38 Co 36/2025-106 — Krajský soud v Brně

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 100 Kč s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši 15 % za dobu od , datum, do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu zamítl v rozsahu, v jakém se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 81 412,50 Kč s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši 15 % za dobu od , datum, do zaplacení (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 9 699,40 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok III).2. Proti tomuto rozsudku, a to přísudečnému výroku I, podala v zákonné lhůtě odvolání žalovaná. Vytýká v něm soudu I. stupně především to, že se nedostatečně vypořádal s vznesenou námitkou z hlediska určení rozsahu a změny žaloby co do změny právního nároku vůči ní. Žalobkyně již v předžalobní výzvě z , datum, uváděla, že primárně poškozené osoby požadovaly finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 86 D 638/P2004. Žalobkyně poskytla zadostiučinění za měsíc trvání dědického řízení a jednalo se o paušální částku vztahující se obecně k celkové délce řízení, nikoli konkrétně specifikovaným průtahům v řízení. Nárok v žalobě žalobkyně vymezila jako regres za nepřiměřenou délku řízení, zároveň však uvedla, že celková doba řízení byla sice nepřiměřeně dlouhá, ačkoli v řízení nedošlo k průtahům ve smyslu nečinnosti soudu nebo pověřené soudní komisařky. Samotní primárně poškození neuplatňovali zadostiučinění z titulu průtahů v řízení, ale celkové délky řízení, což jsou dle žalované dva zcela odlišné nároky, jak plyne i z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010. Pokud žalobkyně v podání z , datum, konkretizovala jednotlivé údajné průtahy žalované, jednalo se o zcela jiný žalobní titul, navíc i jiný titul, než jakého se dovolávali primárně poškození v odškodňovacím řízení. Soud I. stupně proto nesprávně interpretuje žalobu jakožto od počátku se opírající o to, že žalovaná vedla řízení příliš dlouho a je spoluodpovědná za průtahy v řízení. Zadostiučinění však bylo přiznáno za nepřiměřenou délku řízení, nikoli průtahy. Soud I. stupně z procesního hlediska dále dle žalované pochybil v hodnocení podání označeného jako „doplnění důkazních návrhů“ z , datum, . Pokud by podání hodnotil podle obsahu, dospěl by k závěru, že se jedná o změnu žaloby. Není pravda, že žalobce v žalobě měl na mysli uplatnění nároku z titulu průtahů v řízení, což plyne z toho, že vyčíslení nároku vychází z paušalizovaného počtu měsíců, kdy se spis nacházel u žalované, který násobí s paušalizovanou částkou za zadostiučinění za měsíc. Takový výpočet je typický pro zadostiučinění vzniklé za celkově nepřiměřenou délku řízení, nikoli průtahy. Nerozlišení těchto dvou větví nároku za nesprávný úřední postup činí problematickým výrok I i z hlediska údajné existence zavinění žalované. U jednotlivých průtahů v řízení je na místě hledat existenci zavinění jako ostatní podmínky pro naplnění odpovědnostního titulu k regresní náhradě. V případě regresního nároku k úhradě zadostiučinění za celkovou délku řízení však zkoumání existence zavinění vyžaduje zcela jiné důkazy, které by musela žalobkyně předložit, což neučinila. Právní posouzení věci je tak dle žalované nesprávné a nezákonné, čemuž předcházel nesprávný procesní postup v připuštění změny žaloby a nepřihlédnutí k námitce promlčení nároku. Žalovaná pak rozporovala posouzení důkazů, z nichž měl vyplynout její až příliš přátelský přístup k jednotlivým účastníkům řízení, její pochybení ohledně pozdního vznesení dotazů k dodavatelům služeb a energií, poskytnutí lhůty k odůvodnění námitek podjatosti, odročení jednání ze , datum, a poskytnutí příliš času k uzavření dohody dědiců. Na druhé straně k těmto úkonům soud zmiňuje, že si žalovaná možná byla vědoma toho, že předvedení či uložení pořádkové pokuty by k ničemu nevedlo. Vyhovění dvěma žádostem o odročení jednání v době, kdy žalovaná nemohla ani předvídat, že má dojít k nějakým obstrukcím. Vyhovění žádosti o odročení jednání , jméno FO, je lidsky pochopitelné s ohledem na její věk a vzdálenost místa bydliště. Je velmi zjednodušené zpětně hodnotit poskytnutí lhůty k uzavření dohody dědiců jako nepřiměřeně dlouhé, když autoritativní rozhodnutí není vždy preferované. Žalovaná proto navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žaloba bude zcela