18 Co 94/2025-141 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“), který byl napaden odvoláním, bylo zastaveno řízení ohledně nároku, kterým se žalobkyně domáhala zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemku parcelní číslo , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, m², druh pozemku zahrada, zapsaného v katastru nemovitostí pro katastrální území , Anonymizováno, , obec , adresa, , na listu vlastnictví číslo , Anonymizováno, , vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště , adresa, (dále jen „předmětný pozemek“), a vypořádání takto zrušeného podílového spoluvlastnictví přikázáním pozemku do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I). Dále bylo rozhodnuto o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků (výrok II) a nařízení prodeje předmětného pozemku ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek této dražby bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem (výrok III). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Žalobkyně byla zavázána uhradit České republice, na účet Městského soudu v Brně, na nákladech řízení částku , částka, Kč (výrok V) a žalovaný částku , částka, Kč (výrok VI), oba do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Proti tomuto rozsudku, a to výrokům IV a VI podal žalovaný odvolání. V něm uvedl, že žalobkyně měla být zavázána k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rovněž i náhradě všech nákladů vzniklých České republice, neboť její chování v průběhu řízení i před zahájením řízení bylo obstrukční a nekonstruktivní a vedlo jen ke zvyšování nákladů účastníků souvisejících s touto věcí. Soud prvního stupně měl posoudit otázku náhrady nákladů řízení podle konkrétních okolností této věci, jak to vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu z 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2816/2017. Měl vzít v úvahu, že žalobkyně neustále měnila svá stanoviska a že z důvodů, spočívajících na její straně, nemohlo dojít k dosažení smírného vyřešení věci. Žalovaný naopak po celou dobu řízení zastával stejné stanovisko a měl zájem o přikázání pozemku do svého vlastnictví za předpokladu, že vypořádací podíl bude v maximální výši , částka, Kč. Povinnost k náhradě nákladů státu mu neměla být s ohledem na výše uvedené uložena. Pokud ji soud přesto uložil, nepostupoval správně. Náklady řízení státu představují částku , částka, Kč, pro každého z účastníků tedy částku , částka, Kč. Soud prvního stupně sice na straně žalobkyně z této částky správně odečetl zaplacenou zálohu , částka, Kč, nicméně neměl žádný důvod tuto částku přičíst na straně žalovaného a zavázat ho k zaplacení částky , částka, Kč. Navrhuje, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně změní tak, že žalovanému přizná nárok na náhradu nákladů řízení a ve výroku VI tak, že nebude zavázán k náhradě nákladů řízení státu.3. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila tak, že soud prvního stupně rozhodl správně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podstatné přitom je, že soud rozhodl o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětnému pozemku v souladu s žalobním petitem navrhovaným žalobkyní. Z procesního hlediska byla tedy žalobkyně ve věci plně úspěšná. Žalovaný sice projevil zájem o nabytí pozemku do svého výlučného vlastnictví, ale pouze za určitou konkrétní omezenou částku. Byl to i žalovaný, kdo měnil své procesní stanovisko, když u posledního jednání ve věci sdělil, že není ochoten uhradit cenu podílu žalobkyně, stanovenou znaleckým posudkem, a požaduje prodej společné věci a rozdělení výtěžku. Lze také zvažovat, zda ve věci nejsou dány důvody hodné mimořádného zřetele, pro něž by zcela úspěšné žalobkyni nemělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně nicméně výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky nenapadla odvoláním a navrhuje potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku IV. Zdůrazňuje však, že z procesního hlediska zcela úspěšná žalobkyně nemůže být zavázána k náhradě nákladů žalovanému. Důvodem podání žaloby bylo chování žalovaného a nelze ho považovat ani za procesně úspěšnou stranu, ani nejsou dány žádné důvody, pro něž by žalobkyně měla a mohla být zavázána k náhradě nákladů řízení žalovanému.4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 201 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a směřuje proti výroku usnesení, proti němuž je odvolání přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) napadené výroky IV a VI rozsudku soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo.5. Právní moc výroku I o zastavení řízení ohledně nároku žalobkyně na zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětnému pozemku a vypořádání spoluvlastnictví přikázáním pozemku do výlučného vlastnictví žalovaného, výroku II o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků, výroku III o nařízení prodeje předmětného pozemku a výroku V o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady řízení státu, nebyla odvoláním žalovaného dotčena, neboť směřuje jen proti výrokům o náhradě nákladů řízení (§ 206 odst. 2, 3 o. s. ř.).6. Podle § 142 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (odst. 1). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odst. 2).7. Ustanovení § 142 o. s. ř. je třeba interpretovat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví (za podmínek upravených § 1140 odst. 2 OZ). Jinak, vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků dle § 142 odst. 2 o. s. ř., ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup dle § 142 odst. 3 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20-3, publikovaný na stránkách www.nalus.cz, shodně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu).8. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, vyplývá, že „v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.“9. K týmž závěrům se Ústavní soud přiklonil již ve svém nálezu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/2020, v němž akcentoval, že „zahájení a vedení řízení před soudem nelze bez dalšího klást k tíži ani žalujícímu spoluvlastníku, který je inicioval, ani tomu, který se formálně ocitl na straně žalované. Spoluvlastníci sami nemohou plně ovlivnit konečné rozhodnutí soudu o způsobu vypořádání, soud jejich návrhy v tomto rozsahu není vázán, ale sám rozhodne dle zákonné posloupnosti jednotlivých způsobů vypořádání a v jejich rámci podle svého vlastního uvážení (například jak konkrétně bude společná věc rozdělena či komu bude přikázána do vlastnictví a komu bude přiznána přiměřená náhrada). V řízení jsou přitom často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu a každý z odlišných návrhů jednotlivých spoluvlastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ. Nemohou-li spoluvlastníci předem přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu a mají-li všichni shodné procesní postavení v řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, jeví se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení, aby každý ze spoluvlastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.“ Těmito specifickými důvody či okolnostmi by podle Ústavního soudu mohlo být například obstrukční chování účastníka v průběhu řízení, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva. Šikanózním jednáním však není sama o sobě skutečnost, že některý (nebo každý) ze spoluvlastníků navrhuje přikázání spoluvlastněného majetku do svého výlučného vlastnictví (což je v soudní praxi situace obvyklá).10. Podle § 1140 OZ nikdo nemůže být nuc