27 Co 173/2024-148 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném 5. 3. 2024 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 24 808,89 Kč s 14,9 % úroky od 6. 11. 2027 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí z částky 24 808,89 Kč od 1. 10. 2022 do zaplacení. K tomu uvedl, že původní věřitel – , právnická osoba, ., uzavřel se žalovanou 12. 4. 2005 smlouvu o úvěru reg. č. 0680505220028, dle které poskytl žalované peněžní prostředky v dohodnuté výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr spolu s úroky sjednanými ve výši 14,9 % ročně a s dalšími poplatky uhradit v 71měsíčních anuitních splátkách po 639 Kč. Z důvodu porušování povinností žalovanou původní věřitel úvěr zesplatnil ke dni 5. 11. 2007. Následně v souladu se sjednanou rozhodčí doložkou podal 26. 3. 2008 rozhodčí žalobu a v tomto okamžiku došlo ke stavení promlčecí doby. Rozhodce , tituly před jménem, , jméno FO, vydal dne 15. 7. 2008 rozhodčí nález sp. zn. , právnická osoba, , Anonymizováno, , který nabyl právní moci 3. 9. 2008 a na jeho základě Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 17. 2. 2009, č. j. 24 Nc 147/2009-7, nařídil exekuci a jejím provedením pověřil soudního exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, . Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 4. 2016 došlo k postoupení pohledávky z předmětné úvěrové smlouvy z původního věřitele na žalobce. S ohledem na změnu judikatury ve věcech rozhodčích doložek soudní exekutor usnesením ze dne 11. 1. 2004, č. j. , Anonymizováno, , exekuci z důvodu neplatně sjednané rozhodčí doložky, a tedy neexistence platného exekučního titulu, zastavil, a žalobce proto podal návrh na pokračování řízení. Sdělil, že před zesplatněním pohledávky žalovaná na úvěr nepravidelně hradila a po zápočtu zbývá k úhradě dlužná jistina 24 808,89 Kč (částka 5 191,11 Kč byla započtena na jistinu a částka 5 354,03 Kč na úroky). V rámci probíhající exekuce bylo vymoženo 64 100 Kč, které žalobce započetl na zákonné úroky z prodlení za dobu od 6. 11. 2007 do 30. 9. 2022.2. Žalovaná uvedla, že žalobu v celém rozsahu neuznává. Potvrdila uzavření smlouvy s původním věřitelem i poskytnutí peněžních prostředků. Připustila, že se dostala do finanční tísně a prodlení se splácením, a proto byl úvěr zesplatněn. Nicméně rozhodčí nález byl vydán na základě rozhodčí doložky obsažené v obchodních podmínkách a Ústavní soud již v nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, judikoval, že takto skrytá rozhodčí doložka je neplatná; musí být uvedena přímo ve spotřebitelské smlouvě. V této souvislosti žalovaná poukázala i na nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, týkající se určení osoby rozhodce. V daném případě je tedy nepochybné, že rozhodčí doložka nebyla platně sjednána, rozhodce neměl pravomoc rozhodovat a vydat rozhodčí nález. Takový rozhodčí nález je nicotný a není způsobilým exekučním titulem. Ostatně z tohoto důvodu byla exekuce zastavena (viz usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/12). Žalovaná zdůraznila, že podle jejího názoru žalobci nesvědčí nárok ani na úhradu zbývající části jistiny, neboť od počátku jednal nemravně a nepoctivě. Žalobce uzavřel s původním věřitelem smlouvu o postoupení pohledávky 19. 4. 2016, tedy v době, kdy již byla judikatura ohledně neplatnosti rozhodčích doložek sjednocena. Musel si tak být vědom, že má nezpůsobilý exekuční titul, a přesto v exekuci nadále pokračoval; návrh na její zastavení podala až ona sama. V této souvislosti žalovaná poukázala na prohlášení žalobce obsažené ve smlouvě o postoupení pohledávek, v němž je deklarováno, že žalobce se před podpisem smlouvy důkladně seznámil se stavem postupovaných pohledávek, včetně skutečností vyplývajících z vad jakékoliv dokumentace související s postupovanými pohledávkami, tj. i případných exekučních titulů. Žalovaná vyslovila přesvědčení, že žalobce nejen, že pohledávky odkupoval, ale následně vstupoval do exekučních řízení s vědomím, že jsou vedeny protiprávně a kdykoliv v budoucnu mohou být zastaveny. Nemůže proto benefitovat z dobré víry původního věřitele při nařízení exekuce. Podle jejího názoru tak byla povinna vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a zákonné úroky z prodlení pouze za dobu do 23. 