20 Co 49/2024-2158 — Krajský soud v Brně

1. Soud I.stupně rozsudkem rozhodl tak, že se zamítá žaloba, podle které by mělo být vysloveno, že rozsudek („judgment“) vydaný The High Court of Justice Business and Property Courts of England and Wales (QBD) Technology and Construction Court ve sporu mezi žalobkyní a žalovanou 1) dne , datum, , sp.zn. , Anonymizováno, -, Anonymizováno, -, Anonymizováno, , a příkaz („order“) téhož soudu vydaný pod toutéž sp.zn. dne , datum, se podle ustanovení čl. 45 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, v České republice neuznává. Zamítá se žaloba, podle které by mělo být vysloveno, že výkon rozsudku („judgment“) vydaného The High Court of Justice Business and Property Courts of England and Wales (QBD) Technology and Construction Court ve sporu mezi žalobkyní a žalovanou 1) dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, -, Anonymizováno, -, Anonymizováno, , a příkazu („order“) téhož soudu vydaného pod toutéž sp.zn. dne , datum, je podle ust. čl. 46 ve spojení s ust. čl. 45 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je v České republice odepřen. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným k rukám právního zástupce žalovaných do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 127.373,73 Kč.2. Pro detailní přehled dosavadního spisového obsahu (2200 stran spisu) je třeba podrobně rozvést následující:3. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 9. 2021, č.j. 20 Cdo 705/2021-1350 bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2020, č.j. 20 Co 231/2020-1224, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém zrušujícím a pro soud odvolací závazném rozhodnutí uvedl, že zmíněný druh řízení české vnitrostátní předpisy samostatně neupravují, je nezbytné přiměřeně aplikovat § 18 ZMPS, jenž se vztahuje na charakterem příbuzné řízení o uznání rozhodnutí a z něhož vyplývá, že soud rozhoduje rozsudkem a nemusí nařizovat jednání (srov. rovněž BÍZA, P., BŘICHÁČEK, T., FIŠEROVÁ, Z., HORÁK, P., PTÁČEK, L., SVOBODA, J. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 121). Tato úprava koresponduje s čl. 48 nařízení, podle něhož soud rozhodne o odepření uznání či výkonu rozhodnutí neprodleně. S ohledem na uvedený požadavek má dovolací soud za to, že v řízení, které je oproti uznávání cizozemských rozhodnutí opačně polarizováno a lze tím spíše předpokládat jeho spornost, soud prvního stupně přihlédne (toliko) ke znění návrhu a k obsahu návrhem dotčeného rozhodnutí, popř. k dalším listinným důkazům, načež vyhodnotí, zda je dán některý z důvodů, pro který lze odepřít uznání cizího rozhodnutí, nebo zda je třeba návrh zamítnout. Jestliže je však proti rozsudku podáno odvolání, v němž se odvolatelé domáhají svého práva být slyšeni a navrhují provést důkazy (v dané věci rozhodnout bez jednání navrhují v případě, že odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně a zamítne návrh na odepření uznání rozhodnutí – viz č. l. 736 a č. l. 806 spisu), nelze již se zřetelem ke sporným momentům, o nichž se odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – ve svém přezkumném řízení dozvěděl, rozhodnout bez nařízení jednání. Dovolací soud se proto neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v řízení o odepření uznání rozhodnutí se „nepočítá“ s tím, že by se provádělo dokazování či šetření mající povahu dokazování. Jestliže rozhodnutí o odepření uznání rozhodnutí tvoří překážku věci rozsouzené pro pozdější návrh na uznání rozhodnutí a rovněž brání tomu, aby na základě tohoto rozhodnutí byl nařízen výkon rozhodnutí či pověřen exekutor k vedení exekuce, musí být odvolatelům vytvořen prostor, v jehož rámci mohou svými tvrzeními a navrženými (relevantními) důkazy zpochybnit závěry soudu o důvodech pro odepření uznání rozhodnutí. Opačný výklad by se nutně dostal do kolize s ústavními právy účastníka řízení na soudní ochranu (viz především čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).4. