21 Co 55/2026-699 – Krajský soud v Brně

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu podle části páté o. s. ř. - na určení vlastnického práva proti rozhodnutí , právnická osoba, , , právnická osoba, ze dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, , č. j. , anonymizováno, tedy na určení, že žalobce a) , jméno FO, , je vlastníkem ideálního podílu ve výši 64 % dále uvedených nemovitých věci, žalobkyně , jméno FO, , jsou každý vlastníky ideální jedné třetiny děleno šesti vzhledem k celku dále uvedených nemovitých věcí a žalobci h) , jméno FO, a žalobce ch) , jméno FO, jsou každý vlastníky ideální jedné třetiny nemovitých věcí děleno dvěma vzhledem k celku, a to v rozsudku specifikovaných nemovitých věcí (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II až XII). Usnesením ze dne 28. 11. 2025, č. j. 6 C 182/2024-469, opravil nesprávné označení právní formy a IČO účastníka č. 22.2. Proti rozsudku ve znění opravného usnesení podali odvolání žalobci a) až g), kteří namítli, že soud I. stupně se nedostatečně zabýval jejich tvrzením o funkcionálním občanství právního předchůdce žalobců , jméno FO, , narozeného , datum, , který byl od vydání osvědčení typu B vydaného Okresním , právnická osoba, výborem v , adresa, ze dne , datum, povíce než 60 let fakticky považován za československého státního občana. Zdůraznili, že při posouzení věci je nutno vycházet z uvedeného osvědčení typu B, což ostatně konstatoval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04. Naopak, k následnému rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne , datum, nelze přihlížet, neboť toto je nicotné a zjevně odporující předchozím nálezům Ústavního sodu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04 a nálezu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 114/96. Žalobci zdůraznili, že uvedené nálezy jsou obecně platné a ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy je musí všechny orgány státu včetně soudů respektovat. Navrhli proto změnu rozsudku tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno.3. Proti rozsudku podali odvolání též žalobci h) až ch), kteří zrekapitulovali dosavadní vývoj rozhodnutí správních orgánů a soudů ve věci státního občanství právního předchůdce žalobců , jméno FO, , narozeného , datum, . Rovněž oni mají za to, že ve věci je nutno vycházet z osvědčení typu B vydaného , právnická osoba, ze dne , datum, a jeho závěrů, naopak Ministerstvo vnitra nebylo oprávněno přehodnocovat závěry , právnická osoba, , který byl jediný způsobilý bezprostředního poznání a hodnocení skutečností podle § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. Ministerstvo vnitra přitom nebylo oprávněno samo, bez návrhu dokončit řízení o žádosti , jméno FO, , tj. postrádalo pravomoc pro vydání svého rozhodnutí ze dne , datum, , o nějž se rozhodnutí soudu I. stupně opírá. Uvedli, že v souladu s platnými právními předpisy a navazující judikaturou Ústavního soudu měli oprávněný předpoklad, že jim bude navrácen nezákonně konfiskovaný majetek. Navrhli změnu rozsudku tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno.4. Účastnice 1) k odvolání žalobců uvedla, že rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne , datum, netrpí žádnou vadou, která byl mohla způsobovat jeho nicotnost ve smyslu § 77 správního řádu. Připomněla, že otázka státního občanství právního předchůdce žalobců , jméno FO, byla opakovaně řešena správními orgány i soudy (včetně soudu Nejvyššího, Nejvyššího správního a Ústavního soudu), přičemž tato rozhodnutí jsou pravomocná. Závěr, že právní předchůdce žalobců nenabyl zpět československé státní občanství, je ustálený a podle ní zcela správný.5. Účastnice 2) má odvolání žalobců za nedůvodné a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.6. Účastník 3) konstatoval, že rozhodnutí ponechává na zvážení soudu, když toto zjevně závisí na posouzení otázky státního občanství právního předchůdce žalobců.7. Účastník 4) uvedl, že původní vlastníka předmětných nemovitostí, , jméno FO, , pozbyl československé státní občanství na základě § 1 odst. 1 dekretu č. 33/145 Sb. Zdůraznil, že právní předchůdce žalobců zemřel již dne , datum, ; v souvislosti s vydáním osvědčením typu B vydaného , právnická osoba, ze dne , datum, (tj. po smrti právního předchůdce žalobců) tedy nelze uvažovat o jakémkoliv vzniku tzv. funkcionálního občanství, neboť nemohl mít jakákoliv oprávněná očekávání ohledně svého státoobčanského statusu. Účastník 