27 Co 162/2024-49 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném dne 4. 4. 2024 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 79 954 Kč s příslušenstvím (úroky a zákonnými úroky z prodlení) s tím, že se jedná o nároky vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , kterou se žalovaným uzavřela původní věřitelka , právnická osoba, , IČ , IČO, , dne 21. 5. 2021.2. Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobě vyhověl co do částky 37 000 Kč, která odpovídá výši částky (jistině), kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla, a uložil žalovanému povinnost zaplatit ji žalobkyni do dvou let od právní moci rozsudku (I. výrok). V ostatních nárocích žalobu zamítl (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně shledal smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, neplatnou v důsledku úvěrující společností nesplněné povinnosti zakotvené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZSÚ-III“) s tím, že důsledkem takové neplatnosti je povinnost žalovaného vrátit jen poskytnutou jistinu v době přiměřené svým možnostem. Dále s odkazem na § 160 odst. 1 o. s. ř. a na § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ-III stanovil splatnost dlužné částky v době přiměřené možnostem žalovaného. Dodal, že vzhledem k nečinnosti žalovaného v řízení neshledal účelnou možnost, aby žalovaný dluh splácel. Přihlédl k dalším zjištěným závazkům žalovaného (žalovaným při uzavírání úvěrové smlouvy deklarovaná splátka ve výši 1 500 Kč měsíčně – pozn. odvolacího soudu) a uzavřel, že aktuálně (ke dni rozhodnutí soudu) není v možnostech žalovaného dluh zaplatit. Proto stanovil splatnost ve lhůtě do dvou let od právní moci rozsudku, v níž má žalovaný podle názoru soudu prvního stupně reálnou možnost dluh dobrovolně zaplatit a současně není nepřiměřeně zvýhodněn na úkor žalobkyně.3. Proti té části I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla stanovena lhůta k plnění „do dvou let od právní moci rozsudku“, podala žalobkyně odvolání, když vyjádřila zásadní nesouhlas s odůvodněním rozsudku obsaženém v bodě 28. Poukázala na to, že zákon v § 160 odst. 1 o. s. ř. obecně předpokládá třídenní lhůtu k plnění peněžité částky s tím, že soud může ve výjimečných a odůvodněných případech určit plnění ve splátkách nebo stanovit lhůtu delší. Přitom jak komentářová literatura, tak i ustálená judikatura uzavírají, že delší lhůta k plnění musí být podložena zjištěním všech potřebných skutečností, které takový závěr soudu přesvědčivě odůvodní. V posuzovaném případě ale sám soud výslovně uvádí, že žalovaný zůstal po celou dobu řízení zcela nečinný. Je proto zjevné, že ani nemohl hodnotit, byť jen tvrzení žalovaného. Žalobkyně však trvá na tom, že při dodržení základních principů právního státu musí důkazní břemeno ohledně otázky lhůty k plnění ležet na žalovaném dlužníku. Soudu prvního stupně dále vytýkal, že nelze zaměňovat pariční lhůtu zakotvenou v § 160 odst. 1 o. s. ř. se lhůtou zakotvenou v § 87 odst. 1 ZSÚ-III, která má zřejmě povahu lhůty hmotněprávní. Pro každý případ však pro soud platí povinnost, aby své rozhodnutí patřičným způsobem odůvodnil, což podle žalobkyně v odvoláním napadeném případě zcela absentuje. Nadto označila žalobkyně stanovenou délku lhůty dvou let za nepřiměřenou za situace, kdy byl žalovaný k úhradě výslovně a prokazatelně opakovaně vyzýván, a měl tak dostatek času k vyřešení věci. V řízení přitom nevyšlo najevo žádné zjištění, že není v možnostech žalovaného jako spotřebitele dluh splnit. Navrhla, aby odvolací soud změnil odvoláním napadenou část rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uloží splnit stanovenou povinnost v obecné třídenní lhůta k plnění.4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 6 o. s. ř. přezkoumal bez nařízení jednání [§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.] rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.6. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého s odkazem na § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ-III stanovil „splatnost dlužné částky v době přiměřené možnostem žalovaného“.7. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále také „o. z.“), neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.8. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ-III, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.10. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř., uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.11. Doba plnění (doba přiměřená možnostem spotřebitele) stanovená v § 87 odst. 1 ZSÚ-III je nepochybně dobou hmotněprávní, která může být předmětem dohody stran. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ-III soud tuto dobu určí v případě, kdy mezi věřitelem a dlužníkem spotřebitelem existuje spor o to, jaká tato doba je, a to k návrhu některé ze stran sporu. V posuzovaném případě se však existence takového sporu mezi účastníky v řízení neprojevila. Žalovaný v řízení nikdy netvrdil ničeho o tom, jaká doba plnění je či není přiměřená jeho možnostem. Žádná ze stran sporu v řízení nenavrhla, aby ji soud určil.12. Podle názoru odvolacího soudu je nutno poslední větu § 87 odst. 1 ZSÚ-III a odst. 2 téhož ustanovení interpretovat komplexně (ve vzájemné souvislosti). Na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 ZSÚ-III je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže.13. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je podle § 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III neplatná. Plnění právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému je tak bezdůvodným obohacením, které je žalovaný povinen vydat (§ 2991 a násl. o. z.), a to podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ-III v rozsahu poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru. K vrácení poskytnuté jistiny žalobkyně žalovaného vyzvala nejpozději předžalobní upomínkou ze dne 15. 2. 2024 (§ 1958 odst. 2 o. z.), a to do 1. 3. 2024. Žalovaný netvrdil, že by tato doba byla nepřiměřená jeho možnostem, není tedy důvod, aby soud do takto stanovené doby plnění zasahoval. Spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobkyní v její výzvě k plnění (předžalobní upomínce) byla či nebyla dobou přiměřenou, tak nastolen nebyl.14. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 ZSÚ-III směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný než on sám, potřebnými informacemi, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen stěží představit, že by soud měl, například v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (rozuměj bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. To vše navíc bez znalosti aktuální výše příjmu spotřebitele a jeho celkových sociálních a majetkových poměrů (§ 87 odst. 2 ZSÚ-III).15. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně a podle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil žalovanému splnit stanovenou povinnost v obecné třídenní lhůtě k plnění, když i s ohledem na pasivitu žalovaného v průběhu celého řízení neshledal žádný důvod pro stanovení delší lhůty k plnění či plnění ve splátkách.16. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl se svým odvoláním úspěšný, a proto mu náleží náhrada všech účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Náklady žalobce sestávají z:i) odměny za jeden úkon právní služby (v rozsahu jedné poloviny) ve výši 750 Kč (podané odvolání) dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/