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že závěr odvolacího soudu je v tomto rozsahu nesprávný, a proto zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž budou účastníci (žalovaní) slyšeni a popřípadě k rozhodnému skutkovému stavu proběhne dokazování. Vzhledem k tomu, že výsledek dokazování nelze prozatím předjímat, Nejvyšší soud se dalšími dovolateli uplatněnými námitkami směřujícími k řešení věcných otázek nemohl zabývat.5. Odvolací soud poté v dalším řízení postupoval doslovně v souladu s pokyny Nejvyššího soudu České republiky. Po provedeném ústním odvolacím jednání dne 25. 1. 2022 pod č.j. 20 Co 231/2020-1429 rozsudek soudu I.stupně potvrdil a rozhodl současně, že žalovaná 1) a žalovaná 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 14.000 Kč, k rukám zástupkyně žalobkyně , tituly před jménem, , právnická osoba, , do 3 dnů od právní moci rozsudku.6. Proti tomuto rozsudku bylo podáno dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací svým rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č.j. 20 Cdo 1431/2022-1531 rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2022, č.j. 20 Co 231/2020-1429 opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.7. Ve zrušovacím a pro odvolací soud závazném rozsudku uvedl Nejvyšší soud následující: Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud odmítl uznat rozsudek britského soudu s odůvodněním, že by takové uznání bylo v rozporu s veřejným pořádkem, přičemž se blíže věnoval výkladu veřejného pořádku, ať již z pohledu procesního, tak kolizního. Nejvyšší soud připomíná, že výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech. Má-li být účinkem posuzovaného cizího rozhodnutí coby exekučního titulu zaplacení jím přisouzené pohledávky, jedná se o účinek ve zdejším právním řádu zcela standardní, ba dokonce nejběžnější. Již pouze z toho hlediska nelze bez dalšího dovozovat, že by uznání takového rozhodnutí bylo v rozporu s veřejným pořádkem. Zároveň je nutné mít na paměti, že ve státě uznání či odepření uznání lze zohlednit jen zcela principielní procesní vady spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp.zn. 20 Cdo 981/2018). Cizí rozhodnutí není možné, až na výjimky, které posuzovaný případ nepředstavuje, přezkoumávat po věcné stránce a v tomto rámci dokonce modifikovat právní kvalifikaci jím přiznaných nároků. Cizí rozhodnutí nelze rovněž revidovat hlediskem standardních procesních postupů přeshraničního soudu.8. Tyto judikaturou vytyčené principy pak odvolací soud při řešení dovolatelkami předestřených právních otázek dosud ne zcela respektoval.9. První důvod, který je současně důvodem dovolacím, pro který odmítl odvolací soud britský rozsudek uznat, ztotožnil především také s odmítnutím britského odvolacího soudu zabývat se odvoláním žalobkyně. K tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že zásada dvojinstančnosti není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno rovněž tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti. V daném případě však odvolací soud založil své úvahy o nemožnosti uznat britský rozsudek na pouhé odlišnosti britské právní úpravy, která umožňuje za určitých podmínek odvolání zamítnout. Takový názor by mohl mít svoje opodstatnění jen v případě, jestliže důvody, pro které lze odvolání zamítnout, byly stanoveny způsobem, z něhož by bylo patrno, že došlo k porušení některé ze zásad českého procesního práva, na níž je nutno trvat. Z tohoto pohledu odvolací soud příslušnou britskou právní úpravu prozatím nehodnotil. Dovolací soud navíc v této souvislosti připomíná, že žalobkyně byla zastoupena tamním advokátem, to jest profesionálem působícím v oblasti britského právního systému.10. V případě druhé dovolací otázky, která v podstatě směřuje k problematice uznání takového rozsudku, v němž britský soud odůvodnil výši přiznané náhrady škody „odkazem na souhlasné stanovisko znalců“, není ovšem doposud popřen závěr britského soudu, že právní základ žalobního nároku je opodstatněn. Skutečnost, že se pak výše tamním britským civilním soudem přiznaného plnění opírá o odborný názor znalce, případně posudek, není výjimečná ani v poměrech právního řádu České republiky, a tudíž veřejný pořádek narušit nemůže. Kromě uvedeného odvolací soud nehodnotil jím provedené důkazy směřující k objasnění, jakým způsobem může být výše škody stanovena a nevypořádal se s námitkou ž