60 Co 178/2025-264 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 12. 5. 2025, č. j. 12 C 259/2024-198, ve výroku I. nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků blíže specifikovanou ve výroku I., na jejímž základě žalovaná bezúplatně nabývá pozemky p. č. , p. č., p. č. , p. č., , p. č. , p. č., a p. č. , p. č., , zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrálním pracovištěm , adresa, , na LV č. , číslo, pro obec a katastrální území , adresa, (dále jen „předmětné pozemky“), ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 98 706,10 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce a ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kroměříži náklady řízení v plné výši, jež bude spolu s lhůtou k plnění vyčíslena v samostatném rozhodnutí.2. Proti citovanému rozsudku v celém rozsahu podala žalovaná odvolání, v němž zaprvé namítla, že soud I. stupně provedl nesprávná skutková zjištění ohledně aktivní věcné legitimace žalobce, kdy zcela opomenul zohlednit skutečnost, že restituční nárok žalobce plynoucí z rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne , datum, , č. j. , č. j., , a z rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne , datum, , č. j. , č. j., , byl ze strany žalované vypořádán prostřednictvím smluv o převodu pozemků č. , číslo, , č. , číslo, , č. , číslo, , č. , číslo, , převodem pozemků z veřejné nabídky ve prospěch žalobce, takže žalobce nedisponuje žádným restitučním nárokem a ze strany žalované nebyla dána ani liknavost či svévole při vypořádání restitučního nároku žalobce; naopak nárok žalobce byl zákonem předvídaným způsobem do značné míry vypořádán, přičemž sám žalobce se rozhodl v dalším uspokojování svého nároku z veřejné nabídky pozemků nepokračovat. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1776/2023 žalovaná zdůraznila, že nelze oprávněné osobě upřít možnost požadovat při celkovém vypořádání méně, než by jí podle zákona příslušelo, a může tak uzavřít dohodu, jíž se původní práva na poskytnutí náhrady plynoucí ze zákona nahradí novými oprávněními konstituovanými dohodou. Dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 277/2025 žalovaná namítla promlčení nároku, neboť žalovaná s oprávněnou jednala o uspokojení jejích nároků, a pokud žalobce tvrdí, že jeho nárok byl nesprávně oceněn, potom měl tuto skutečnost rozporovat dříve než 6 let od uzavření poslední z příslušných smluv, kdy smlouva byla uzavřena dne , datum, a žaloba byla podána až dne , datum, . Žalovaná také nesouhlasí s tím, že by měly být odňaté pozemky oceněny jako stavební, kdy soud I. stupně vycházel toliko ze znaleckého posudku , jméno a příjmení, , pominul však, že nevydané pozemky přešly do vlastnictví státu nikoliv z důvodu výstavby, ale z důvodu probíhající revize první pozemkové reformy, navíc pozemky byly ještě do roku 1966 fakticky nezastavěné, tedy stále zemědělské. Soud I. stupně neodůvodněně přisvědčil závěru znalkyně, že nebyly dány důvody pro aplikaci srážek dle přílohy č. 7 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., aniž by uvedené řádně odůvodnila. Znalkyně měla správně uplatnit srážku 60 % dle pol. č. 1. (je-li o samostatné sídlo nebo část obce, která není s obcí stavebně srostlá), což dopadalo na zpravidla dříve samostatné obce nebo samoty, které nejsou spojeny s kmenovou obcí souvislou zástavbou, tj. není jeden souvislý intravilán; část obce, kde se nachází nevydané pozemky, nebyly podle dostupné archivní ortofotomapy z roku 1953 stavebně srostlá s hlavním městem Prahou a nevydané pozemky se nacházely i mimo souvislý intravilán , adresa, . Dále měly být uplatněny srážky 5 % a 7 % dle pol. č. 3. a 4., neboť lze důvodně předpokládat, že v místě nebyla možnost napojení na veřejný vodovod ani na veřejnou kanalizaci. Soudní znalkyně se navíc místo posuzovaní možností uplatnění konkrétních srážek chybně uchýlila k hodnocení právních otázek, čímž zatížila znalecký posudek vadou. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení, in eventum aby napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.3. Žalobce ve vyjádření k odvolání považuje závěry soudu I. stupně ohledně aktivní legitimace žalobce za správné a odůvodněné, mající oporu v provedeném dokazování. Žádná ze smluv neobsahovala ustanovení o tom, že by se jednalo o vypořádání restitučních nároků žalobce v plné výši a že by z nich vyplývala vůle žalobce přijmout na své nároky plnění v nižší výši, než která mu podle zákona přináleží; nadto ve smlouvě č. , číslo, je rozpor mezi uváděnou cenou převáděného pozemku a výší uspokojovaného restitučního nároku, kdy ve smlouvě je uváděna cena 11 130 Kč, avšak dle znaleckého posudku činila cena pozemku 8 685 Kč. Žalobce se před podáním žaloby účastnil veřejných nabídek, avšak jeho žádosti byly vyřazovány s odůvodněním, že nedisponuje dostatečným restitučním nárokem. Žalobce následně získal podklady prokazující nesprávnost ocenění restitučních nároků a vyzval žalovanou k následnému přecenění restitučních nároků, což však žalovaná odmítla s tím, že restituční nároky jsou vypořádané. Žalobce nesouhlasí se vznesenou námitkou promlčení, neboť byla nepřípustně uplatněna až v rámci odvolacího řízení, přičemž řízení bylo již zkoncentrováno dle § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), navíc tato námitka není relevantní. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 277/2025 není pro odlišný skutkový děj přiléhavý, neboť v daném řízení se řešila otázka finanční náhrady vyplacené v nesprávné výši. Restituční nárok ani přecenění restitučního nároku se nepromlčují. Navíc žalobce neotvírá již jednou vypořádaný restituční nárok, žádá pouze rozdíl mezi původním oceněním odňatých pozemků a oceněním správným ke dni účinnosti zákona o půdě. Vznesenou námitku promlčení by bylo možné rovněž považovat za rozpornou s dobrými mravy, neboť uspokojení restitučního nároku je závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou. Žalobce nesouhlasí ani s námitkou nesprávného ocenění restitučního nároku. Skutečnost, že pozemky přešly do vlastnictví státu na základě zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, nijak nevylučuje jejich stavební charakter v době odnětí. Podle platné a účinné plánovací dokumentace se nevydané pozemky nacházely v ploše určené k zastavění průmyslovou výstavbou, konkrétně továrnami; skutečnost, že nevydané pozemky byly v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně určeny k výstavbě a že byly zastavěny až po přechodu na stát, nevylučuje důvodnost jejich ocenění jako pozemků stavebních, jak správně učinila znalkyně. Správné jsou rovněž závěry znalkyně ohledně nedůvodnosti aplikace srážek dle oceňovací vyhlášky. Pokud jde o stavební nesrostlost, v roce 1950 byla již , adresa, stavebně srostlá s Prahou, rovněž z ortofotomapy z roku 1943 je patrno, že v okolí pozemků již byla zástavba. Pokud jde o nemožnost aplikace srážek na napojení pozemků na veřejný vodovod a na veřejnou kanalizaci, žalovaná k tomu v průběhu řízení nepředložila jediný důkaz, který by její tvrzení podporoval, jedná se čistě o spekulativní domněnku. Navíc při východním okraji nevydaných pozemků byla již realizovaná zástavba, z čehož lze naopak dovozovat, že v místě byla možnost napojení na veřejný vodovod a veřejnou kanalizaci. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně coby soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř) žalovanou jako k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), kdy po ústním projednání věci dospěl k následujícím závěrům:5. Soud I. stupně na základě zásady volného hodnocení dokazování vyjádřené v § 132 o. s. ř. pečlivě zhodnotil provedené důkazy a dovodil z těchto důkazů správné závěry o skutkovém stavu, kdy z obsáhlého odůvodnění bylo patrno, z jakých konkrétních provedených důkazů byl ten který skutkový závěr učiněn. Současně soud I. stupně se adekvátně vypořádal se všemi důkazními návrhy. Úvahy, kterými se soud I. stupně řídil při hodnocení důkazů, a z těchto důkazů dovozené skutkové závěry neodporují obsahu provedených důkazů a mají logický základ. Odvolací soud nevidí v hodnocení důkazů disproporci, pro kterou by mělo být dokazování opakováno. Soud I. stupně rovněž aplikoval přiléhavá právní ustanovení, která náležitě interpretoval a aplikoval na posuzovaný případ. Vzhledem k uvedenému lze pro stručnost na skutkové závěry soudu I. stupně i na je