74 Co 167/2025-283 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Brně (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) zamítl žalobu na určení, že žalovaný, po dobu trvání platnosti Smlouvy o zajištění služeb v ekologickém a odpadovém hospodářství ze dne 26. 3. 2004 (ve znění pozdějších dodatků), není oprávněn provozovat vážní zařízení – automobilovou mostovou váhu , Anonymizováno, , umístěnou na pozemku parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , a to k činnostem, které má pro žalovaného podle Smlouvy o zajištění služeb v ekologickém a odpadovém hospodářství ze dne 26. 3. 2004 (ve znění pozdějších dodatků) zajišťovat žalobce (I. výrok) a žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 8 300 Kč (II. výrok).2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázány následující skutečnosti:a) Smlouvou o zajištění služeb v ekologickém a odpadovém hospodářství ze dne 26. 3. 2004 ve spojení s dodatky ze dne 2. 4. 2004, 29. 3. 2004, 21. 3. 2005 a 31. 1. 2005 (dále jen „Smlouva“) se žalobce zavázal pro žalovaného provádět (mimo jiné) kontrolu, evidenci navážených odpadů a jejich certifikovaného vážení. Účastníci si ujednali odměnu za poskytnuté služby ve výši 98 000 Kč měsíčně a dále 5 Kč za jednu tunu zváženého odpadu. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 1. 5. 2034.b) Provozní řád žalovaného ze srpna 2021, včetně Dodatku č. 1, popisuje váhu žalobce jako zařízení určené pro přejímku odpadu v pískovně. Přejímku a kontrolu odpadu provádějí pracovníci žalovaného v součinnosti se zaměstnanci žalobce.c) Žalovaný se snaží dosáhnout změny provozního řádu tak, aby byla zohledněna výstavba druhého vážního zařízení určeného pro zjišťování hmotnosti dováženého odpadu.d) Žalobce vyzval žalovaného ke zdržení se instalace druhého vážního zařízení, neboť takovým jednáním dojde k porušení povinnosti poskytování součinnosti ze strany žalovaného dle Smlouvy.e) V řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 250/2024 se žalobce domáhá zaplacení náhrady za vynaložené náklady za právní zastoupení žalobce v souvislosti se sporem o odstávku provozu skládky dne 23. 7. 2024.f) V řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 104 C 186/2024 se žalobce domáhá zaplacení odměny dle Smlouvy za odpad zvážený na váze třetí osoby.3. Na základě výše zjištěného skutkového stavu dospěl soud v rovině právního posouzení věci –vycházeje z § 80, § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k následujícím závěrům:a) Ze samotného obsahu Smlouvy nevyplývá, zda smluvní vztah mezi účastníky počítá s tím, že by žalovaný, jako zadavatel, poptával služby uvedené ve Smlouvě jinde, či že by je sám realizoval bez využití žalobce, jako poskytovatele. V situaci, kdy žalovaný buduje váhu, aby alespoň část služeb, které v minulosti poptával u žalobce, realizoval sám na této nové váze, se tak účastníci ocitají v nejistém právním postavení.b) Mezi účastníky aktuálně již probíhají spory, které se více či méně dotýkají samotné Smlouvy a interpretace jejího obsahu (spor o odměnu za kontrolu odpadu naváženého na váze třetí osoby, spor vyplývající ze sporu ohledně nesplnění kontroly odpadu), aniž by se vztahovaly k užívání předmětné váhy.c) Určení, že žalovaný předmětnou váhu nemůže používat k činnostem, které má pro žalovaného podle Smlouvy zajišťovat žalobce, tuto nejistotu právního postavení účastníků Smlouvy nemůže odstranit.d) Z požadovaného určení nevyplyne, k jaké činnosti žalovaný váhu používat může a k jaké ne, resp. neurčuje jaké činnosti pro žalovaného žalobce dle Smlouvy má zajišťovat a jaké ne, a dá se předpokládat, že by tato otázka vyvolala další spory mezi účastníky.e) Preventivní charakter takto koncipované žaloby na určení je minimální. Předmětná váha není příčinou nejistoty právního postavení účastníků, ale jejím symptomem. Určení, že žalovaný není oprávněn váhu používat, by odstranilo aktuální bod sváru mezi účastníky, ale nevyřešilo by jádro sporu, tedy otázku, zda musí žalovaný vážit pouze u žalobce. Pokud by žalovaný pak vážil u třetí osoby nebo by například ad absurdum vybudoval třetí váhu, vznikl by mezi účastníky obdobný spor.f) Žaloba na plnění by v tomto směru více vystihovala obsah nároku žalobce na postihnutí konkrétní sporné situace mezi účastníky.g) Není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.h) O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy přiznal plně úspěšnému žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za dva úkony právní služby po 3 700 Kč (převzetí a příprava zastoupení a účast u jednání) dle § 7, § 9 odst. 3 a § 11 odst. 1 písm. a), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a dvou náhrad paušálních výdajů po 450 Kč k výše uvedeným úkonům dle § 13 advokátního tarifu.4. