo k poškození autobusu a žalobci tím vznikla škoda na autobusu v jeho vlastnictví ve výši 132.147 Kč. Žalovaný v obou případech škodu uznal a uzavřel s žalobcem dohodu o náhradě škody. Konkrétně ve vztahu k první škodě došlo k uzavření dohody o uznání dluhu pod [číslo] ze dne [datum] a ze dne [datum] a žalovaný se ji zavázal v plné výši uhradit formou srážek ze mzdy. Ke dni skončení pracovního poměru bylo žalovaným zaplaceno 37.231 Kč a na první škodu tedy zbývá uhradit 31.543 Kč. Ohledně druhé škody uzavřel žalobce s žalovaným dohodu o náhradě škody a uznání dluhu pod [číslo] ze dne [datum] a žalovaný se zavázal k její úhradě ve výši odpovídající 4,5násobku jeho průměrného měsíčního výdělku, tj. ve výši 62.163 Kč formou srážek ze mzdy. Žalovaný měl uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu s ročním limitem pojistného plnění 50.000 Kč a po odečtu jiného pojistného plnění a smluvní spoluúčasti bylo žalobci poskytnuto dne [datum] pojistné plnění ve výši 47.231 Kč. K úhradě druhé škody žalovaným tedy zbývá částka 14.932 Kč Celkem se tedy jedná o částku 46.475 Kč, přičemž kvůli jiným srážkám ze mzdy žalovaného nebylo možno srážky ze mzdy na základě dohody účastníků po celou dobu pracovního poměru provádět. Pracovní poměr žalovaného u žalobce skončil výpovědí ze strany žalovaného ke dni [datum]. 3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která mezi účastníky nebyla sporná, že žalovaný u žalobce byl zaměstnán jako řidič silničních motorových vozidel na základě pracovní smlouvy od [datum] do [datum]. Rovněž mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v souvislosti s plněním pracovních úkolů žalovaného došlo ve dnech [datum] a [datum] k dopravním nehodám žalovaným řízených autobusů, při nichž došlo k poškození těchto autobusů, a žalobce za opravy zaplatil částky 68.774 Kč a 132.147 Kč. První ze škodních událostí byla projednána [datum] a [datum] s tím, že ohledně celkové škody ve výši 68.774 Kč byla mezi účastníky uzavřena dohoda o způsobu náhrady škody a uznání dluhu žalovaným. V této smlouvě bylo dohodnuto, že dluh bude splacen formou srážek ze mzdy zaměstnance v pravidelných měsíčních splátkách po 2.500 Kč měsíčně. Dne [datum] byla projednána druhá ze škodních událostí s tím, že ohledně výše náhrady škody 62.163 Kč, odpovídající 4,5násobku průměrného měsíčního výdělku žalovaného, byla taktéž uzavřena dohoda o způsobu náhrady škody a uznání dluhu žalovaným, kdy bylo sjednáno, že dluh žalovaného ve výši 62.163 Kč bude splacen formou srážek ze mzdy v pravidelných měsíčních splátkách po 4.500 Kč měsíčně. S ohledem na skutečnost, že do výše 47.231 Kč byla tato druhá škoda uhrazena z pojištění žalovaného pojišťovnou zbyla žalovanému k úhradě pouze částka 14.932 Kč. Mezi účastníky bylo sporu o tom, zda předmětné dohody o způsobu náhrady škody a uznání dluhu žalovaným byly uzavřeny platně. Soud I. stupně neshledal žádné důvody, proč by bylo možno dojít k závěru o neplatnosti těchto dohod dle § 580 občanského zákoníku, neboť v té době byl žalovaný plně svéprávný a musel si být vědom následků podpisů těchto dokumentů. Pokud se značným časovým odstupem žalovaný zpochybnil svoje zavinění při vzniku obou dopravních nehod, pak jsou jeho tvrzení dle názoru soudu I. stupně o jeho odpovědnosti za škodu irelevantní, neboť byly vzneseny až po uznání obou dluhů žalovaným a žalovanému nic nebránilo svoje výhrady vůči nárokům žalobce uplatnit v době projednání předmětných škod. Pokud žalovaný tvrdil, že k uzavření těchto dohod jej nutily další exekuce a nutnost setrvat v zaměstnání, pak měl soud I. stupně za to, že existenci těchto jiných dluhů nelze klást k tíži žalobce a na uvedeném závěru nemůže změnit nic ani skutečnost, že žalovaný měl prováděny srážky ze mzdy z jiných exekucích a obával se o zaměstnání. Závazek žalovaného z dohod o náhradě škody a uznání dluhu tak dle soudu I. stupně platně vznikl a v žalobou uplatněné výši doposud