74 CO 9/2022-86 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil Okresní soudu v Jihlavě (dále též jen„ soud“) žalovanému ([jméno] Hudečkovi) zaplatit žalobci ([právnická osoba]) částku 32 256,80 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 10 000 Kč, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 7 180,78 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 097,40 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 39 437,58 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 37 051,73 Kč od [datum] do zaplacení (II. výrok) a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1 746 Kč (III. výrok). 2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázány následující skutečnosti: 3. a) Právní předchůdce žalobce, [právnická osoba] Paribas Personal Finance (dále jen„ [právnická osoba]) a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“), ve které se [právnická osoba] zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit do výše 40 000 Kč a žalovaný se zavázal vyčerpanou částku vracet v pravidelných měsíčních splátkách alespoň ve výši 5 % vyčerpané částky, nebo 500 Kč, do 17. dne v měsíci, a za rezervaci úvěrových zdrojů hradit měsíční poplatek ve výši 69 Kč. 4. b) Ve smlouvě žalovaný přistoupil k pojistné smlouvě č. CA1/2008 a na pojištění měl hradit měsíčně částku odpovídající 5,99 % měsíční splátky úvěru. 5. c) Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky byla ve smlouvě dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení a dále byl žalovaný povinen nahradit náklady spojené s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a poplatek za odeslání upomínky ve výši 100 Kč. 6. d) Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky, ve kterých byla stanovena pro celou dobu trvání smlouvy pevná výpůjční úroková sazba ve výši 22,68 % ročně. 7. e) Při uzavření smlouvy žalovaný prohlásil, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba], a jeho měsíční příjem činí 25 000 Kč, příjem domácnosti činí 40 000 Kč, a má výdaje ve výši 3 000 Kč na bydlení. 8. f) Žalovaný z titulu smlouvy vyčerpal částku 40 514,80 Kč a vrátil 8 258 Kč. 9. g) Podáním ze dne [datum] [právnická osoba] od smlouvy odstoupila a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 44 535 Kč, přičemž oznámila žalovanému zesplatnění celé částky k [datum]. 10. h) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] [právnická osoba] postoupila pohledávku žalobci a přípisem ze dne [datum] oznámila postoupení pohledávky žalovanému. 11. Na základě výše zjištěného skutkového stavu dospěl soud v rovině právního posouzení věci – vycházeje z § 2 odst. 1, § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 a 2 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), z § 588 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) a z § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – k následujícím závěrům: 12. Smlouva je smlouvou o úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jejíž podmínkou platnosti byla povinnost úvěrujícího posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr. Žalobce neprokázal, že jeho právní předchůdce ověřil správnost údajů poskytnutých žalovaným dalšími zdroji; dostatečně tedy nezkoumal schopnost žalovaného splácet úvěr (spokojil se pouze s tvrzením žalovaného ohledně výše jeho příjmů a výdajů). 13. Z hlediska rozsahu povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele z pohledu zákona o spotřebitelském úvěru, nedošlo k žádné obsahové změně v porovnání se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (které vykládaly zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru). 14. Oba zákony o spotřebitelském úvěru jsou transpozicí směrnice, podle jejíhož článku 8 odst. 1 členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. 15. Soud se dále zabýval otázkou, zda lze na projednávaný případ aplikovat § 87 odst. 1 větu druhou zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda k neplatnosti smlouvy lze přihlédnout pouze k námitce spotřebitele vznesené v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy (v projednávané věci žalovaný takovou námitku neuplatnil). Obdobnou otázku závazně vyřešil Soudní dvůr Evropské Unie (dále jen„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] (věc OPR- [právnická osoba] proti GK). [jméno] vyložil, že vnitrostátní soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jinak by nebylo možno spotřebitele efektivně chránit. Pokud vnitrostátní soud z úřední povinnosti konstatuje porušení této povinnosti, má povinnost vyvodit veškeré důsledky, které z takového porušení podle vnitrostátního práva vyplývají, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, za podmínky, že sankce je účinná, přiměřená a odrazující. Soudní dvůr se dále zabýval sankcí obsaženou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (že spotřebitel je povinen vrátit věřiteli toliko jistinu v době přiměřené jeho možnostem) a dospěl k závěru, že taková sankce vedoucí ke ztrátě věřitelova nároku na sjednané úroky a poplatky se jeví přiměřenou závažnosti porušení a má skutečně odrazující účinek. Podmínku, podle níž musí spotřebitel neplatnost smlouvy namítnout v tříleté promlčecí lhůtě, však měl za rozpornou se zásadou efektivity. 16. Podmínka obsažená v § 87 odst. 1 větě druhé zákona o spotřebitelském úvěru je (tedy) neslučitelná se směrnicí. Jelikož v projednávané věci jde o horizontální právní vztah mezi účastníky řízení, nepřichází v úvahu užití přímého účinku směrnice. Uvedený nesoulad české právní úpravy se směrnicí však lze vyřešit nepřímým účinkem směrnice a eurokonformním výkladem českého práva, k čemuž české soudy vybídl i Soudní dvůr v rozsudku ve věci C [číslo]. Podle doktríny nepřímého účinku je vnitrostátní soud povinen vykládat své vnitrostátní právo ve světle znění a účelu směrnice tak, aby bylo dosaženo výsledku, který směrnice sleduje. Povinnost výkladu vnitrostátních předpisů v souladu s právem Evropské unie se přitom neomezuje jen na ustanovení přijatá k provedení příslušné směrnice, nýbrž vyžaduje, aby vnitrostátní soud vzal v úvahu celé vnitrostátní právo za účelem posouzení, nakolik může být uplatněno způsobem, který nevede k výsledku, jenž je v rozporu s výsledkem zamýšleným směrnicí (rozsudek Soudního dvora ze dne [datum], [příjmení] a další, C [číslo] až C [číslo]). 17. Právní vztah mezi účastníky se kromě zákona o spotřebitelském úvěru řídí též zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru nepochybně odporuje zákonu. Toto porušení zákona zjevně narušuje veřejný pořádek představovaný judikaturou Soudního dvora na ochranu spotřebitele a cíli směrnice, ale též judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne [datum], sp. zn. III US [číslo]). 18. Neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, které je poskytovateli úvěru uloženo zákonem o spotřebitelském úvěru, zasahuje do jednoho z obecných principů právního státu, a je tudíž zjevným narušením veřejného pořádku, a je možné uzavřít, že je rozporné i s dobrými mravy. 19. Při řešení konfliktu norem tak soud dospěl k závěru, že před aplikací sice speciálního, ale se směrnicí a judikaturou Soudní dvora a Ústavního soudu, rozporného § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je třeba upřednostnit použití § 588 věty první o. z., který povede k výsledku předvídanému v článcích 8, 22 odst. 1 a 2 a 23 směrnice. Jestliže tedy v projednávaném případě poskytovatel úvěru porušil povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, pak je smlouva absolutně neplatná dle § 588 o. z. 20. V posuzované věci žalobce prokázal, že jeho právní předchůdce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 32 256,80 Kč, které žalovaný nevrátil. Žalovaný v řízení netvrdil, ani neprokázal, že tuto částku vrátil. V souladu s § 87 odst. 1 větou třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 32 256,80 Kč s důsledky zakotvenými v § 87 odst. 1 větě třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Zbývající část žaloby, týkající se požadovaných smluvních úroků a poplatků, soud s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy zamítl. 21. Žalo