21 Co 164/2024-300 — Krajský soud v Brně

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zavázal žalovaného zaplatit žalobci 31 404 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 24 351 Kč ve výši 8,5 % ročně od 15. 9. 2021 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 3 143 Kč ve výši 15 % ročně od 29. 8. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 1 950 Kč ve výši 15 % ročně od 1. 10. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (vše výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 750 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 25 101 Kč od 6. 9. 2021 do 14. 9. 2021 (výrok II) a žalovaného zavázal zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 23 469 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném původně zaplacení částky 35 664 Kč s příslušenstvím, a to po jejím částečném zpětvzetí o částku 3 510 Kč.2. Proti rozsudku, a to proti jeho zamítavému výroku II, podal odvolání žalobce a domáhal se jeho změny a vyhovění žalobě v celém rozsahu. Měl za to, že je třeba správně posuzovat účinky právního jednání vůči nepřítomné osobě, kontinuálně s předchozí právní úpravou, kdy zákonodárce vychází z toho, že hmotněprávní jednání je třeba považovat za perfektní, tedy doručené okamžikem, kdy se adresát měl možnost seznámit (objektivně) s obsahem tohoto jednání, a nikoli, kdy si je ochoten zásilku vyzvednout. V tomto směru odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Aplikováno na tuto věc vyúčtování bylo na poštu podáno dne , datum, , neúspěšný pokus o doručení žalovanému se uskutečnil dne , datum, a od , datum, byla zásilka uložena na poště a adresát již měl možnost si ji vyzvednout a seznámit se s jejím obsahem. Písemnost tak došla do sféry dispozice žalovaného, a to již dne , datum, , závěr soudu I. stupně, že vyúčtování bylo doručeno žalovanému až dne , datum, , proto považuje za nesprávný.3. Odvolání proti výrokům I a III rozsudku podal i žalovaný. Domáhal se jeho změny a zamítnutí žaloby. V následném odůvodnění odvolání odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 743/2021 stran výkladu pojmu „řádné vyúčtování“, jež musí být v souladu se všemi příslušnými předpisy. Judikatura stanoví dva parametry, aby vyúčtování způsobilo platební povinnost, tj, že musí být v souladu se všemi příslušnými předpisy a musí být správné. Posledně uvedený parametr soud pominul. Správné vyúčtování je pouze takové, které odpovídá skutečnosti, všechny matematické operace v něm musí být provedeny správně, ceny vstupů odpovídat cenám dodavatelů, naměřené hodnoty být přesně zaznamenány. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4637/2018 a 26 Cdo 913/2019. Měl za to, že v této věci bylo prokázáno, že se o řádné vyúčtování služeb nejednalo, a to pro jeho chyby.4. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že žalovaný správnost vyúčtování pojímá přepjatě formalisticky, bez uvedení konkrétních skutkových tvrzení, což je pochopitelné, neboť ty pro něj nejsou příznivé. Žalovaný neplnil svoji zákonnou povinnost hradit zálohy na služby v roce 2019 i 2020. Za situace, kdy za rok 2020 nezaplatil jedinou korunu je zneužitím práva domáhat se cestou námitek nesprávnosti vyúčtování. Navíc řada námitek žalovaného byla nejasná a nejasnosti se nepodařilo vyjasnit ani postupem podle § 188a odst. 1, 3 o. s. ř. Naopak žalobce svůj postup při vyúčtování vysvětlil. Poukazoval na tvrzení žalovaného v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , Anonymizováno, a jejich hodnocení soudem. Uvedl, že nelze pominout, že na liknavost žalovaného doplácí ostatní členové společenství vlastníků, kteří svých povinností dostáli, žalovaný pouze těží z dané situace, kterou sám způsobil a připuštění přepjatě formalistického výkladu by znamenalo přiznání oprávnění žalovanému zneužívat svá práva.5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. – občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že obě odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o. s. ř.) a jsou přípustná (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal napadený rozsudek, řízení jeho vydání předcházející, k projednání odvolání svolal jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), u kterého dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není, odvolání žalobce je důvodné pouze zčásti, rozsudek soudu I. stupně proto změnil (§ 220 odst. 1 o. s. ř.).6. Odvolací soud u jednání neshledal potřebu