trvá, a to s ohledem na vyvratitelnou právní domněnku ve smyslu ustanovení § 2053 o.z. Žalobce tedy dle soudu I. stupně žaloval důvodně, avšak soud shledal podmínky pro aplikaci moderačního práva ve smyslu ustanovení § 264 zákoníku práce. Při moderaci práva na náhradu škody byl soud I. stupně veden úvahami o tom, že v měsíci únoru se dopravní nehody nepochybně staly za nepříznivých klimatických podmínek, dále vzal v potaz skutečnost, že došlo již ke značnému časovému odstupu od vzniku škody do zahájení soudního řízení a taktéž, že žalobce mohl alespoň částečnými srážkami ze mzdy žalovaného svoje nároky uspokojovat v době, kdy byl u něj žalovaný zaměstnán, neboť ačkoliv bylo po celé období ze mzdy žalované prováděny srážky exekuční, přinejmenším v několika měsících srážky nedosahovaly 1/3 čisté mzdy žalovaného dle § 280 odst. 1 o. s. ř. a tudíž žalobce mohl alespoň částečně svoje nároky průběžně uspokojovat. Nakonec soud I. stupně přihlédl ke skutečnosti, že kromě jedné další drobné škody žalovaný za celou dobu svého zaměstnání u žalobce neměl další škodní události. Nakonec soud I. stupně rovněž zohlednil, že žalobce požadoval po žalovaném maximum zákonné náhrady škody, přičemž značná část této škody již byla žalovaným zaplacena. Rovněž soud I. stupně zohlednil, že není možno předpokládat, že by snížení náhrady škody mohlo významným způsobem poškodit ekonomické výsledky žalobce. Jako přiměřené snížení náhrady škody tedy soud I. stupně považoval snížení na polovinu žalovaným dosud nesplacené škody, tj. na částku 23.237,50 Kč. V této výši vyhověl žalobě i včetně zákonného úroku z prodlení, neboť se žalovaný již přede dnem [datum] ocitl vůči žalobci v prodlením se splněním peněžitého dluhu. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 2, neboť v dané věci měl být každý z účastníků úspěšný pouze z jedné poloviny. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, kterým napadl rozhodnutí soudu I. stupně v celém rozsahu. Dříve, než bylo o jeho odvolání rozhodnuto, vzal u jednání odvolacího soudu dne [datum] zpět odvolání směřující proti přisuzujícímu výroku I. rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud proto za použití § 207 odst. 2 o.s.ř. odvolací řízení v rozsahu zpětvzetí odvolání zastavil tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 5. Jde-li o odvolání žalobce proti zamítavému výroku II., žalobce brojil proti aplikaci moderačního práva provedené soudem I. stupně. Pokud soud I. stupně přihlédl k tomu, že ke vzniku škod došlo v obou případech v měsíci únoru, vzal bez dalšího za pravdivé, že ve dnech vzniku škod v místech vzniku škod byly nepochybně nepříznivé klimatické podmínky, přičemž však vůbec neměl snahu ani zjistit, zda a jaké klimatické podmínky vlastně panovaly, přičemž každý dospělý účastník silničního provozu si musí být vědom toho, že v různých ročních obdobích bývají odlišné klimatické podmínky na pozemních komunikacích a stavu vozovky svou jízdu přizpůsobit, zejména pak žalovaný jako řidič z povolání. Žalobkyně se tak nemohla ztotožnit s tím, že by tato okolnost mohla mít jakýkoliv vliv na snížení částky k úhradě. Stejně tak se stavěla i k časovému odstupu, který byl v podstatě dán žalobci na újmu, přičemž žalovaný prokazatelně měl od vzniku škod až do ukončení pracovního poměru přednostní exekuce, kvůli kterým mu nemohly být srážky ze mzdy na náhradu příslušných škod pravidelně sráženy. Pokud soud I. stupně shledal, že kromě jedné další drobné škody neměl žalovaný za celou dobu svého zaměstnání další škodní události, a že by nebylo možno předpokládat, že by snížení náhrady škody mohlo významným způsobem poškodit ekonomické výsledky žalobce, měl žalobce za to, že ani tyto okolnosti by neměly mít jakoukoliv relevanci a nemohou představovat důvod hodný zvláštního zřetele. Žalobce byl přesvědčen, že žádná ze skutečností, kterou soud I. stupně zohlednil pro snížení náhrady škody, není takovým důvodem zvláštního z