27 Co 121/2023-68 — Krajský soud v Brně

V řízení zahájeném dne 27. 12. 2022 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 53 500 Kč (jistina 30 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 21 000 Kč a smluvená sankce 2 500 Kč) s příslušenstvím (zákonné úroky z prodlení) s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o podnikatelském úvěru, kterou se žalovaným uzavřel dne 10. 8. 2021. Na základě této smlouvy poskytl žalovanému téhož dne převodem na účet (č. , č. účtu, ) částku 30 000 Kč. Žalobce v návrhu podrobně popsal postup, jakým k uzavření smlouvy došlo (prostřednictvím webové stránky www.nazivnost.cz). Úvěr měl být splacen nejpozději do 18. 10. 2021. Žalovaný na úvěr nezaplatil ničeho. V čl. 8.1 smlouvy byla účastníky sjednána sankce 500 Kč za prodlení s jakoukoliv splátkou; žalovaný byl v prodlení s pěti splátkami, žalobce se proto domáhal zaplacení 2 500 Kč. Podle čl. 3.1 smlouvy byl žalovaný povinen zaplatit žalobci poplatek za poskytnutí úvěru v celkové výši 21 000 Kč. Dne 31. 10. 2021 zaslal žalobce žalovanému předžalobní upomínku. Z opatrnosti dodal, že v případě pochybností o uzavření smlouvy požaduje po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající poskytnuté jistině.Žalovaný uznal, že mu žalobce dne 10. 8. 2021poskytl úvěr a že se dostal do prodlení s jeho úhradou. Dne 21. 10. 2021 však zaplatil 2 000 Kč, a je proto připraven žalobci vrátit 28 000 Kč. Poukazoval na to, že v rámci vymáhání tohoto dluhu po něm žalobce požadoval částku 107 502,01 Kč, což považuje za vyhrožování. Smlouvu, která vzhledem k požadovaným úrokům a sankcím vykazuje znaky lichvy, je podle jeho názoru potřeba hodnotit jako absolutně neplatnou.Soud prvního stupně při jednání, ke kterému se žádný z účastníků nedostavil, žalobě vyhověl co do částky 28 000 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 7. 11. 2021 do zaplacení (I. výrok), ve zbylé části, tj. co do 25 500 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (II. výrok a doplňující rozsudek). Žalobci přiznal vůči žalovanému právo náhradu nákladů řízení ve výši 704,94 Kč (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal své tvrzení o uzavření předmětné úvěrové smlouvy se žalovaným, když k důkazu předložená smlouva neobsahovala podpis žalovaného. Neomluvenou absencí při jednání se žalobce současně zbavil možnosti být soudem poučen o tom, že neunáší břemeno důkazní. Nebylo-li v řízení prokázáno uzavření tvrzené smlouvy, nemohla z ní účastníkům vzniknout žádná práva ani povinnosti. Poskytnutí finančních prostředků ve výši 30 000 Kč žalovanému však žalobce v řízení prokázal, žalovaný je proto povinen mu tuto částku jako bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku) vydat. Žalovaný předložil potvrzení o platbě na bankovní účet žalobce ve výši 2 000 Kč. Výše bezdůvodného obohacení, které je tak povinen žalobci vydat, činí 28 000 Kč. Vzhledem k závěru, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy, se soud již nezabýval otázkami nastolenými žalovaným (lichevní smlouva a právní jednání rozporné s dobrými mravy). , adresa, s povinností zaplatit žalobci částku 28 000 Kč zavázal soud prvního stupně žalovaného i k povinnosti zaplatit žalobci zákonné úroky z prodlení z této částky (§ 1970 občanského zákoníku). Poukázal na to, že splatnost předmětné pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu, ani nebyla účastníky dohodnuta. Pohledávka se tak stává splatnou na základě výzvy věřitele ke splnění dluhu (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalobce prokazatelně vyzval žalovaného ke splnění dluhu předžalobní upomínkou ze dne 31. 10. 2021, v níž mu k plnění stanovil lhůtu tří dnů. Po uplynutí této lhůty, tj. 6. 11. 2021 se pohledávka stala splatnou a následující den se žalovaný dostal do prodlení s plněním dluhu. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., přitom neúspěch žalobce stanovil v rozsahu 47,66 %. Právo na náhradu nákladů řízení proto žalobci přiznal v rozsahu 4,68 % z celkové výše účelně vynaložených nákladů (2 140 Kč soudní poplatek, 3 úkony právní služby po 3 260 Kč, 3 paušální náhrady k těmto úkonům po 300 Kč a 2 242,80 Kč náhrada za 21 % DPH).Proti části I. výroku, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení, a proti III. výroku, o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalovaný. Namítal, že úroky z prodlení neměly být žalobci přiznány, neboť žalobou se domáhal plnění ze smlouvy o úvěru a nikoliv z titulu bezdůvodného obohacení. Dále vyslovil přesvědčení, že v řízení jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), pro které soud neměl žalobci náhradu nákladů řízení přiznat. Těmito důvody jsou podle žalovaného ekonomický a právní nepoměr v postavení stran sporu.Žalobce se k odvolání žalovaného nevyjádřil.Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal v části napadené odvoláním rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející a po projednání při jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými i právními závěry tak, jak je k odvoláním napadené části rozsudku (povinnost platit úroky z prodlení) přijal soud prvního stupně, a pro stručnost na ně odkazuje (body 20 až 22 odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku). Jen pro úplnost dodává, že žalobce v návrhu na zahájení řízení nárok na vydání bezdůvodného obohacení, pro případ, že by soud jeho nárok z titulu smlouvy o úvěru neuznal, rovněž uplatnil.Pokud jde o druhou žalovaným uplatněnou odvolací námitku vztahující se k výroku o náhradě nákladů řízení, již Ústavní soud vyslovil, že § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování či odstranění majetkových rozdílů mezi stranami sporu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07). Žalovaným označené důvody zvláštního zřetele hodné tak samy o sobě aplikaci tohoto ustanovení, která má být výjimečná, neopodstatňují. Soud prvního stupně řádně vyhodnotil účelnost v řízení úspěšnějším žalobcem vynaložených nákladů řízení a podle míry jeho úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) přiznal žalobci náhradu jejich poměrné části. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by v řízení jakékoli důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. shledal a ani odvolací soud žádné takové důvody neshledává.Vzhledem k výše uvedenému proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil odvoláním napadenou část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jakož i III. výrok, kterým soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (I. výrok tohoto rozsudku).O nákladech odvolacího řízení rozhodl soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl se svým odvoláním úspěšný, proto by měl žalobce právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Jelikož však žalobci v rámci odvolacího řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů odvolacího řízení právo (II. výrok tohoto rozsudku).