doplnění ani opakování dokazování. Důkazy, které navrhl žalovaný u jednání odvolacího soudu (e-mail od , jméno FO, , odečty vody za rok 2022 a odečty vodoměrů ze dne , datum, ), neměl za přípustné z hlediska zásad neúplné apelace, neboť nenaplňují žádnou z výjimek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř., když se nejedná o důkazy tzv. nové. Jednalo se o listiny, jež byly vydány, tedy existovaly již před rozhodnutím soudu I. stupně a stejně tak mohly být jako důkazy uplatněny v průběhu jeho řízení. Ačkoli se obsahově jedná spíše o potvrzení rozsudku soudu I. stupně, pro lepší přehlednost (jde o více nároků) však odvolací soud své rozhodnutí pojal jako jeho celkovou změnu.7. Na straně účastníků řízení je dána aktivní i pasivní věcná legitimace. Žalobce je právnickou osobou – společenstvím vlastníků, založeným za účelem správy domu a pozemku podle § 1191 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, žalovaný vlastníkem bytové jednotky č. , Anonymizováno, v domě č. p. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, ), blíže viz odstavec 69 odůvodnění napadeného rozsudku.8. Sama žaloba se sestává ze tří nároků. Prvním z nich jsou zákonné úroky z prodlení z neuhrazených záloh za na plnění spojená nebo související s užíváním bytu (služby) podle § 1181 a § 1970 o. z. za rok 2020, od data splatnosti jednotlivých měsíčních plnění do data, kdy měl žalobce povinnost tato plnění vyúčtovat (čtyř měsíců od skončení zúčtovacího období), tj. do , datum, , představovaných celkovou kapitalizovanou částkou 1 960 Kč. Tento nárok soud I. stupně posoudil zcela správně (blíže viz odstavec 97 písm. a/ odůvodnění rozsudku) a je po právu. Jejich zaplacení lze požadovat samostatně, bez ohledu na existenci povinnosti žalobce jednotlivé zálohy vyúčtovat, a tyto byly vyčísleny správně.9. Druhý nárok se týká vyúčtování plnění spojených nebo souvisejících s užíváním bytu (služeb – dále jen) jednak za rok 2020 a dále i za rok 2021. Mezi účastníky byl spor i o to, kdy bylo žalovanému doručeno vyúčtování služeb za rok 2020, tedy kdy se (žalobcem opravené) vyúčtování dostalo do sféry dispozice žalovaného – zda se tak stalo již k datu , datum, , kdy byla opravená písemnost pro žalovaného uložena a připravena k vyzvednutí u provozovatele poštovních služeb (argumentace a odvolací námitky žalobce), nebo až dne , datum, , kdy si žalovaný zásilku fakticky vyzvedl (blíže také odstavce 39 a 106 odůvodnění napadeného rozsudku). Jde o výklad ustanovení § 573 o. z. upravující domněnku doby dojití, podle kterého „má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání“. Jde o posouzení situace, zda vždy u zásilek odesílaných s využitím provozovatele poštovních služeb platí, že k jejímu doručení (do sféry dispozice adresáta) došlo třetí pracovní den po odeslání zásilky, nebo až dnem, kdy je zásilka fakticky v úložní době u něj adresátem vyzvednuta. Odvolací soud se přiklání k výkladu směřujícímu k závěru o doručení zásilky až dne , datum, , tedy jejím faktickým vyzvednutím adresátem, neboť již samotné ustanovení občanského zákoníku je nadepsáno jako domněnka doby dojití. Jedná se tedy o vyvratitelnou domněnku – právní konstrukci, jež předpokládá právní skutečnost, o níž není jisté, že nastala. Skutečnost, že jde o domněnku vyvratitelnou, pak znamená, že lze zjistit (prokázat), kdy tato skutečnost nastala. V takovém případě se vychází z času, kdy skutečně nastala, tj. z doby faktického převzetí zásilky v úložní době; domněnka dojití dle výše citovaného ustanovení se tedy neužije. V dané věci tedy lze vycházet z toho, že vyúčtování služeb za rok 2020 bylo žalovanému doručeno (až) dne , datum, . Pokud soud I. stupně krátil tento nárok žalobce o pokutu za pozdní doručení vyúčtování služeb žalovanému (ve výši 50 Kč/den, celkem 750 Kč podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb.) v souvislosti s vyúčtováním služeb za rok 2020, byl sice žalobce s tímto vyúčtováním v prodlení, ale nelze pominout konkrétní skutečnost, a to že v roce 2020, za který byly služby vyúčtovávány, žalovaný žádné měsíční zálohy na služby neplatil. Podle názoru odvolacího soudu je proto namístě tuto pokutu moderovat, resp. žalovanému uvedený nárok nepřiznat, neboť mechanická aplikace ustanovení o pokutě by jinak vedla k zjevné nespravedlnosti. Lze shrnout, že pokud žalovaný v roce 2020 neplatil žádné měsíční zálohy za služby a tyto náklady zálohově nesl žalobce, pak i pokud byly služby vyúčto