38 Co 292/2024-227 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud I. stupně uložil 1. žalovanému zaplatit žalobci 10.778,46 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále 1. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 28.320 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od , datum, do zaplacení, částku ve výši 42.480 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od , datum, do zaplacení, částku ve výši 21.240 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od , datum, do zaplacení, částku ve výši 21.240 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od , datum, do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 9,75 % z částky 10.000,11 Kč od , datum, do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 25 Kč od , datum, do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 753,35 Kč od , datum, do zaplacení, to vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po 1. žalovaném domáhal zaplacení částky 982,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od , datum, do zaplacení, částky ve výši 1.474,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od , datum, do zaplacení, částky ve výši 737,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od , datum, do zaplacení a částky ve výši 737,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od , datum, do zaplacení (výrok III.). Rovněž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po 2. žalované zaplacení částky ve výši 10.000,11 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od , datum, do zaplacení, částky ve výši 25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od , datum, do zaplacení, částky ve výši 753,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od , datum, do zaplacení, částky ve výši 29.302,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od , datum, do zaplacení, částky ve výši 43.954,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od , datum, do zaplacení, částky ve výši 21.977,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od , datum, do zaplacení a částky ve výši 21.977,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od , datum, do zaplacení (výrok IV.). Ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným bylo 1. žalovanému uloženo zaplatit žalobci na nákladech řízení 62.160 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou bylo žalobci uloženo zaplatit 2. žalované náklady řízení ve výši 49.920 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok VI.). Žalobci bylo uloženo zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na nákladech řízení 9.952 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VII.) a 1. žalovanému bylo uloženo zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně náklady řízení ve výši 9.952 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VIII.).2. Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) odvolání 1. žalovaný a žalobce.3. Odvolání 1. žalovaného směřovalo proti výrokům I., II., V. a VIII. rozsudku soudu I. stupně, přičemž odvolání proti výroku I. bylo 1. žalovaným posléze vzato zpět.4. Následně, usnesením soudu I. stupně ze dne 12. 8. 2024 č. j. 55 C 72/2021 – 216, bylo odvolací řízení o odvolání 1. žalovaného v celém rozsahu zastaveno, jednak pro částečné zpětvzetí odvolání a jednak pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání. Toto usnesení nabylo právní moci dne , datum, .5. Odvolání žalobce směřovalo proti výrokům IV., VI. a VII. rozsudku soudu I. stupně. Žalobce především namítal, že soud I. stupně při posuzování platnosti ručitelského závazku vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se však týkají případů, kdy byla aplikována ustanovení bývalého obchodního zákoníku. Určitost právního jednání podle § 553 občanského zákoníku ovšem v řešeném případě znamená, že z ručení ze dne , datum, je možno určit, zda ručitelský závazek se vztahuje také na požadované dluhy. Ručení se vztahuje na každou pohledávku žalobce vůči 1. žalovanému a vztahuje se tím i na dluhy požadované v tomto řízení. Ručení ze dne , datum, je tedy podle odvolatele zcela určité. Občanský zákoník umožňuje, aby si smluvní strany ručení rozšířily i mimo rozsah předpokládaný § 219 odst. 1 občanského zákoníku. Autonomie smluvních stran je základním principem soukromého práva (§ 1 odst. 2 občanského zákoníku). Ten stanoví ohledně ručení jen dvě nutné podmínky, a to písemnou formu a přijetí ručitele věřitelem. Pokud jde o podmínku „neučiní-li tak 1. žalovaný jako dlužník“, je nadbytečná a jejím vypuštěním se smysl ručitelského závazku podle žalobce nijak nemění. Splněním dluhu tento zaniká a věřitel ho samozřejmě nemůže požadovat. Svou vůli ručit projevila 2. žalovaná v ručení ze dne , datum, zcela jasně slovy „ručitel se zavazuje, že uspokojí každou pohledávku, která věřiteli v budoucnu vznikne vůči dlužníkovi“. 