28 Co 1/2025-186 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 000 Kč se 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 20 000 Kč od 5. 6. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 7 560 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).2. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podal odvolání žalovaný. Namítl, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když považoval smlouvu o úvěru za platnou, ačkoliv žalobkyně řádně a s odbornou péčí neposoudila jeho úvěruschopnost. Vyšla totiž pouze z tvrzení žalovaného a z interních či automatizovaných výpočtů, aniž by si vyžádala doklady o jeho skutečných příjmech a výdajích, zejména výpisy z účtu a podklady o nákladech na bydlení, jak požaduje ustálená judikatura Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 33 ICdo 126/2022 a 33 Cdo 656/2024). Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr i přesto, že jej databáze REPI označila jako vysoce rizikového klienta. Všechny výše popsané důvody vedou k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru a žalovanému vznikla povinnost vrátit pouze dlužnou jistinu bez jakýchkoliv poplatků či úroků. S ohledem na svou aktuální finanční a majetkovou situaci žalovaný požádal o možnost splatit dluh ve splátkách ve výši 500 až 1 000 Kč měsíčně. Žalovaný upozornil, že na základě neplatné smlouvy o úvěru obdržel částku 20 000 Kč, dosud uhradil celkem 11 000 Kč a jeho bezdůvodné obohacení tak činí 9 000 Kč; nárok žalobkyně uplatněný nad tuto částku by měl být zamítnut. Namítl současně, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., když nepřihlédl k platbě částky 5 000 Kč, provedené žalovaným po vydání elektronického platebního rozkazu. Přestože žalovaný uvedenou platbu soudu doložil, nebyla tato skutečnost soudem nijak zohledněna ve výši plnění, které bylo žalobkyni napadeným rozsudkem přiznáno. Neplatnost smlouvy o úvěru žalovaný spatřoval rovněž i v jejím rozporu s dobrými mravy s tím, že sjednaná RPSN činila 435,03 %, což výrazně překračuje akceptovatelnou hranici. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni se přiznává plnění ve výši 9 000 Kč, a ve zbytku nad rámec uvedené částky se žaloba zamítá.3. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se závěry soudu prvního stupně. Setrvala na svém názoru, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena řádně a v souladu se zákonnými ustanoveními. Mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne 5. 6. 2024, domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 20 000 Kč se 14,75% úrokem z prodlení ročně od 5. 6. 2024 do zaplacení a částky 1 000 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky, to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 152444 uzavřené mezi účastníky dne 21. 9. 2023. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto žalobkyně ke dni 21. 5. 2024 úvěr zesplatnila. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl, že žalobkyně porušila svou zákonnou povinnost řádně prověřit jeho úvěruschopnost, proto je předmětná smlouva o úvěru podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. absolutně neplatná. Zároveň poukázal na to, že dosud uhradil žalobkyni v měsících říjnu a listopadu roku 2023 částku celkem 6 000 Kč. S odkazem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, argumentoval, že v současnosti není v prodlení a žalobkyně nemá nárok na úhradu jakéhokoli úroku z prodlení. Ohledně úhrady zbytku dluhu ve výši 14 000 Kč žalovaný požádal o splátkový kalendář s měsíčními splátkami 500 až 1 000 Kč s odůvodněním, že se dostal do dluhové spirály kumulací dluhů u nebankovních společností a jsou proti němu vedena exekuční řízení. Podáním ze dne 10. 9. 2024 žalovaný informoval soud, že dne 29. 8. 2024 uhradil žalobkyni další částku ve výši 5 000 Kč a odkázal na přiložené potvrzení dokládající tuto úhradu.6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, jímž žalobě v celém rozsahu vyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 21. 9. 2023 uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 20 000 Kč. Konstatoval, že zároveň bylo prokázáno, že žalovaný opakovaně a v krátkých časových intervalech žádal různé – převážně nebankovní – subjekty o další, často i podnikatelské úvěry ve vysokých částkách, aniž těmto věřitelům sdělil podstatné informace o existenci svých předchozích závazků a skutečnost, že fakticky nevykonává podnikatelskou činnost. Soud uvedl, že respektoval vůli žalovaného, jenž odmítl doplnit dokazování svým výslechem jako účastníka řízení, a to i přes poučení, že by jeho jednání mohlo být posouzeno jako úvěrový podvod. Vyjádřil názor, že žalovaný žalobkyni vědomě zatajil rozsah svých dluhů, úmyslně a zjevně podvodným způsobem ji uvedl v omyl o rozhodných skutečnostech, čímž žalobkyni znemožnil řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Tyto okolnosti nemohou jít na vrub žalobkyně, naopak žalovaný se nemůže dovolávat judikatury týkající se neplatnosti smluv uzavřených bez dostatečného posouzení schopnosti spotřebitele splácet ani nemůže namítat neplatnost právního jednání, kterou sám způsobil (§ 579 ve spojení s § 583 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Soud uzavřel, že žalobkyně smlouvu uzavřela v dobré víře a jednala poctivě, zatímco žalovaný svým nepoctivým jednáním porušil § 6 o. z. a ve smyslu § 8 o. z. nemůže proto těžit z protiprávního stavu, který sám vyvolal. Žalobkyně důvodně a zcela oprávněně předmětný úvěr zesplatnila. Jde-li o žalovaným dokládané úhrady žalovaného, pak dvě platby po 3 000 Kč byly výslovně označeny jako splátky úroku, přičemž žalobkyně úroky v tomto řízení neuplatňuje, a jedna platba 5 000 Kč jako tvrzená úhrada jistiny nepokryla úhradu úroků, které k této jistině v mezidobí přirostly. Žalobkyně tak má nárok na zaplacení celé jistiny včetně zákonného úroku z prodlení a smluvních nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Vzhledem k nepoctivému jednání žalovaného a jeho odmítnutí osvětlit vlastní finanční situaci soud nepovolil splátky, žalobě v plném rozsahu vyhověl a zcela procesně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 7 560 Kč, vzniklých zaplacením soudního poplatku a zastoupením advokátem.7. Odvolací soud pokládá za správný právní závěr soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, a že předmětná smlouva je zároveň spotřebitelskou smlouvou, v níž žalobkyně vystupovala jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel. Na vztah účastníků tedy musí být rovněž použita ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného k datu uzavření smlouvy. Zároveň je třeba poukázat na to, že podle již ustálené judikatury (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, nebo rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18) musí soudy zkoumat prověřování úvěruschopnosti spotřebitele z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky. Jak je však zřejmé z obsahu spisu, soud prvního stupně se touto otázkou náležitě nezabýval. V odůvodnění napadeného rozsudku (jeho 10. odstavci) soud k otázce úvěruschopnosti žalovaného pouze shrnul skutková zjištění vyplývající z přílohy č. 1 smlouvy o úvěru, označené jako „Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“, následně však soud již tato skutková zjištění blíže nehodnotil ani nerozebíral, ačkoliv tato povinnost pro něj vyplývala z úřední povinnosti, a žalobě v celém rozsahu vyhověl s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru v dobré víře na základě údajů, které žalovaný žalobkyni poskytl, přičemž zatajením rozsahu svých skutečných dluhů žalovaný vědomě uvedl žalobkyni v omyl o všech rozhodných skutečnostech, na základě čehož nemohla žalobkyně řádně posoudit jeho úvěruschopnost.8. Odvolací soud proto podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin, a to smlouvy o poskytnutí spotřebitelské