2. 2004, tj. do právní moci zastavení exekuce, v celkové výši 11 327,67 Kč. Vzhledem k částkám, které již uhradila do doby zesplatnění a následně v exekučním řízení, je nepochybné, že svoji povinnost splnila. Závěrem vznesla námitku promlčení a poukázala na neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu nezkoumání úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy.3. Žalobce v replice na vyjádření žalované uvedl, že je nadále přesvědčen, že žalobu podal důvodně. Pokud žalovaná poukazuje na nemravnost a nepoctivost vedení exekuce s tím, že žaloba vůči ní by měla být zamítnuta, pak tento její názor rozhodně neodpovídá aktuální rozhodovací praxi. Následkem vedení exekuce na základě neplatné rozhodčí doložky bylo její zastavení a rovněž skutečnost, že žalobce musel nést v rámci exekučního řízení náklady exekuce ze svého. Rozhodně není a ani nemůže být následkem zánik hmotněprávního závazku. Žalovaná rovněž zapomíná na skutečnost, že to byla právě ona, kdo si od původního věřitele vypůjčil smluvně sjednanou částku a řádně ji nesplácel a měla by se tedy v prvé řadě zaměřit na své jednání, které odporuje základní právní zásadě pacta sunt servanda. K povinnosti prověřovat úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy žalobce vyzdvihl, že judikatura ohledně této otázky je datována k roku 2018 a úvěrová smlouva byla uzavřena již v roce 2005.4. Žalovaná reagovala podáním, v němž pouze zopakovala a zčásti rozvedla svoji předchozí argumentaci.5. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 14 152,50 Kč (II. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce i obranu žalované a na základě provedeného dokazování vzal za prokázaná skutková tvrzení žalobce uvedená v žalobě. Konstatoval, že podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, věc posuzoval podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013. V prvé řadě poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, v němž Ústavní soud uzavřel, že rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okolnost, že rozhodčí nález na základě ní vydaný není způsobilým exekučním titulem. Pokud přesto byla exekuce zahájena a je v ní pokračováno, je nutné exekuci v každé její fázi zastavit, a to i tehdy, jestliže povinný neplatnost rozhodčí doložky v průběhu rozhodčího řízení nenamítal. Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011, činili tak v období neustálé změny judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se na ně ustanovení o stavení promlčecí doby. Protiústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu a nemůže s ním být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu. Dále soud prvního stupně poukázal na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (ohledně rozhodčích doložek obsažených ve všeobecných obchodních podmínkách) a z usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (týkající se zastavení exekucí vedených na základě rozhodčích nálezů nezpůsobilých být exekučním titulem). Rovněž odkázal i na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaném pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Vyzdvihl, že Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, uvedl, že považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. V projednávané věci soud konstatoval, že rozhodčí doložka sjednaná mezi původním věřitelem a žalovanou v čl. V bod 14 obecných podmínek původního věřitele je neplatná, a to nejen z důvodu, že je součástí obchodních podmínek, ale i z důvodu netransparentního určení osoby rozhodce. Zdůraznil, že byť judikatura dovodila, že promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení i v případě, kdy je rozhodčí smlouva neplatná a neběží ani po dobu následně zahájeného exekučního řízení, nelze v daném případě odhlédnout od skutečnost