28 Co 76/2024-124 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 24 768,50 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od 16. 3. 2021 do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 5 426,86 Kč, kapitalizovaný úrok 3 118,04 Kč, úrok 23,99 % ročně z částky 29 403,36 Kč od 16. 3. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení 8,25 % ročně z částky 5 426,86 Kč od 16. 3. 2021 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok) a že žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 6 388,80 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (IV. výrok).2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce, a to pouze do IV. výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu. Uvedl, že státu vznikly náklady přiznáním odměny ustanovenému opatrovníkovi ve výši 12 777,60 Kč (usnesení Městského soudu ze dne 11. 3. 2024, č. j. 112 C 42/2022-92). Soud však nevzal v potaz, že podle III. výroku rozsudku nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2553/2017 a na § 148 odst. 1 o. s. ř., podle něhož má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Znamená to, že účastníku, u něhož nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, lze náhradu takových nákladů uložit jen v tom případě, jestliže v řízení neměl ve věci úspěch nebo měl úspěch jen částečný. Žalobce má za to, že není povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení, neboť žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený výrok rozsudku tak, že žalobce není povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 6 388,80 Kč.3. Žalovaný se k odvolání žalobce, které mu bylo doručeno dne 15. 4. 2024, nevyjádřil.4. Proti rozsudku podal odvolání i žalovaný, a to do I. výroku, jímž bylo žalobě vyhověno. Uvedl, že nebylo prokázáno, že by to byl žalovaný, s kým právní předchůdce žalobce , právnická osoba, ., IČO , IČO, , uzavřel smlouvu. Žalovaný je osobou neznámého pobytu, a tak nelze dotazem ověřit, zda listinu podepsal, když jeho podpis nebyl úředně ověřen. Nelze dosud učinit závěr, že žalovaný s bankou smlouvu uzavřel, kreditní kartu převzal a jejím prostřednictvím úvěr čerpal, a tudíž je povinen k úhradě částky specifikované v I. výroku rozsudku, byť z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.5. Žalobce se k odvolání žalovaného, které mu bylo doručeno dne 2. 5. 2024, nevyjádřil.6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání byla podána k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o. s. ř.), směřují proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláními i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné, odvolání žalovaného nikoli.7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 14. 10. 2021, domáhal po žalovaném zaplacení částky 30 195,36 Kč s kapitalizovaným úrokem 3 118,04 Kč, s úrokem 23,99 % ročně z částky 29 403,36 Kč od 16. 3. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení 8,25% ročně z částky 29 403,36 Kč od 16. 3. 2021 do zaplacení. V žalobě uvedl, že jeho právní předchůdce (, právnická osoba, ., IČO , IČO, ) uzavřel se žalovaným dne 14. 6. 2019 smlouvu o vydání kreditní karty č. 2851083, která je smlouvou o úvěru. Její nedílnou součástí byly obchodní podmínky. Banka poskytla podle smlouvy žalovanému úvěrový rámec do výše 27 000 Kč, který byl dne 24. 7. 2019 navýšen na 54 000 Kč k čerpání prostřednictvím kreditní karty. Úvěr byl úročen smluvenou úrokovou sazbou 23,99 % ročně. Žalovaný se zavázal splácet úvěr povinnou měsíční minimální splátkou z čerpaných prostředků. Současně byl povinen hradit bance veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty stanovené ceníkem účinným k datu jejich splatnosti. Žalovaný svou povinnost splácet čerpaný úvěr neplnil, a tak banka v souladu s podmínkami smlouvy dopisem ze dne 22. 2. 2021 úvěr předčasně zesplatnila. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny 29 403,36 Kč, kapitalizovaného úroku 3 118,04 Kč a z poplatků 792 Kč. Žalobce dále požaduje úrok 23,99 % ročně z částky 29 403,36 Kč od 16. 3. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení 8,25 % ročně z částky 29 403,36 Kč od 16. 3. 2021 do zaplacení. Žalovaný k žalobě uvedl, že nemá prokázané, že by to byl právě on, kdo uzavřel se žalobcem předmětnou smlouvu. Zpochybnil, že by před uzavřením smlouvy žalobce řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného. Konečně namítl, že mu nebylo doručeno oznámení banky o okamžité splatnosti závazků ze smlouvy.8. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 o. z., podle níž předchůdce žalobce žalovanému poskytl částku 27 000 Kč a následně částku 54 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit v pravidelných měsíčních splátkách. Protože žalovaný přestal svůj dluh platit, předchůdce žalobce ho předčasně ke dni 2. 2. 2021 zesplatnil. Jelikož žalovaný ve vztahu vystupoval jako spotřebitel, je třeba na věc aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z jehož § 86 odst. 1 plyne, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele. K tomu je nezbytné zkoumat jeho příjmy i výdaje. Zatímco informace o výdělku sdělené žalovaným ověřil žalobce výpisem z jeho účtu, výdaje žalovaného dostatečně neprověřil. Za situace, kdy předchůdce žalobce nepostupoval s odbornou péčí a neprověřil schopnost žalovaného splácet úvěr, aplikoval soud § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a smlouvu účastníků považoval za neplatnou. Protože poskytnutí peněžních prostředků žalovanému bylo nepochybné, žalovaný je povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení podle § 2991 o. z. V řízení bylo prokázáno (sdělení , právnická osoba, k dotazu soudu), že žalobce zaslal žalovanému výzvu k zaplacení dluhu na adresu uvedenou žalovaným v průběhu kontraktačního procesu. Bylo jeho odpovědností, aby zajistil doručitelnost zásilky na sdělenou adresu (rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1415/2018). Marným doručením došlo k zesplatnění dluhu, pro neplatnost smlouvy však bylo na místě zohlednit veškeré platby žalovaného jedině na poskytnutou jistinu. Dluh tak činí 24 768,50 Kč, žalovaný se dostal do prodlení s jeho úhradou podle § 1968 o. z. a je povinen zaplatit i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; úspěch žalobce je vůči původně žalované částce asi poloviční, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá žádný z účastníků. S ohledem na poměrný neúspěch (50% poměr kapitalizované částky podle II. výroku ke dni vyhlášení rozsudku ke kapitalizované částce podle žaloby), je žalobce povinen nahradit České republice částku 6 388,80 Kč.9. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dob