28 Co 17/2025-108 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 56 793 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 33 832,99 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení 3 447,10 Kč, úrok z prodlení 15 % ročně z částky 90 625,99 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, úrok 13,99 % ročně z částky 84 419,49 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a úrok 13,99 % ročně z částky 3 247,50 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení 15 % ročně z částky 56 793 Kč od 3. 3. 2024 do zaplacení, a do na něm závislého III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalobce. Namítl, že soud prvního stupně, jenž posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou z důvodu zanedbání povinnosti řádně prověřit a zkoumat úvěruschopnost žalovaného, měl žalobci mimo nesplacené jistiny úvěru přiznat i její příslušenství, úroky z prodlení. Povinnost vrátit jistinu vznikla žalovanému na základě výzvy žalobce v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky z 16. 2. 2024, které mu bylo tentýž den odesláno. S přihlédnutím k době, v níž se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného, i lhůtě poskytnuté ke splnění dluhu, se dne 3. 3. 2024 žalovaný dostal do prodlení a žalobci vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení. Žalovaný nadto v řízení před soudem netvrdil ani neprokazoval, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž žalovaný jako spotřebitel nese břemeno tvrzení a důkazní o svých možnostech jistinu spotřebitelského úvěru vrátit. Žalobce navrhl, aby odvolací soud část II. výroku rozsudku změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 15% úrok z prodlení ročně z částky 56 793 Kč od 3. 3. 2024 do zaplacení.3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne 9. 1. 2025, nevyjádřil.4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je převážně důvodné.5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 29. 5. 2024, domáhal po žalovaném zaplacení částky 90 625,99 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 3 447,10 Kč, úroku z prodlení 15 % ročně z částky 90 625,99 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, úroku 13,99 % ročně z částky 84 419,49 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a úroku 13,99 % ročně z částky 3 247,50 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru ze dne 18. 1. 2022 uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 90 000 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdce žalobce s účinností ke dni 25. 10. 2023 úvěr předčasně zesplatnil. Pohledávky za žalovaným byly smlouvou ze dne 23. 1. 2024 postoupeny žalobci.6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že na předmětnou smlouvu je vzhledem k jejímu obsahu třeba aplikovat právní úpravu obsaženou v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobce nedostatečně zkoumal schopnost žalovaného úvěr splácet. Nebylo prokázáno, že by byly reálně ověřovány veškeré žalovaným sdělené příjmy, stejně tak nebylo doloženo, že by byly náležitě zkoumány výdaje žalovaného a míra jeho zadlužení. Z uvedeného důvodu je smlouva o úvěru podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. absolutně neplatná s tím, že poskytnutím finančního plnění z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného, které je povinen vrátit. Žalovanému byla poskytnuta částka 90 000 Kč, dosud vrátil 33 207 Kč, a tak je povinen žalobci vydat bezdůvodné obohacení ve výši 56 793 Kč. Žalobci nevznikl nárok na úrok z prodlení, neboť žalovaný se do prodlení doposud nedostal. Soud odkázal na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s tím, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalovaného podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském věru) ani na základě rozhodnutí soudu dosud nenastala, proto nemohl vzniknout nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení. Z důvodu neplatnosti smlouvy nevznikl žalobci ani nárok na žalovaný bankovní úrok. Ve zbývajícím rozsahu proto soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalovaný byl v řízení úspěšnější, avšak náklady mu žádné nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.7. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením smlouvy řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobce proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojil.8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 2. 2024 spolu s podacím lístkem potvrzeným , právnická osoba, . téhož dne, z nichž vyplynulo, že žalovanému bylo dne 16. 2. 2024 odesláno oznámení právního předchůdce žalobce o postoupení pohledávky z mezi nimi uzavřené smlouvy. Právní předchůdce žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dluhu z úvěru ve výši 94 073,09 Kč novému věřiteli, žalující společnosti, na jeho v listině specifikovaný bankovní účet. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.10. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je na místě posoudit nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V tomto směru je třeba zdůraznit, že shora citované ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za ustanovení speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen o. z.). Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě neplatné smlouvy o úvěru částku 90 000 Kč, z níž žalovaný dosud uhradil částku 33 207 Kč a zbývá mu tak zaplatit 56 793 Kč v době přiměřené jeho možnostem, jak stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor či nikoli. Na pojem „spor“ je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci nebyl v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení mezi účastníky nastolen spor o to, jaká je doba přiměřená možnostem žalovaného jako spotřebitele k vrácení jistiny, neboť žalovaný na výzvy žalobce k vrácení dluhu nereagoval a aktivně nevystoupil s tím, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti splácet předmětný dluh. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že