19 CO 149/2022-221 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Výše označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení 1 831 416 Kč (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Okresní soud v odůvodnění rozsudku vyložil, že rozhodnutím České advokátní komory ze dne 11. 4. 2016 dle § 18 z. č. 85/1996 Sb., o advokacii, byl žalovaný žalobci určen k poskytnutí bezplatné právní služby ve věci posouzení právního stavu, případně zastoupení v řízení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání a ve věci o mimořádnou okamžitou pomoc na zakoupení zdravotní pomůcky (příspěvek na dioptrické brýle). Žalobce se domáhal shora uvedené částky z titulu náhrady nemajetkové újmy, kterou mu měl žalovaný způsobit při zastupování v uvedených dvou právních věcech, v nichž jakožto advokát pochybil, v důsledku čehož žalobci vznikla újma na jeho přirozených právech (údajným pošpiněním žalobcova jména - tedy došlo k újmě na cti a důstojnosti žalobce, a to zveřejněním rozsudků na internetových stránkách soudů a soudních vývěskách, kde je žalobce prezentován jako viník). Soud prvého stupně věc právně posoudil dle § 2894 odst. 1 a 2 a § 2956 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), a podle § 16, § 21 odst. 1 a 4 z. č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vyložil, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se v případě odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou výkonem advokacie jedná o tzv. objektivní odpovědnost (bez zřetele na zavinění), přičemž veškeré předpoklady pro vznik odpovědnosti je povinen prokázat žalobce. Nesprávný výkon advokacie je třeba vždy posuzovat s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení. Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Žalobcem vytýkaná„ pochybení“ žalovaného (jako je oznámení o rozhodnutích NSS ČR a ÚS žalobci s větším prodlením, podání ústavní stížnosti bez předchozího schválení žalobcem či nepředložení lékařské zprávy [anonymizováno] [příjmení] správnímu soudu) nelze posoudit jako porušení jeho povinností podle § 16 zákona o advokacii. Současně z ničeho nevyplývá, že by se tato případná„ pochybení“ mohla jakkoliv negativně projevit ve vztahu k výsledku daných řízení. Naopak bylo prokázáno, že žalovaný řádně a včas vyčerpal veškeré procesní prostředky, které právní řád připouští k obraně zájmů žalobce v daných řízeních, a nelze mu dle názoru soudu přičítat k tíži, že jak správní úřady, tak soudy došly k závěru, že žalobce není se svými nároky v právu. Co se týče vytýkaného postupu žalovaného ve vztahu k jím podaným ústavním stížnostem, dospěl okresní soud k závěru, že je třeba vycházet z toho, že obě ústavní stížnosti byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Žalobcem vytýkaná„ pochybení“, jak jsou shora popsána, tak nezapříčinila neúspěch žalobce v řízeních před Ústavním soudem. Soud tedy neshledal naplnění podmínek pro odpovědnost žalovaného za újmu dle § 24 odst. 1 zákona o advokacii, a to porušení povinností dle § 16 tohoto zákona. Doplnil, že § 24 zákona o advokacii je speciálním ustanovením k obecné právní úpravě obsažené v občanském zákoníku (§ 2894 a násl. o. z.). Advokát pak podle § 24 odst. 1 odpovídá za nemajetkovou újmu pouze za předpokladu, že by byl tento následek ujednán nebo že by to bylo zákonem zvlášť stanoveno, což se v daném případě nestalo. Zároveň z ničeho nevyplývá, že by se žalovaný dopustil pošpinění žalobcova jména, jeho cti a důstojnosti, či jakéhokoliv jednání, kterým by se dopustil zásahu do přirozených práv žalobce (viz § 81 o. z.), proto se pro nadbytečnost nezabýval výší případné nemajetkové újmy. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. 3. Proti tomuto rozsudku se žalobce v zákonné lhůtě odvolal. Opakoval námitky a argumenty, které uváděl již v řízení před okresním soudem, např. že žalovaný dostatečně nehájil jeho zájmy, nýbrž hájil zájmy„ protistrany“ (tj. úřadu práce), že volil argumentačně slabou„ obhajobu“ a zcela nedostatečnou právní argumentaci. Žalobce rovněž tvrdil, že žalovaný zneužil plné moci, manipuloval s textem ústavní stížnosti, obelhával žalobce, nezaslal klíčový důkaz ke krajskému i Ústavnímu soudu, nepředával žalobci informace a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nenamítal„ nezákonnosti správních orgánů“ – to vše již uplatňoval v řízení před okresním soudem. Tvrdil dále, že soudkyně okresního soudu dospěla k „ vadným závěrům“, neboť při svých