2. žalovaná je jediným jednatelem a jediným společníkem 1. žalovaného a rozhodnutí neplatit nájemné bylo výlučně rozhodnutím jejím. Svým ručením tedy fakticky ručí sama za sebe. I kdyby snad ručení ze dne , datum, mělo nedostatky, soudy by na ně měly ve smyslu § 574 občanského zákoníku hledět jako na platné. Proti stejným žalovaným žalobce vedl spor u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 272 C 11/2022 a zde soud posoudil ručení ze dne , datum, jako platné. Rozsudek dosud není pravomocný. Co se týče znaleckého posudku, tak ten dal vypracovat soud I. stupně a tento posudek potvrdil, že výše bezdůvodného obohacení je přiměřená. Posudek se nijak netýká otázky, zda za dluhy odpovídá 1. žalovaný nebo 2. žalovaná. Posudek by se musel vyhotovit v každém případě. Soud I. stupně přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení vůči 1. žalovanému, doplatek za posudek pak zcela nelogicky dělí na 2 poloviny mezi 1. žalovaného a žalobce. Veškeré náklady na posudek by měl hradit 1. žalovaný. Žalobce navrhl zrušení výroků IV., VI. a VII. rozsudku soudu I. stupně a vyhovění žalobě proti 2. žalované v celém rozsahu.6. 2. žalovaná ve svém písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadených výroků IV., VI. a VII. rozsudku soudu I. stupně jako věcně správných.7. Odvolací soud přezkoumal napadené výroky IV., VI. a VII. rozsudku soudu I. stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné.8. V daném případě odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, v souladu s ust. § 214 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolání žalobce bylo podáno pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci řízení s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyjádřili souhlas. Žalobci i 2. žalované byla dne , datum, , resp. , datum, doručena písemná výzva odvolacího soudu ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím o odvolání žalobce bez nařízení ústního jednání. Zároveň byli poučeni, že pokud se ve stanovené lhůtě 15 dnů od doručení výzvy písemně nevyjádří, bude mít odvolací soud za to, že s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání souhlasí. 2. žalovaná výslovně sdělila, že s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání souhlasí, žalobce na uvedenou výzvu nikterak nereagoval.9. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně při posuzování nároku žalobce vůči 2. žalované provedl dostatečné dokazování a na základě provedených důkazů učinil správný závěr o skutkovém stavu věci, z něhož vycházel i odvolací soud. Pro důvodnost nároku vzneseného žalobcem vůči 2. žalované bylo stěžejní posouzení platnosti ručitelského závazku, který měla na základě listiny datované dnem , datum, převzít 2. žalovaná a měla tím zajistit splnění dluhu 1. žalovaného. Soud I. stupně podle odvolacího soudu zcela správně dovodil, že uvedená listina datovaná dnem , datum, neobsahuje platně převzatý ručitelský závazek 2. žalované za dluhy 1. žalovaného, jejichž zaplacení se žalobce v tomto řízení domáhal. I podle odvolacího soudu je zcela evidentní, že zmíněná listina podepsaná žalobcem a 2. žalovanou neobsahuje závazek, že 2. žalovaná zaplatí všechny budoucí dluhy vzniklé 1. žalovanému vůči žalobci v případě, že nebudou 1. žalovaným zaplaceny. Žalobce coby věřitel sice ručitele výslovně přijal, nicméně v předmětné listině absentuje prohlášení 2. žalované, že uhradí dluhy 1. žalovaného vůči žalobci, jestliže 1. žalovaný dluhy vůči žalobci nesplní. 2. žalovaná se tedy nestala ručitelem za závazky 1. žalovaného, a proto požadavek žalobce na úhradu dluhů za 1. žalovaného není vůči 2. žalované po právu. Z těchto důvodů tak odvolací soud potvrdil jako věcně správný výrok IV. rozsudku soudu I. stupně o zamítnutí žaloby směřující proti 2. žalované (§ 219 o. s. ř.).10. Jako věcně správné byly odvolacím soudem potvrzeny i výroky VI. a VII. o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a 2. žalovanou a o náhradě nákladů řízení státu. Soud I. stupně zde správně aplikoval ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšné 2. žalované vůči žalobci plnou náhradu nákladů řízení, kterou správně stanovil ve výši 49.920 Kč. Rozhodnutí o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení České republiky ve výši 9.952 Kč pak vychází z ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. a přihlíží komplexně k celkovému výsledku tohoto řízení z pohledu úspěšnosti i neúspěšnosti žalobce.11. Výrok tohoto rozsudku o náhradě nákladů odvolacího