19 CO 27/2022-1606 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Výše označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] pro [katastrální uzemí] [anonymizována tři slova], [územní celek] [anonymizováno], parc. [číslo] pro [katastrální uzemí] [anonymizováno], [územní celek], parc. [číslo] pro [katastrální uzemí], [územní celek] (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Okresní soud vysvětlil, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu § 4 z. č. 229/1991 Sb., o půdě (dále jen „zákon o půdě“), nebyly jí vydány pozemky z důvodu překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě a jako osobě oprávněné jí přísluší náhrada za takto nevydané pozemky ve smyslu § 11 odst. 2 uvedeného zákona. Sporná nebyla ani výše dosud nevypořádaného nároku žalobkyně, která aktuálně činí 557 135,65 Kč. Předmětem sporu mezi účastníky bylo, zda si žalovaný při uspokojování nároku žalobkyně počínal svévolně či liknavě, když jen pro takový případ judikatura dovodila, že má oprávněná osoba nárok na to, aby její neuspokojené nároky byly vypořádány tím, že ona sama zvolí, které pozemky požaduje vydat, a neuplatní se tudíž postup, který zákon o půdě předvídá v ustanovení § 11a. Okresní soud konstatoval, že v řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, které by měly vést k závěrům, že ze strany žalovaného se jednalo ve vztahu k vypořádání nároku žalobkyně z rozhodnutí č. PÚ 3515/92/1 ze dne 30. 10. 2017 o libovůli či dokonce svévoli, a tedy o postup v rozporu se zákonem o půdě. Zmíněným rozhodnutím [anonymizována tři slova] – [anonymizována tři slova] pro [územní celek] a [územní celek] rozhodl o tom, že žalobkyně není vlastníkem dodatečně zjištěných nemovitostí v [katastrální uzemí], přičemž restituční nárok plynoucí z tohoto rozhodnutí byl vyčíslen na částku 557 135,85 Kč. Skutečnost, že tento nárok není uspokojen, byla zjištěna na základě interního šetření žalovaného, a tudíž restituční nárok, který byl uplatněn v srpnu 1992, byl částečně vyřešen v roce 1993, 1999 a 2005; zbytek právě až rozhodnutím ze dne 30. 10. 2017, které nabylo právní moci 8. 11. 2017. Žalobkyně z tohoto důvodu podala žalobu na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž ve výsledku jí bylo pravomocně přiznáno 360 000 Kč, čímž byla formální chyba ve vyčíslení nároku a nepřiměřená délka původního restitučního řízení odškodněna. Poté se žalobkyně vydala cestou veřejné nabídky pouze třikrát, a to v roce 2018, kdy projevila zájem o jeden pozemek v okrese [okres], pět pozemků v okrese [obec] a jeden pozemek v okrese [obec]. Pro formální vady jejích žádostí nebyla v těchto veřejných nabídkách úspěšná. Jiných nabídek se již nezúčastnila, i když jí v tom nic nebránilo. Sama si tak svým přístupem znemožnila uspokojení restitučního nároku. Okresní soud také odmítl tvrzení žalobkyně, že veřejné nabídky nebyly v dostatečné kvalitě a kvantitě. Vysvětlil, že od roku 2017, kdy došlo k přehodnocení nároku žalobkyně a k učinění všech podstatných kroků ze strany žalovaného k dorovnání restitučního nároku žalobkyně, nabízel žalovaný restituentům stovky pozemků vhodných uspokojit celou řadu restitučních nároků oprávněných osob. V roce 2018 to byly desítky pozemků ve srovnatelné hodnotě s hodnotou nároku žalobkyně, tedy s částkou 557 135,65 Kč, konkrétně 316 pozemků od 100 001 Kč do 500 000 Kč, z toho pozemků dotčených žádostmi bylo pouze 59, dále 51 pozemků s hodnotou vyšší než 500 000 Kč, z toho pozemků dotčených žádostmi bylo 10. V období od 1. 1. 2018 do 22. 10. 2021 bylo na základě veřejných nabídek převedeno oprávněným osobám celkem 2754 pozemků, přičemž u 1648 pozemků se jejich cena nenavýšila. Nabídka žalovaného tak byla dle názoru soudu dostatečně pestrá a zároveň zcela způsobilá uspokojit nárok žalobkyně bez nutnosti podání žaloby na nahrazení projevu vůle. Okresní soud dále poznamenal, že pokud restituent upřednostňuje pouze jedno či dvě katastrální území tak, jak to učinila žalobkyně, pak toto nemůže jít k tíži strany žalovaného. Zákon totiž neukládá, že by se restituent měl či musel účastnit veřejných nabídek pouze u pozemků v konkrétním katastrálním území; naopak si může sám vybrat vhodný pozemek v rámci celé ČR. Ostatně i podobnost tohoto řízení s těmi, v nichž byl žalobcem bratr žalobkyně pan [jméno] [příjmení], který se žalobami neuspěl, a proto se následně začal hlásit do veřejných nabídek, přičemž účastí v pouhých dvou nabídkách v rozmezí necelého jednoho kalendářního roku uspokojil svůj restituční nárok téměř ze 70 %, je důkazem o tom, že nabízených pozemků byl dostatek a každý restituent si mohl a nadále může vybrat pozemek dle svého uvážení. Nároky pana [příjmení] a žalobkyně vycházejí ze stejného restitučního nároku a ze stejného rozhodnutí SPÚ, proto dle zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání by v obdobných případech mělo být rozhodováno podobně. Z uvedených důvodů se okresní soud pro nadbytečnost již nezabýval tím, zda pozemky označené žalobkyní jsou způsobilé k vydání či zda je zde nějaká zákonná překážka k jejich vydání. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 150 o. s. ř. Zastupování státu, resp. organizační složky státu advokátem neshledal účelným. Vyložil, že žalovaný disponuje dostatečným odborným aparátem pro zastupování státu i v soudních řízeních, proto skutečnost, že si najal externí právní zastoupení, nemůže jít k tíži protistrany, nadto osoby oprávněné z restitučního nároku. Navíc v této věci byla situace nestandardní, když teprve poté, kdy došlo ke změně právního názoru soudů vyšších instancí, byly po vydání pozemky vráceny zpět žalovanému. 3. Proti tomuto rozsudku se žalobkyně v zákonné lhůtě odvolala. Zopakovala, že postup žalovaného byl liknavý, neboť ve veřejné nabídce nebylo dost vhodných pozemků, restituční nárok nebyl plně vypořádán ani po 29 letech od podání žádosti a žalovaný se s uplatněnou restituční výzvou vypořádal až v roce 2017, tedy 25 let od jejího uplatnění. Dále tvrdila, že je třeba posuzovat délku celého restitučního řízení včetně předcházejícího správního řízení a podle ní posoudit liknavost a svévoli ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Odvolatelka též uváděla, že je třeba přihlédnout k tzv. druhé restituční tečce, k níž mělo dojít s účinností od 1. 7. 2018, přičemž žaloba byla podána 27. 6. 2018; tehdy však nebyla stanovena spravedlivá výše finanční náhrady za nevydané pozemky, přestože napříště již měly být restituční nároky vypořádávány pouze tímto způsobem. Připomněla též dvě rozhodnutí Městského soudu v Praze, podle nichž je třeba při posouzení, zda žalovaný nabízel dostatek vhodných pozemků ve veřejných nabídkách, zohlednit i lokalitu, kde se pozemky nacházejí, tedy je třeba posoudit, zda nabídka je dostatečná tam, kde jsou pozemky pro restituenta dostupné či kde se nacházely původní odňaté pozemky; dle žalobkyně pro tento závěr svědčí i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/19. Žalobkyně zopakovala, že ve veřejných nabídkách byla dostatečně aktivní, zatímco žalovaný při uspokojování jejího restitučního nároku nijak aktivní nebyl. Po podání žaloby pak se dle svého přesvědčení již nemohla žádných veřejných nabídek zúčastnit, protože restituční nárok uplatněný takto dvoukolejně by mohl být přečerpán. Skutečnost, že nebylo vyhověno podobným žalobám, týkajícím se bratra žalobkyně, nemá právní význam, neboť bylo rozhodnuto na základě jiných skutkových zjištění. Ze všech uvedených důvodů navrhla žalobkyně, aby rozsudek okresního soudu byl změněn a žalobě bylo zcela vyhověno, případně aby byl zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřil. Souhlasil s rozsudkem okresního soudu, jehož závěry považoval za zcela správné. Připomněl, že judikatura Nejvyššího soudu neshledala liknavost žalovaného v délce správního řízení; navíc žalobkyně byla za pochybení žalovaného odškodněna. Druhou restituční tečkou pak nikdy dříve neargumentovala, uvádí to až nyní. Žalovaný znovu zdůraznil, že veřejné nabídky byly i po roce 2017 dostačující. Neexistuje žádný důvod, proč by oprávněné osoby měly obdržet pozemek ve stejné obci, kde se nacházely původní (odňaté) pozemky, či kde restituent trvale bydlí. Nadto dodal, že [územní celek], kde se odňaté pozemky nacházely, byla připojena k [obec] až v roce 1974 O pozemky v [obec] navíc nikdy v minulosti žalobkyně zájem neprojevila; nyní tento argument (že tam nebyl nabízen dostatek vhodných pozemků) používá jako důvod, pro který se nemohla zúčastnit veřejných nabídek. Bratr žalobkyně, který má totožný nárok jako žalobkyně, se veřejných nabídek zúčastnil a jeho nárok byl ze 70 % uspokojen, což také svědčí o tom, že pozemků ve veřejných nabídkách byl dostatek. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání podala osoba oprávněná a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek včetn