70 Co 74/2025-355 — Krajský soud v Brně

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem ideálních 9/10 nemovitostí zapsaných na LV , číslo, v kat. území , adresa, , obec , adresa, , a sice domu , číslo, na pozemku parc. , číslo, , pozemku parc. , číslo, a pozemku parc. , číslo, zapsaných v katastru nemovitostí u , právnická osoba, pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, (výrok I.). Dále přiznal náhradu nákladů řízení žalovanému vůči žalobci (výrok II.) a uložil žalobci uhradit náklady České republice (výrok III.).2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce je právním nástupcem osoby oprávněné domáhat se v restituci vydání majetku podle zákona č. 87/1991 Sb., a to , jméno FO, , nar. , datum, . Dotyčný nemovitost vlastnil v době, kdy mu byla protiprávně odňata a následně převedena do vlastnictví osoby povinné – , tituly před jménem, , jméno FO, a , jméno FO, . Ti též byli 8. 9. 1991 podle citovaného zákona vyzváni k vydání nemovitostí. Dne 27. 9. 1991 převedli dotyční nemovitosti darovací smlouvou na svoje děti , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, . Protože povinné osoby výzvě nevyhověly, byl nárok uplatněn oprávněnou osobou soudně. Nejdříve byla žaloba rozsudkem Městského soudu v Brně z , datum, , , číslo jednací, , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně z , datum, , , číslo jednací, , pravomocně ke dni , datum, zamítnuta. Kupní smlouvou z , datum, byly nemovitosti převedeny posledně jmenovanými na žalovaného, když v mezidobí byla podána předchůdcem žalobce ústavní stížnost, jíž bylo Ústavním soudem nálezem ze dne , datum, , , spisová značka, , vyhověno a předchozí rozhodnutí nalézacích soudů zrušena. Žalovaný se o nálezu Ústavního soudu a restitučním nároku dozvěděl 17. 9. 2005, kdy mu byl citovaný nález zaslán. Předchůdce žalobce svůj restituční nárok smlouvou o postoupení pohledávky z 14. 1. 2008 postoupil na žalobce (synovec , jméno FO, ) a rovněž jej ve věci učinil dědicem dle závěti z 22. 4. 2008. Městský soud v Brně novým rozsudkem z , datum, , , číslo jednací, , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , , číslo jednací, , žalobě vyhověl a uložil povinným osobám nemovitosti žalobci vydat. Krajský soud v Brně citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný poté, co jeho předchozí měnící rozhodnutí bylo včetně navazujícího usnesení Nejvyššího soudu zrušeno nálezem Ústavního soudu z , datum, , , spisová značka, . V rámci pozůstalostního řízení po , jméno FO, bylo zjištěno, že pozůstalý syn nenamítl platnost závěti z , datum, .3. Soud prvního stupně dospěl právním posouzení zjištěného skutkového stavu k závěru, že žalobce jako právní nástupce oprávněné osoby, a to s přihlédnutím k platně uzavřené smlouvě o postoupení pohledávky z 14. 1. 2008, je nositelem restitučního nároku, jemuž bylo vyhověno v nalézacím řízení. Žalovaný oproti tomu nabyl nemovitosti na základě kupní smlouvy uzavřené s dětmi povinných osob, které samy nemovitosti nabyly smlouvou darovací od osob povinných v době, kdy byly vyzvány k jejich vydání. Převody učiněné navzdory blokačním ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. byly od počátku neplatné, a to včetně kupní smlouvy z , datum, , na jejímž základě se měl vlastníkem stát žalovaný. Na jeho straně nicméně soud prvního stupně shledal dobrou víru v nabytí nemovitostí od osoby řádného vlastníka. Bylo tomu tak proto, že nebyly zpochybněny tržní podmínky, za nichž nemovitosti nabyl, ani shledány či tvrzeny žádné okolnosti zpochybňující jeho dobrou víru. O restituci se dozvěděl až po nabytí nemovitostí, prodávající do doby uzavření kupní smlouvy neznal, o restituci ho neinformovali ani oni, ani zprostředkovatel prodeje, který by tak dle svých slov učinil, kdyby informacemi disponoval. Současně soud prvního stupně dospěl k závěru, že po žalovaném nebylo možné požadovat, aby vynaložil další úsilí ke zjištění toho, že nemovitosti jsou dotčeny restitučním nárokem.4. Při svém rozhodnutí soud prvního stupně byl nucen najít proporci mezi dotčeným restitučním nárokem původního vlastníka, resp. jeho právního nástupce, a vlastníka katastrálního, který měl nemovitosti nabýt dobrověrně, neboť obě práva nelze chránit zároveň. Dospěl k závěru, že je na