72 CO 121/2022-137 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou svým v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že kupní smlouva z [datum], kterou uzavřeli žalovaní 3. jako prodávající se žalovanými 1. a 2. jako kupujícími o prodeji spoluvlastnického podílu na pozemcích v katastrálním území Lavičky, byla rozvázána na základě rozvazovací podmínky (výrokem I.). Současně (výrokem II.) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný 3. je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na týchž pozemcích. Žalobkyni pak uložil, aby žalovaným 1. a 2. zaplatila na náhradě nákladů řízení 105 221,70 Kč (výrokem III.), žalovanému 3. pak 300 Kč. 2. O odvolání podaném žalobkyní odvolací soud již z větší části rozhodl částečným rozsudkem z 27. 9. 2022, č. j. 72 Co 121/2022 – 132. Tím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrocích I., II.) a v nákladovém výroku IV., dále rozhodl o tom, že žalovanému se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými [příjmení] a II. vyhradil konečnému rozhodnutí. 3. Jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, pak za správný měl i závěr soudu prvního stupně o tom, že i žalovaným 1., 2. přísluší proti žalobkyni dle ust. § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o. s. ř.“ právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Jestliže však soud prvního stupně tyto náklady vyčíslil v souhrnu částkou 105 221,70 Kč a současně rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna tuto část zaplatit žalovaným 1., 2. bez rozlišení výše náhrady připadající každému z nich, měl odvolací soud tyto závěry soudu prvního stupně za nesprávné. 4. V prvé řadě měl odvolací soud za to, že ač žalovaní 1., 2. vystupovali v řízení jako tzv. nerozluční společníci a jejich náklady řízení byly představovány náklady právního zastoupení společným právním zástupcem, vznikly každému z nich náklady samostatně. Náklady právního zastoupení byly představovány především smluvní odměnou právního zástupce vypočtené dle tarifní hodnoty, snížené dle § 12 odst. 4 AT o 20 % (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu z 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014). Naopak hotové výdaje za společný úkon při zastoupení jediným zástupcem zastupujícím více osob vznikly ve výši toliko jediné paušální náhrady (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 10. 2016, sp. zn. 25Cdo 171/2016). Totéž samozřejmě platí i o náhradě právního zástupce za ztrátu času na cestě k jednání a zpět, stejně jako o náhradě jeho cestovních výloh. O náhradě nákladů řízení tak bylo třeba rozhodnout ve vztahu ke každému z žalovaných 1., 2. zvlášť. 5. Odvolací soud pak měl i za to, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo třeba zohlednit, že žalobkyně žalobou uplatnila dva nároky, když se domáhala jednak určení, že kupní smlouva z [datum] byla rozvázána na základě rozvazovací podmínky, jednak určení, že žalovaný 3. je spoluvlastníkem pozemků v katastrálním území Lavičky (zde měl odvolací soud za to, že žaloba i v této části směřovala nejen proti žalovanému 3., nýbrž i proti žalovaným 1., 2. jako osobám, které jsou jako spoluvlastníci aktuálně zapsáni v katastru nemovitostí). Jednalo se tak o dvě samostatné věci spojené ke společnému řízení tím, že je žalobkyně zahrnula do jedné žaloby. Pro účely stanovení výše odměny za zastupování v těchto věcech tak bylo třeba vycházet ze součtu tarifních hodnot obou takto spojených věcí. 6. Konečně měl odvolací soud za důvodnou námitku žalobkyně, že i za zastupování v řízení o určení spoluvlastnictví žalovaného 3. bylo třeba vycházet z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT. 7. Dle ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. platí, že soud určí odměnu za zastupování advokátem obvykle podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni. Vyhláška č. 484/2000 Sb., která tyto sazby stanovovala, však byla již v roce zrušena nálezem Ústavního soudu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 25/12 Ministerstvo spravedlnosti za dobu více než devíti let novou úpravu nepřijalo. Jestliže soud prvního stupně při rozhodování o výši odměny vycházel z vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, neshledal odvolací soud v tomto postupu pochybení. Stál však před otázkou, zda odměnu za jeden úkon právní služby za zastupování v řízení o určení spoluvlastnictví je třeba počítat dle ust. § 8 odst. 1 AT z hodnoty spoluvlastnického podílu na pozemcích, či dle ust. § 9 odst. 4 písm. b) o. s. ř., podle