15 Co 182/2025-54 — Krajský soud v Brně

1. Soud I. stupně rozsudkem zamítl žalobu žalobkyně na určení, že od , datum, není vlastníkem motorového vozidla zn. , Anonymizováno, , registrační značky , SPZ, (výrok I.) a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně a navrhla jeho změnu tak, že žalobě bude vyhověno.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.5. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě na určení, že motorové vozidlo , Anonymizováno, , RZ , SPZ, , není od , datum, ve vlastnictví žalobkyně, čehož se žalobkyně domáhala z důvodu, že je dosud zapsána v registru silničních vozidel jako vlastnice a provozovatelka tohoto vozidla, ač je kupní smlouvou z , datum, převedla na žalovaného, který byl povinen zajistit jeho „přepis“ v registru vozidel, což neučinil. Tím hrozí žalobkyni reálná újma, neboť nemůže ovlivnit chování řidiče při dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích a odpovědnost za případné dopravní přestupky spadá na žalobkyni. K důvodnosti tohoto svého požadavku odkázala žalobkyně na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 114/20 a z něj vyplývající názor o možnosti vlastníka vozidla domáhat se určovacího rozsudku civilního soudu o určení vlastnictví k vozidlu pro účel odstranění údaje o vlastnictví vozidla, pokud dosavadní vlastník prokáže jeho převod na nového vlastníka.6. Napadený rozsudek odůvodnil soud I. stupně tím, že nesoulad skutečného stavu a stavu uvedeného v registru vozidel ohledně vlastníka vozidla by skutečně odůvodňoval závěr o naléhavém právním zájmu žalobkyně na požadovaném určení, avšak žalobkyně má důkazní břemeno k prokázání toho, že tento nesoulad k datu vydání soudního rozhodnutí skutečně existuje. Ze samotné žádosti o zápis změny vlastníka bez jakékoli odpovědi úřadu, což žalobkyně doložila, tato skutečnost nevyplývá, s čímž soud I. stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 254/2016, na který odkazuje i žalobcem uvedený nález Ústavního soudu, že ke zpochybnění údajů v registru vozidel by úřadu „měla stačit předložená kupní smlouva“. Proto na základě kupní smlouvy, kterou žalobkyně doložila, a žádosti o změnu v registru nelze usuzovat, že k výmazu žalobce jako vlastníka vozidla nedošlo. K tomu soud I. stupně poukázal na nepřítomnost žalobce na soudním jednání, na němž mohl být o této své povinnosti poučen podle § 118 odst. 3 o. s. ř., což má podle publikované judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 1537/2008) za následek, že na takového účastníka se nahlíží jako na řádně poučeného.7. Žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně odmítá jeho postup jako nesprávný, pokud zamítl uplatněný nárok s odůvodněním, že žalobkyně „nedoložila skutečnost, že žalovaný nesplnil svou povinnost“. Takovou negativní skutečnost žalobkyně dle svého názoru prokazovat nemůže, naopak je povinností žalovaného prokázat, že splnil povinnost, kterou na sebe uzavřením smlouvy převzal (zjevně povinnost zajistit „přepis“ vozidla, tedy změnu údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla v registru vozidel). Pokud žalovaný splnění této povinnosti v řízení netvrdil ani její splnění nedoložil, nemůže dle žalobkyně být v řízení úspěšný.8. Tyto odvolací námitky žalobkyně nejsou ve vztahu k důvodům, pro které soud I. stupně žalobu zamítl, relevantní, a výše uvedené závěry soudu I. stupně jsou správné.9. Ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. citovaného v odůvodnění napadeného rozsudku může být určovací žaloba důvodná tehdy, má-li žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Jím se soud I. stupně správně zabýval přednostně, neboť v případě jeho absence nelze důvodnost určovací žaloby posuzovat „věcně“, tedy zabývat se existencí či neexistencí práva, jehož určení se žalobce domáhá. Z žalobních tvrzení vyplývá, že naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení má být dán tím, že je dosud evidována v registru silničních vozidel jako vlastnice a provozovatelka uvedeného motorového, ač jeho vlastnictví převedla smlouvou z , datum, na žalovaného, což ohrožuje její právní postavení žalobkyně tak, jak je výše uvedeno. Soud I. stupně dospěl k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na takovém určení pro neprokázání toho, že žalobkyní tvrzený rozpor mezi skutečným stavem a registrovaným stavem vlastníka předmětného vozidla je dán.10. Žalobkyně v odvolání proti tomuto závěru soudu I. stupně o neunesení svého důkazního břemene žádnou námitku neuplatnila, respektive uplatnila ji tak, že namítla nesprávnost postupu soudu I. stupně, který jí (údajně) dával k tíži neprokázání skutečnosti, že žalovaný nesplnil povinnost zajistit na registru silničních vozidel „přepis“ vozidla. Argumentace žalobkyně o nemožnosti prokazovat negativní skutečnost by byla důvodná, kdyby takový závěr byl důvodem napadeného rozhodnutí, což však není.11. Odvolací soud není vázán odvolacím důvodem (§ 212a odst. 1 o. s. ř.) a je povinen přezkoumat napadené rozhodnutí ze všech důvodů, na nichž je založeno. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se nařízeného jednání soudu I. stupně nezúčastnila a podáním z , datum, omluvila svou neúčast na nařízeném jednání a navrhla rozhodnout věc bez své účasti na základě předložených důkazů. Přestože v tomto podání současně žádala, aby v případě, že „dle názoru soudu bude nezbytné provést doplnění rozhodných skutkových okolností nebo důkazů k jejich prokázání, které žalobce dosud nepředložil, byla soudem k takovému doplnění vyzvána“, nebyl tento požadavek důvodný.12. Soud I. stupně ale postupoval správně dle § 101 odst. 3 o. s. ř., když projednal věc bez přítomnosti žalobkyně a vycházel pro rozhodnutí z obsahu spisu a z provedených důkazů, neboť při zjištění, že žalobkyně důkazní povinnost ve vztahu ke tvrzení o naléhavém právním zájmu nesplnila, nebyl povinen jednání odročit a vyzvat žalobkyni ke splnění této povinnosti jiným důkazem. K závěru o neunesení důkazního břemene je soud obecně oprávněn, je-li dotčený účastník poučen dle § 118a odst. 3 o. s. ř. V tom se odvolací soud ztotožňuje s argumentací Nejvyššího soudu z rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1537/2008, že na účastníka, který se k nařízenému jednání nedostavil a nemohlo mu v důsledku toho být poskytnuto uvedené poučení, se hledí jako na účastníka řádně poučeného. Takový závěr je v souladu s principem odpovědnosti účastníka občanskoprávního sporného řízení za výsledek sporu, neboť nedostavením se k soudu, byť s omluvou neúčasti, se takový účastník vzdává ochrany svých procesních práv, kterou mu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. skýtá.13. Z dokazování provedeného soudem I. stupně přitom vyplývá, že žalobkyně podala dne , datum, u příslušného orgánu veřejné moci žádost o zápis změny vlastníka nebo provozovatele silničního vozidla, která byla doručena do datové schránky tohoto orgánu, aniž však byla doložena žalobkyní tvrzená skutečnost, že je dosud v registru silničních vozidel evidována jako vlastnice předmětného vozidla. Z žalobkyní předloženého důkazu nevyplývá nejen to, zda došlo ke změně dosavadního zápisu, ale ani to, jaký byl stav tohoto zápisu předtím či je dosud. Podle odvolacího soudu proto není třeba spekulovat o tom, zda na základě této žádosti mohlo či nemohlo ke změně dosavadního zápisu dojít, pokud není zřejmé, jaký je tento zápis k datu rozhodnutí soudu. Stejně tak je pro závěr o neunesení důkazního břemene žalobkyně o nesouladu zapsaného a skutečného stavu ohledně vlastníka předmětného vozidla nevýznamné, zda sjednanou povinnost zajistit zápis takové změny žalovaný splnil, což je skutečně důkazním břemenem žalovaného, ale jeho unesením by mohl pouze vyvrátit skutečnost, že zápis svědčí žalobkyni, pokud by ji prokázala.14. K prokázání výše uvedené skutečnosti by zřejmě postačil výpis z příslušného registru silničních vozidel, který však žalobkyně nepředložila ani po vydání napadeného rozsudku, z něhož je důvod zamítnutí její žaloby pro neunesení tohoto důkazního břemene zcela zřejmý. Proto ani v případě, že by nebyl správný závěr o nutnosti hledět na žalobkyni jako na poučenou, nebyl by důvodný její požadavek uplatněný v podání z , datum, , v němž omluvila svou neúčast i u jednání odvolacího soudu, navrhla projednání věci bez své účasti a současně žádala (stejně jako soud I. stupně) o to, aby v případě nezbytnosti doplnění skutkových tvrzení nebo důkazů byla k takovému doplnění vyzvána. Případný závěr o absenci poučení žalobkyně od soudu I. stupně by nemohl v odvolacím řízení obstát, pokud z odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, že nesplnění právě této důkazní povinnosti je důvodem, že nebyla v prvostupňovém řízení úspěšná.15. Pokud tedy soud I. stupně dospěl k výše uvedenému závěru, že žalobkyně neprokázala, že má na požadov