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Nesouhlasil se závěrem soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, ke kterému soud dospěl na podkladě nesprávného právního posouzení věci. Vytkl soudu, že nepřistoupil k věcnému projednání žaloby, v rámci kterého by mohl přihlédnout k veškerým odvolatelem tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům. Dle žalobce soud prvního stupně ve vztahu k existenci naléhavého právního zájmu nesprávně vyhodnotil zejména preventivní funkci určovací žaloby. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, zdůraznil, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán, když určovací žaloba může vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků – rozhodnout především o (ne)exkluzivitě žalobce– a předejít tak řadě dalších žalob na plnění, k jejichž podání bude odvolatel nucen přistoupit, zahájí-li žalovaný provoz druhého vážního zařízení. Takovým jednáním totiž žalovaný zasáhne do samotné podstaty smluvního vztahu, poněvadž žalobce důsledkem toho ztratí možnost realizovat stěžejní činnosti podle Smlouvy o zajištění služeb v ekologickém a odpadovém hospodářství ze dne 26. 3. 2004, konkrétně pak certifikované vážení odpadu a související kontrolní činnosti, jež měl pro žalovaného dle Smlouvy a obchodních zvyklostí vykonávat výhradně odvolatel. Zdůraznil, že podal určovací žalobu právě proto, aby předešel možným budoucím sporům, a aby byla odstraněna právní nejistota týkající se výkladu Smlouvy. Žalobce tak učinil dříve, než došlo ke zprovoznění sporného technického zařízení – váhy žalovaného – a tím i k faktickému zásahu do jeho smluvních práv. Tento postup je podle názoru odvolatele plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž má určovací žaloba preventivní charakter a jejím účelem je ochrana právního postavení žalobce, a to ještě předtím, než dojde k samotnému zásahu do jeho práva či právního vztahu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 17/72 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Dle žalobce žaloba řešila přesně jádro sporu, a to otázku exkluzivity vážení. Žalobní návrh výslovně směřoval k určení, že žalovaný není oprávněn druhé vážní zařízení provozovat k činnostem, jež má dle Smlouvy zajišťovat odvolatel, tedy včetně certifikovaného vážení odpadů dle čl. 2 odst. 2.2. písm. a) Smlouvy. Exkluzivita tohoto závazku vyplývá jak z účelu samotné Smlouvy, investice odvolatele do vlastního vážního zařízení a jeho provozu, tak z dvacetiletých obchodních zvyklostí stran. Žalobce nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož předmětná váha není příčinou nejistoty právního postavení, nýbrž pouze jejím symptomem. Právní nejistota žalobce ohledně rozsahu jeho smluvních povinností, způsobu jejich plnění a nároku na odměnu za vážení, vznikla totiž právě v důsledku záměru žalovaného instalovat a provozovat v areálu žalovaného druhé vážní zařízení a jeho odmítnutím doposud nesporně přijímané exkluzivity závazku v reakci na jeho předžalobní výzvu. Předmětná váha je tak příčinou, nikoliv pouhým symptomem, nejistoty. Nesouhlasil ani se závěrem, že má k ochraně svých práv i jiné právní prostředky, než žalobu na určení, konkrétně pak žalobu na plnění nebo na zdržení se zásahu. Pokud by tato skutečnost měla sama o sobě odůvodňovat nedostatek naléhavého právního zájmu, byl by žalobce fakticky nucen čekat na zprovoznění váhy a až následně by mohl podávat žaloby na plnění či zdržení se zásahu do jeho práv. Takový postup by přitom zcela popřel preventivní povahu určovací žaloby a její účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než k takovému porušení právního vztahu nutně dojde. Žaloba na plnění či zdržení tak v tomto případě nemůže nahradit funkci určovací žaloby. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dle žalovaného žalobce pouze opakuje již uvedené nepodložené domněnky o exkluzivitě smluvního vztahu. I pokud by se hypoteticky jednalo o takový vztah, nemohla by předmětná určov