úvahách vycházela z rozsudků krajského soudu, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, které jsou ovšem zatíženy předchozím jednáním žalovaného, jenž nehájil zájmy a práva žalobce. Dále namítal, že soud prvého stupně opomenul hodnocení konkrétních okolností případu a vyvodil zcela zkreslené a nesprávné skutkové a právní závěry. Z lékařské zprávy [anonymizováno] [příjmení] z [datum] soudkyně stěžejní část pominula, a proto vyvodila„ naprosto scestný závěr“ který neodráží fakt, že ošetřující lékařka porušila zákon. Dále žalobce vytkl okresnímu soudu, že přebral zcela zavádějící argument žalovaného, který uvedl, že vyčerpal všechny prostředky obrany. Za podstatné považoval, jaká byla kvalita odvedené práce žalovaného, kdy žalovaný v obou věcech údajně mohl podat za žalobce jen jednu žalobu a žalobce pak mohl být úspěšný. Dle přesvědčení žalobce tak došlo k porušení zákona o advokacii, a to proto, že žalovaný nejednal čestně (obelhával žalobce ohledně nabytí právních mocí rozsudků Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a ohledně termínů podání ústavních stížností, úmyslně zadržoval rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a zatajil před žalobcem neodeslání klíčového důkazu). Neřídil se také pokyny žalobce a opakovaně lhal v řízení před Českou advokátní komorou i prvoinstančním soudem. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že žalovaný za nemajetkovou újmu neodpovídá. Žalobce v odvolání několikrát opakoval stále stejné argumenty a údajná„ porušení právních povinností žalovaného“. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku z jeho správných důvodů. Zopakoval, že v obou řízeních, v nichž žalobce zastupoval, vyčerpal veškeré procesní prostředky, které právní řád připouští, tj. odvolání proti rozhodnutí správního orgánu, správní žalobu, kasační stížnost a následně i ústavní stížnost, kterou ani nebyl povinen podávat; přesto tak učinil, aby chránil zájmy žalobce. Skutečnost, že bylo ve všech případech rozhodnuto v neprospěch žalobce, kdy nebylo shledáno žádné pochybení dotčeného správního orgánu (v daném případě Úřadu práce – [anonymizována dvě slova] [obec], na jehož zaměstnance rovněž žalobce podával stížnosti), nelze žalovanému klást k tíži, jak správně uzavřel okresní soud. Pokud žalobce namítal, že žalovaný podal ústavní stížnost ve znění, které žalobce„ neschválil“, poukázal na skutečnost, že při sepisu ústavní stížnosti vycházel z kasačních stížností, které v obou věcech podal, aniž by se odchýlil od již uváděných tvrzení, přičemž sám žalobce při ústním jednání před soudem prvého stupně výslovně uvedl, že kasační stížnosti byly podány v jím„ schválených“ zněních. Zároveň měl za to, že zákon o advokacii nestanoví advokátu povinnost nechat každé jím sepsané podání klientem autorizovat. Vyjádřil politování nad tím, že v odvolání žalobce pokračuje v nedůvodných útocích a v osočování jeho osoby, přestože žalovaný byl se žalobcem v nadstandardním kontaktu, podání upravoval a doplňoval dle průběžných požadavků žalobce a žádné povinnosti advokáta neporušil. Žalobce měl v úmyslu v době, kdy se svými požadavky vůči státu neuspěl, podat podobnou žalobu o náhradu nemajetkové újmy proti státu; žalovaný mu tento krok rozmlouval. Žalobce se poté odmlčel a následně podal žalobu o náhradu nemajetkové újmy proti žalovanému a svůj neúspěch klade za vinu jemu. Pokud snad žalobce uvádí i další skutečnosti, které mohl uvést již v řízení před okresním soudem, avšak neučinil tak, k těmto tvrzením by v odvolacím řízení již nemělo být přihlíženo. 5. Na podání žalovaného reagoval replikou žalobce. Znovu opakoval, že žalovaný se neřídil pokynem žalobce ze dne 10. 1. 2018 a nezaslal Ústavnímu soudu žalobcem odsouhlasenou verzi ústavní stížnosti. Okresní soud se dle názoru žalobce„ dopustil cenzury podání žalobce“, rozsudkem porušil Listinu základních práv a svobod, která v článku 17 odst. 3 uvádí, že„ cenzura je nepřípustná“. Namítl, že v bodě 3 rozsudku se okresní soud pokusil„ přenést zavinění advokáta na žalobce“. Žalobce uvedl, že„ prvoinstanční soud manipuluje a cenzuruje prokázané skutečnosti, které ve svých podáních k soudu uvedl a vyložil žalobce, když soud změnil význam sdělení žalobce, aby mohl vyvodit závěr o údajné nevině žalovaného advokáta“. 6. V dalším podání žalobce uvedl, že pochybení žalovaného spatřuje i v tom, že řádně a včas nenamítal konkrétní nezákonnosti, kterých se dopustil úřad práce, proto se [anonymizová