15 CO 61/2022-69 — Neznámý soud 69

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 28 980 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení 407,92 Kč, s kapitalizovaným úrokem 933,02 Kč, s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z 20 000 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem 18,87 % ročně z 20 000 Kč od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení 2 612 Kč ve stejné lhůtě. 2. Žalobkyně se uvedených částek domáhala na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru z [datum]. Žalovaná prostřednictvím opatrovníka (který jí byl ustanoven v důsledku jejího neznámého pobytu) namítla neplatnost smlouvy, neboť není české národnosti, takže není zřejmé, zda rozuměla listinám připraveným žalobkyní a zda žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalované. Soud I. stupně z karty zákazníka zjistil, že žalovaná zde uvedla osobní údaje, nájemní smlouvu, zdroj příjmů s tím, že zaměstnání bylo telefonicky ověřeno, uvedla dále plat ve výši 14 551 Kč s tím, že předložila výplatní pásky, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu a faktury za elektřinu, a uvedla, že proti ní nejsou vedeny exekuce. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalované byl poskytnut úvěr 20 000 Kč, žalovaná se zavázala vrátit celkem 36 480 Kč v 60 týdenních splátkách po 608 Kč, z toho úrok 4 000 Kč, administrativní poplatek 4 000 Kč, odměna za hotovostní inkaso splátek 8 000 Kč a poplatek za pojištění 480 Kč. Na základě toho soud I. stupně nesouhlasil s námitkou o chybném posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť je zřejmé, že výše uvedené listiny sama žalovaná podepsala, důležité informace jsou potom v listinách jednoznačně a zřetelně označeny. Je pravda, že žalovaná není české národnosti, z listin však vyplývá, že pracovala v České republice, takže lze předpokládat, že jazyk zná v takové míře, aby zde mohla nejen pracovat, ale i uzavírat smlouvy. Z dokladů doložených žalobkyní plyne, že měla k dispozici výplatní pásky, pracovní smlouvu i faktury za elektřinu, na základě toho neměla důvod pochybovat o tom, že žalovaná je schopna splácet úvěr ve výši 608 Kč týdně. Žalovaná ostatně určitou dobu úvěr splácela, celkem zaplatila 7 500 Kč. Z těchto důvodů dospěl okresní soud k závěru, že žaloba je důvodná a v plném rozsahu ji vyhověl. 3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná. Namítá, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně dostatečného prověření schopnosti žalované splácet úvěr dle § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb. Soud I. stupně listiny předložené žalobkyni nesprávně vyhodnotil a neprovedl v tomto směru další dokazování. Žalovaná je rumunské národnosti. Žalobkyně při poskytování úvěru vycházela pouze z údajů sdělených ústně žalovanou, přičemž tyto údaje zjevně za ni vyplňoval zprostředkovatel úvěru. Je sporné, zda žalovaná vůbec rozuměla kladeným dotazům. Při příjmu 14 551 Kč čistého měsíčně měla splácet částku přesahující 2 400 Kč měsíčně. Po zaplacení nákladů na bydlení by jí na živobytí zbývala minimální částka. Žalovaná v zákonné tříleté promlčecí lhůtě uplatnila námitku neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., takže je povinna vrátit pouze jistinu. S ohledem na zaplacení 7 500 Kč by jí tak měla být uložena povinnost pouze ohledně 12 500 Kč, a to do jednoho roku od právní moci rozsudku, zatímco ve zbytku by žaloba měla být zamítnuta. 4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu. Uvádí, že její právní předchůdkyně si řádně splnila zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet úvěr, což potvrzuje i článek 7.2 Smlouvy. Rovněž z karty zákazníka plyne, že majetková situace žalované byla ověřena z pracovní smlouvy, z výplatních pásek, z nájemní smlouvy i z faktur za služby. Žalovaná uvedla i další osobní údaje. Na základě toho neměla právní předchůdkyně žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet úvěr. Žalobkyně má za to, že nelze požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělovaných informací a předložených dokladů. Pokud by přesto odvolací soud dospěl k závěru o dostatečném neprokázání splnění zákonné povinnosti prověřit úvěruschopnost žalované, nemůže to ve smyslu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vést k absolutní neplatnosti smlouvy. 5. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné, byť z jiných než uplatněných důvodů. 6. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 7. Soud musí při každém svém rozhodování zkoumat, zda právo, jemuž se má dostat ochrany, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Jak plyne z dikce § 588 odst. 1 o. z., je povinen i bez návrhu přihlížet k okolnostem, jež mohou vést k rozporu s dobrými mravy či k rozporu se zákonem. V soudní praxi se přitom již mnoho let řeší soulad smluv o spotřebitelských úvěrech, které poskytují nebankovní instituce. Dosud se tato právní problematika posuzovala především v exekučním řízení. 8. Ústavní soud již v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo III. ÚS 562/12 dovodil, že ustanovení smlouvy,„ která jsou formulářově předtištěna, neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci“, …„ postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění bianko směnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy“, takže by„ k ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému“. Obdobně tak Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti. V těchto a dalších nálezech tak uzavřel v právní rovině, že v takovýchto případech je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V nálezech sp. zn. I. ÚS 523/07 a I. ÚS 728/10 posuzoval rozhodnutí nalézacích soudů přiznávajících věřiteli úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, neboli 182,5 % ročně a dovodil, že taková rozhodnutí porušují právo na spravedlivý proces i právo na ochranu majetku. 9. Obdobně tak Nejvyšší soud dovodil, že„ nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou … v rozporu s dobrými mravy“ (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), resp. pokud„ dohodnutá výše úroku (výše 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy“ (rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 21 Cdo 486/2002). V návaznosti na tento dílčí právní názor a zejména výše citovanou judikaturu Ústavního soudu se postupně vyvíjela také judikatura Nejvyššího soudu v exekučních věcech ohledně způsobu posuzování platnosti smluv o spotřebitelských úvěrech. Nejvyšší soud nejdříve zastával právní názor, že pro závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru (a rozhodčí smlouvy) je nutno zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 nebo 20 Cdo 4022/2017). Tento právní názor se však během následujících let posunul, zejména na základě judikatury Ústavního soudu, který dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18). Nejvyšší soud v ČR pak v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že v rozhodčím řízení přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okoln