54 CO 209/2022-419 — Neznámý soud 58

1. Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 54 837 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl výrokem II. téhož rozsudku tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradu částku 13 068 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení]. Konečně pak výrokem III. téhož rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou náklady státu ve výši 8 359,55 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), které vyložil s ohledem na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, a ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS – st. [číslo], tím, že žalobkyně neprokázala, že by ze strany žalovaného došlo k jednání, které by jí znemožnilo užívat nemovitou věc, a to pozemek [parcelní číslo], jehož součástí je budova [adresa], a pozemek [parcelní číslo], vše zapsáno na [list vlastnictví] pro k. ú. Město Žďár (dále též jen„ předmětné nemovité věci“ nebo„ předmětný dům“), v době od [datum] do [datum] (dále též jen„ rozhodné období“). Žalobkyně zejména neprokázala, že by žalovaný provedl výměnu zámků, neboť ve výpovědi syna účastníků před soudem a u policie byly rozpory. Přestože pak byl znaleckým posudkem žalovaný popsán jako osoba s tendencí k impulzivnímu chování, osobnostní strukturou s rysy narcistními, zvýšenou egocentričností a sníženou kontrolou afektů, nebyl za žádné násilné chování vůči žalobkyni odsouzen v trestním řízení. Pouze v jednom případě byl uznán vinným z přestupku v řízení správním. V souvislosti s tím poukázal soud prvního stupně i na to, že žalobkyně se i po spáchání přestupku ke společnému bydlení (tedy za stejných okolností) nejprve dobrovolně vrátila do předmětného domu z nájmu ve [část obce], a až po dalším odstěhování se dané okolnosti vidí jako nesnesitelné pro možné soužití s žalovaným. Soud prvního stupně tedy dovodil, že žalobkyně se spolu se společnými dětmi účastníků řízení odstěhovala z předmětného domu z vlastního rozhodnutí, byť na základě špatných (velmi vyhrocených a konfliktních) vztahů účastníků. S ohledem na uvedené nepovažoval soud prvního stupně za přiléhavé odkazy žalobkyně na další rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 772/2005, která označil za nepoužitelná pro posuzovaný případ. Poukázal rovněž na to, že žalobkyně nemá zvýšené výdaje s bydlením, neboť bydlí s dětmi v jiné své vlastní nemovitosti. K obohacení na straně žalovaného na úkor žalobkyně nedošlo ani proto, že žalovaný po odstěhování se žalobkyně a společných dětí účastníků užívá předmětné nemovité věci stejně jako předtím. Za nepodstatné pro rozhodnutí označil zjištění o platbách jednotlivých účastníků za pojištění, daně z nemovitosti či splátky hypotéky týkající se předmětných nemovitých věcí. 3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala odvolání žalobkyně. Navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že její žalobě v celém rozsahu vyhoví. V důvodech odvolání zopakovala, že žalovaný předmětné nemovité věci užíval v rozhodném období výlučně sám poté, co byla nucena společně s nezletilými dětmi účastníků předmětné nemovité věci na základě doporučení policie a pracovnic orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále též jen„ OSPOD“) opustit. Tím žalovanému vzniklo na její úkor bezdůvodné obohacení a ona má nárok na vydání náhrady za něj ve smyslu ust. § 2991 odst. 2 o. z. Zejména se ohradila proti závěru soudu prvního stupně o tom, zda mohla fakticky předmětné nemovité věci užívat, či nikoliv, resp. zda žalovaný svým jednáním fakticky dosáhl takového stavu, že předmětné nemovité věci užívat nemohla. Odkázala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 772/2005, podle kterých postačuje, že zde existují faktické poměry neumožňující některému z podílových vlastníků užívání věci v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. Taková situace podle odvolatelky nastala i v právě projednávané věci, kdy faktickým důvodem nemožnosti užívat předmětný dům bylo hrubé jednání žalovaného vůči ní a jejich společným dětem, kvůli kterému nebylo možné po nich spravedlivě požadovat, aby nadále trpěli soužitím ve společné domácnosti s žalovaným. V takovém případě pak není rozhodné ani to, zda druhý spoluvlastník užívá věc v celém rozsahu, či nikoliv. 