zamítnuta3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Uvedla, že se neztotožňuje s tím, že původně návrhem z , datum, uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy založený nepřiměřenou délkou řízení a teprve u jednání soudu , datum, vznesla regresní nárok na náhradu újmy z titulu průtahů v řízení. Judikatura Nejvyššího soudu sice odlišuje nepřiměřenou délku řízení a průtahy v řízení, nikoli však jako dva samostatné skutkové základy nároků. Přímo v uvedeném stanovisku Nejvyšší soud uvádí, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení může být založen průtahy v řízení, ale také nemusí, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít, i když k průtahům v řízení nedošlo, a naopak, nárok na náhradu škody způsobené nepřiměřenou délkou řízení nemusí být založen ani v případě, že v řízení došlo k průtahům. Odškodňuje se pouze nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení, konkrétní průtahy se neodškodňují, protože samostatný nárok na náhradu za průtahy v řízení české právo nezná. Nárok původních poškozených vůči státu je odlišný od nároku státu vůči žalované, neboť tento souvisí s nárokem původních poškozených jen do té míry, že přiměřené zadostiučinění, které stát vyplatil, představuje objektivní škodu, k jejíž náhradě regresní nárok vznáší. Odpovědnost státu vůči poškozeným osobám je objektivní za výsledek bez ohledu na zavinění a nelze se jí zprostit. Vyplacením peněžitého zadostiučinění vzniká státu škodu a regresní nárok vůči žalované se samostatným skutkovým základem založeným na zaviněném porušení povinností žalovanou. Proto jsou také tvrzení žalobkyně v tomto regresním řízení odlišná od tvrzení původních poškozených v předběžném projednání jejich nároku. Žalobkyně v žalobě skutečně uvedla, že v řízení nedošlo k průtahům ve smyslu nečinnosti soudní komisařky, což se však do návrhu dostalo nedopatřením a jde o nepřesné převzetí části závěrečného stanoviska z , datum, . Ministerstvo spravedlnosti se v rámci předběžného projednání vyjadřuje pouze k nároku z titulu objektivní odpovědnosti státu a záměrně se vyhýbá označování konkrétních úředních osob, jimž může být vznik škody přičitatelný. Samotné podání žaloby však svědčí o tom, že žalobkyně zaviněné jednání na straně žalované spatřovala. Od počátku tak uplatnila regresní nárok, který se neměnil ani nerozšiřoval. Skutková zjištění soudu I. stupně jsou také správná, pokud žalovaná obhajuje svůj benevolentnější postup, je třeba vidět, že již v průběhu jara roku , rok, jí muselo být zřejmé, že jednání některých účastníků řízení je obstrukční, z dřívějších omluv účastníků jí muselo být také zřejmé, že k rychlému ukončení věci bude třeba zvolit vůči nim přísnější postih, jímž nemusí být pouze uložení pořádkové pokuty, ale i stanovování lhůt či jednání v nepřítomnosti účastníků. Je žádoucí, aby se účastníci dohodli, avšak pokud tak nebyli schopni krátce po smrti zůstavitele a průběh dědického řízení ukazoval, že dohoda nejspíš nebude možná, bylo na místě rozhodnout autoritativně.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadeném přísudečném výroku I a v závislém výroku III o náhradě nákladů řízení účastníků a řízení jeho vydání předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odstavec 1, 3, 5 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že odvolání je podáno oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a je podáno včas (§ 204 o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti důvodné.5. Odvoláním žalované nebyl napaden zamítavý výrok II, který proto odvolací soud nepřezkoumával, neboť nabyl právní moci den poté, co poslednímu z oprávněných subjektů uplynula lhůta k podání odvolání (§ 206 odstavec 2 věta prvá, § 159 o. s. ř.).6. Žalobkyně se v dané věci domáhá po žalované zaplacení částky 131 512,50 Kč s příslušenstvím jako části nemajetkové újmy zaplacené poškozeným dědicům , tituly před jménem, , jméno FO, a , jméno FO, z dědického řízení vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 86 D 638/2024 vedeného jako , funkce, , a to z důvodu nepřiměřené délky řízení trvajícího , číslo, roku, že každému z těchto účastníků řízení vyplatila částku 124 000 Kč, u žalované se spis nacházel po dobu , číslo, měsíců a na každý měsíc připadá regresní náhrada ve výši 1 252,50 Kč. Svá tvrzení doplnila následně tak, že pochybení žalované lze rozdělit do tří základních skupin, a to nevyužívání pr