místě chránit dobrou víru žalovaného i ostatních adresátů úkonů orgánů veřejné moci, které byť na podkladě neplatných právních titulů, provedly vklad vlastnického práva. V účastnících právních vztahů tak byla vyvolána důvěra v akty orgánů veřejné moci, jíž je třeba chránit. U žalovaného tak bylo v důsledku kroků orgánů veřejné moci vyvoláno legitimní očekávání v nabytí majetku. Oproti tomu žalobce se stal právním nástupcem oprávněné osoby na základě smlouvy o postoupení pohledávek, když věděl, že nárok oprávněné osoby je považován za sporný a řešen v soudním řízení. Na straně žalovaného soud shledal, že se o majetek řádně staral, investoval do něj nemalé prostředky a zhodnotil jej. Nepovažoval přitom za důvodnou argumentaci žalovaného, že žalobce byl k vedení řízení motivován pouze finančně, byly totiž prokázány jeho rodinné vazby k oprávněné osobě. Nepovažoval dále za nutné, aby se řízení účastnil i syn , jméno FO, , neboť nijak nenamítal platnost závěti, kromě toho byl daný návrh ponechán na vůli soudu. O nákladech řízení rozhodl soud dle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a ve vztahu ke státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř.5. Žalobce podal proti citovanému rozsudku odvolání. Soud prvního stupně založil úvahu o přednosti práva žalovaného na legitimním očekávání v nabytí majetku, ovšem ochrana podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv se vztahuje i na práva žalobce. Ta byla pošlapána neplatnými dispozicemi s jemu svévolně odňatým vlastnictvím. Soud by měl vyjít z toho, že dřívější právní úprava neumožňovala, až na obchodněprávní vztahy, nabytí od nevlastníka. Rovněž měl vyjít z toho, že i u žalobce měla být chráněna jeho důvěra v akty legislativního charakteru, jimiž došlo k zakotvení restitucí a nápravy křivd spáchaných v minulosti. Postoupení pohledávky na žalobce a jeho povědomost o soudním řízení bylo výrazem ztráty víry v to, že se dožije úspěšného konce řízení, nemělo by být užito k jeho tíži. Investice ze strany žalovaného neměly být brány vůbec v potaz, neboť mohl při zpochybnění platnosti nabývacího titulu od smlouvy odstoupit. Současně mu ještě běžela obecná promlčecí doba.6. Žalovaný k odvolání žalobce sdělil, že k dispozicemi s nemovitostmi došlo v době, kdy předchůdce žalobce nebyl oprávněnou osobou. Tou se stal až v důsledku nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., jehož uplatnění i v projednávané věci by bylo nepřípustnou pravou retroaktivitou. Převody z „povinných osob“ na právní nástupce a posléze na žalovaného byly platné. I v opačném případě by byl žalovaný dobrověrným nabyvatelem, neboť o uplatnění restitučního nároku vůči právním předchůdcům nevěděl a vědět nemohl a nemovitosti nabyl za standardních podmínek. Žalobce není nositelem historické křivdy, jíž by bylo třeba odčinit. Naopak byl to žalovaný, kdo nemovitost zhodnotil a celou dobu se o ni staral, zatímco žalobce opírá aktivní legitimaci buď o dědický titul, nebo smlouvu o postoupení pohledávek, podle níž měl zaplatit částku 100 000 Kč, nesrovnatelnou s hodnotou, o kterou by nyní měl žalovaný přijít. Svůj nárok přitom opírá o listiny, které se vzájemně vylučují a jsou současně neplatné, neboť restituční nárok nelze postoupit a závěť , jméno FO, byla učiněna v rozporu s předchozí závětí společnou činěnou podle německého práva. Žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, když současně je ve věci již dána překážka věci rozhodnuté, neboť nárok na vydání věci byl již v minulosti vůči žalovanému zamítnut.7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal v celém rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.8. Podle § 80 o. s. ř. „určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem“.9. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. „jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu“.10. Odvolací soud pro stručnost na tomto místě odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, která považuje za správná, přičemž tato ani nebyla zpochybňována účastníky řízení. Spornou byla pouze otázka právního posouzení jednotlivých okolností věci, pročež nebylo třeba doplňovat nebo opakovat dokazování, jež ze strany účastníků nakonec ani nebylo navrhováno. Soud rovněž nebral v potaz inform