4. Konkrétně pak žalobkyně namítla, že z úředního záznamu městské policie bylo zjištěno, že dne [datum] oznámila na linku městské policie, že ji žalovaný napadl, a že i hlídka městské policie zjistila, že došlo k jejímu fyzickému napadení ze strany žalovaného (tehdy ještě v postavení jejího manžela). Pokud by setrvala v užívání předmětných nemovitých věcí, riskovala by zdraví svoje i svých dětí, což je zcela dostatečný argument pro závěr, že předmětné nemovité věci fakticky užívat nemohla. Rozhodnutím Městského úřadu Žďár nad Sázavou ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum], přitom byl žalovaný uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, kdy se dopustil jiného hrubého jednání dne [datum], kdy ji slovně napadl a poté ji uchopil za bundu pod krkem a tlačil ji ke dveřím, přičemž upadla, za což bylo žalovanému uděleno napomenutí. Že se žalovaný choval špatně (vyhazoval je z předmětných nemovitých věcí) pak vypověděli i obě děti účastníků, které byly slyšeny jako svědci v tomto řízení. Odvolatelka se přitom ohradila proti zpochybňování věrohodnosti výpovědí dětí účastníků, kdy přinejmenším z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] bylo možno dovodit, že jim žalovaný znemožnil přístup do předmětného domu výměnou zámků, přičemž již dříve na ně řval a mlátil je. Fakt, že žalovaný byl uznán vinným ze spáchání (byť jen jediného) přestupku, pak svědčí (ve spojení i s dalšími důkazy) o tom, jak se žalovaný ve skutečnosti choval při společném soužití k ní a k jejich dětem. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že po celou dobu usiluje o bydlení v předmětných nemovitých věcech, ale protiprávní chování ze strany žalovaného jí jejich spoluužívání neumožňuje. 5. Nesprávný je podle odvolatelky rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný neužíval předmětné nemovité věci celé. Připomněla, že po jejich odstěhování má žalovaný k dispozici samostatně celý dům, veškeré společné prostory a může si dle libosti zvát jakékoliv návštěvy. Žalovaný tedy dosáhl zlepšení komfortu užívání předmětných nemovitých věcí a nelze tvrdit, že z hlediska rozsahu užívání se pro něj jejím odstěhováním se ničeho nezměnilo. Zamítnutí žaloby označila za rozporné s dobrými mravy. 6. Žalovaný navrhl, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ve vyjádření k odvolání uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který též správně právně posoudil. Znovu se ohradil proti nařčení žalobkyně, že se k ní choval násilně a hrubě. Připomněl, že se v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 55/2021 domáhá z důvodu křivého obvinění ze strany žalobkyně ochrany své osobnosti a náhrady nemajetkové újmy v penězích. V souvislosti s tím poukázal na to, že [název soudu] ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], v rámci opatrovnického řízení o úpravě poměrů ke společným dětem účastníků řízení konstatoval, že v důsledku jednání žalobkyně došlo u společných dětí účastníků řízení ve vztahu k jeho osobě k rozvinutí syndromu zavrženého rodiče. Uvedený závěr vyplynul zejména ze znaleckého posudku PhDr. [jméno] [příjmení] vypracovaného pro potřeby posledně odkazovaného opatrovnického řízení. Vzhledem k tomu pak, že obě společné děti účastníků řízení zcela nekriticky přebírají postoj žalobkyně (jejich matky a vychovatelky), bylo by absurdní, pokud by soud považoval tvrzení žalobkyně za prokázaná právě jejich výpověďmi či prohlášeními. Zmíněná znalkyně pak negativně hodnotila též věrohodnost informací podávaných žalobkyní. Správně tudíž považoval soud prvního stupně vyjádření žalobkyně a svědecké výpovědi obou dětí účastníků za nedostatečné. Nárok uplatněný žalobkyní pak podle něj nelze chápat jinak, než jako sankci za svobodné rozhodnutí menšinového spoluvlastníka přestat spoluužívat společnou věc poté, co si žalobkyně opatřila pro sebe a společné děti účastníků vlastní samostatné bydlení, a jako takový je uplatňován v rozporu s dobrými mravy a neměl by tudíž požívat soudní ochrany. 7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. à contr