kterého se ve věcech uvedených v odst. 3 písm. a/ téže vyhlášky, jde-li mimo jiné o nemovité věci, za tarifní hodnotu považuje částka 50 000 Kč (čemuž dle ust. § 7 bodu 5 AT odpovídá odměna 3 100 Kč. Ustanovení § 9 odst. 4 AT bylo zakotveno novelou provedenou vyhláškou č. 486/2012 Sb., která nabyla účinnosti dne [datum]. Ač odkazuje na ust. § 9 odst. 3 písm. a) AT, které hovoří o (mimo jiné) určení, zda tu je právní vztah nebo právo k penězi neocenitelné věci, vykládal odvolací soud tato ustanovení setrvale tak, že za situace, kdy nemovitost je věcí, která je vždy penězi ocenitelnou, od účinnosti uvedené novely je třeba v řízení o určení právního vztahu k nemovitosti při posuzování výše odměny právního zástupce, který je advokátem, vycházet vždy z tarifní hodnoty 50 000 Kč, bez ohledu na cenu nemovitosti. 8. Odvolací soud přitom nepřehlédl, že Nejvyšší soud v usnesení z 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015 vyslovil závěr, že i po novelizaci advokátního tarifu vyhláškou č. 486/2012 Sb., je nezbytné primárně vycházet z § 8 odst. 1 AT, podle kterého, není-li stanoveno jinak, se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jež se právní služba týká, a že teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo jí lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, lze za tarifní hodnotu mimo jiné ve sporech o určení vlastnictví k nemovité věci považovat fixní tarifní hodnotu ve výši 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b/ AT. Na toto usnesení reagoval Ústavní soud v usnesení z [datum], sp. zn. I. ÚS 269/16, ve kterém (jako obiter dictum) vznesl pochybnost o správnosti tohoto výkladu advokátního tarifu, podle kterého se i po [datum] výše odměny odvíjí od skutečnosti, zda se v soudním spise nachází ověřitelný údaj o ceně sporných nemovitostí, tedy od skutečnosti značně nahodilé, přičemž výše odměny advokáta se v závislosti na této nahodilé skutečnosti může lišit i v řádech. Předestřel v této souvislosti otázku, zda by nebylo vhodnější vždy aplikovat ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT. Na tento závěr velmi obsáhle reagoval Nejvyšší soud v usnesení z 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4822/2017. Zde (mimo jiné) uvedl, že nenalezl dostatečné právní argumenty k přijetí kategorického závěru, že ve všech věcech, v nichž jde o neprávní vztah k nemovité věci, je nezbytné aplikovat § 9 odst. 4 písm. b) AT. Ve vztahu k Ústavním soudem zmíněné nejistotě o tom, na základě čeho se bude při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházet, pak uvedl, že je namístě, aby rozhodující soud účastníkům řízení takovou informaci zprostředkoval, resp. aby jím procesně odpovídajícím způsobem signalizoval tuto právní významnou okolnost za účelem odstranění pochybností ohledně očekávaného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. I přes obsáhle formulované závěry Nejvyššího soudu však Ústavní soud na svých výše popsaných závěrech setrval. V nálezu z [datum], sp. zn. IV. ÚS 2688/15 sice ve věci samé dovodil, že pojem nepoměrných obtíží (pro které lze dle stávající právní úpravy namísto z hodnoty věci, určení jejíhož vlastnictví je předmětem řízení, vycházet z paušálně určení tarifní hodnoty - pozn. odvolacího soudu) byl obecnými soudy interpretován nepřiměřeně extenzivně a z tohoto důvodu rozhodnutí o nákladech řízení zrušil. Současně však znovu předestřel myšlenku, zda by nebylo vhodnější, resp. spravedlivější opustit koncept„ nepoměrných obtíží“ a aplikovat ve všech případech ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT. V této souvislosti opakovaně apeloval na Ministerstvo spravedlnosti i obecné soudy, zejména pak Nejvyšší soud, aby se tímto problémem zabývaly s tím, že pokud by ke změně mělo dojít cestou judikatorní, musela by být s dostatečným předstihem oznámena účastníkům, aby byl pokud možno minimalizován dopad do sféry jejich legitimních očekávání. Na tomto svém stanovisku setrval i po vydání ve vyjádření žalovaných 1., 2. zmíněného usnesení Nejvyššího soudu z 25. 6. 2022, č. j. 24 Cdo 1848/2019, v němž Nejvyšší soud zopakoval závěr, že je i po novelizaci advokátního tarifu prostřednictvím vyhlášky č. 486/2012 Sb. nezbytné primárně vycházet z § 8 odst. 1 AT. Usnesením z [datum], sp. zn. I. ÚS 1180/21 sice odmítl ústavní stížnost stěžovatelky, která brojila právě proti stanovení odměny z hodnoty nemovitých věcí v řízení o určení vlastnictví těchto věcí, zopakoval však výše popsané výhrady, přičemž uvedl, že sám se řešení této otázky neujal, že není jeh