4) zhodnotil, že otázka zachování československého státního občanství právního předchůdce žalobců již byla pravomocně, negativně vyřešena a v případě žalobců tedy není splněna jedna ze základních podmínek pro restituci majetku ve smyslu § 4 zák. č. 229/1991 Sb., zákona o půdě.8. Účastnice 5) uvedla, že soud I. stupně ústavně konformním způsobem vyložil, proč žalobou uplatněné nároky neshledal důvodnými. Odvolání žalobců má za neopodstatněné.9. Účastník 6) konstatoval, že již dřívějšími rozhodnutími soudů bylo pravomocně uzavřeno, že právnímu předchůdci žalobců , jméno FO, nebylo zachovánočeskoslovenské státní občanství. Žalobci tak nemají postavení oprávněných osob a nemohou se úspěšně domáhat vydání nemovitých věcí podle restitučních předpisů.10. Účastnice 8) zdůraznila, že otázka zpětného nabytí československého státního občanství, resp. jeho zachování ze strany právního předchůdce žalobců již byla správními orgány, jakož i soudy opakovaně přezkoumána, a to s negativním závěrem. Účastnice připomněla, že ve věci již opakovaně rozhodoval Nejvyšší soud i Ústavní soud, přičemž soudy neshledaly důvodnými ani aktuální námitky žalobců ohledně nicotnosti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne , datum, či tzv. funkcionální občanství právního předchůdce žalobců , jméno FO11. Účastník 9) navrhl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdit.12. Účastnice 15) uvedla, že soud I. stupně správně vyšel z toho, že otázka státního občanství právního předchůdce žalobců již byla pravomocně vyřešena, a to včetně soudního přezkumu ve správní větvi soudnictví, nelze ji tedy v rámci civilního soudnictví dále přezkoumávat. Ústavní soud se již rovněž vyjádřil k tvrzené nicotnosti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne , datum, , když ve svém nálezu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3346/20, výslovně uvedl, že rozhodnutí netrpí nicotností.13. Účastník 16) považuje odvolání žalobců za nedůvodné a rovněž uvedl, že otázka státního občanství právního předchůdce žalobců již byla pravomocně vyřešena, a to včetně soudního přezkumu ve správní větvi soudnictví, nelze ji tedy v rámci civilního soudnictví znovu přezkoumávat.14. Účastník 17) navrhl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdit.15. Účastnice 18) k argumentaci žalobců ohledně aplikovatelnosti nálezů Ústavního soudu uvedla, že tento výklad není správný, neboť platí, že právní názor obsažený v odůvodnění nebo právní větě je obecně závazný při řešení typově shodných případů, jestliže má obecnou povahu. Účastnice k tomu zdůraznila, že obecná závaznost není, na rozdíl od závaznosti občanského soudního řádu jakožto právního předpisu, absolutní. Nálezy jsou závazné pouze ve smyslu kasačním, nikoliv ve smyslu precedenčním.16. Účastnice 21) uvedla, že soud I. stupně ústavně konformním způsobem vyložil, proč žalobou uplatněné nároku neshledal důvodnými. Odvolání žalobců má tedy za neopodstatněné.17. Účastnice 22) navrhla rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdit.18. Účastnice 28) považuje odvolání žalobců za nedůvodné. Poukázala na historické souvislosti, z nichž vyplývá, že se právní předchůdce žalobců v době, kdy se Německé říši dařilo ve válečném tažení, vědomě přihlásil k německé národnosti. Argumentace žalobců založená na vydání osvědčení typu B nemůže obstát, neboť toto osvědčení mělo toliko předběžný charakter a nemohlo zhojit ztrátu občanství nastalou ex lege. Rovněž, podle názoru účastnice, nemohlo v rozporu s právními předpisy vzniknout legitimní očekávání žalobců, když jejich právní předchůdce nesplňoval podmínky restitučních předpisů.19. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. – občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) – po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario) – u jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.20. Z obsahu spisu se podává, že právní předchůdkyně žalobců, paní , jméno FO, uplatnila dne , datum, u právního předchůdce pozemkového úřadu, kterým byl , právnická osoba, , , právnická osoba, , nárok na vydání konfiskovaných nemovitostí, mimo jiné pozemků uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí, , jméno FO, pak prostřednictvím svého právního zástupce , tituly před jménem, , jméno FO, dne , datum, a , jméno FOprostřednictvím svého právního zástupce , tituly před jménem, , jméno FO, dne , datum, . Nárok byl uplatněn ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztah