20 CO 135/2022-135 — Krajský soud v Hradci Králové

Okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je nepominutelnou dědičku [jméno] [příjmení], její matky, zemřelé dne 16. 6. 2019 (výrok pod bodem I). Výrokem pod bodem II pak okresní soud uložil žalobkyni povinnost nahradit podle § 142 odst. 1. o. s. ř. náklady řízení v částce 28 000 Kč. Proti posledně uvedenému výroku o nákladech řízení podala žalobkyně odvolání a navrhla jeho změnu tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá. Má za to, že zde jsou důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání práva na náhradu nákladů úspěšnému žalovanému ve smyslu § 150 o. s. ř. Zde dodala, že je vážně nemocná, je onkologickou pacientkou a k dispozici má jen důchod v částce 7 800 Kč měsíčně. Připomněla ještě, že měla snahu vyřešit spor mimosoudně a vzít žalobu zpět, žalovaný ale podmínil ukončení řízení uzavřením dohody, kde by stranou dohody byla ještě dcera žalobkyně. Ke smírnému řešení tak nedošlo vinou žalovaného a i z tohoto důvodu se jeví rozhodnutí o nákladech vůči žalobkyni jako nepřiměřeně tvrdé. Žalovaný žádal potvrzení napadeného výroku. V prvé řadě uvedl, že smírný návrh vzešel z jeho strany. Měl v úmyslu se vzdát práva na náhradu nákladů řízení za předpokladu, že účastníkem dohody, kterou by byly řešeny komplexně spory o dědictví, by byla i dcera žalobkyně. K dohodě ale nedošlo. Žalovaný má dále za to, že žalobkyně nijak neprokázala, že by přiznání práva na náhradu nákladů žalovanému představovalo závažný negativní zásah do života žalobkyně. V této souvislosti připomněl, že žalobkyně je po celou dobu řízení zastoupena advokátem, a tedy její poměry nemohou být tak tíživé, jak naznačuje. Výši přiznaných nákladů nepovažuje žalovaný za tak extrémní. Krajský soud přezkoumal napadený výrok o nákladech řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Rozhodování o nákladech řízení je v občanskoprávním soudním řízení ovládáno zásadou úspěchu/neúspěchu ve věci. Tedy účastník řízení, který byl ve sporném řízení ve věci samé úspěšný, má zásadně právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly, od účastníka, který v řízení podlehl. Tato zásada – kromě jiného – nutí každého potenciálního žalobce před podáním žaloby k pečlivému zvážení, zda jím uplatněný nárok je zákonný, zda bude schopen jej prokázat atd. Musí tedy zvážit míru rizika, že pro případ neúspěšnosti jej bude stíhat povinnost náklady řízení protistrany uhradit, s čímž souvisí i zvážení, jak vysoké náklady by v takovém případě byl povinen v případě neúspěchu ve věci hradit. S tímto rizikem musela žalobkyně nepochybně počítat, pokud se rozhodla žalobu podat. K podání žaloby pak neměla jiný důvod než to, že nesouhlasila s důvody svého vydědění zůstavitelkou. To je přitom situace, kdy si jen stěží může být jista svým úspěchem ve věci. A jak se ukázalo, žaloba úspěšná nebyla, a tedy povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému byla uložena správně. V odvolání se žalobkyně ucházela o aplikaci § 150 o. s. ř., podle kterého platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení (úspěšnému účastníkovi) zcela nebo zčásti přiznat. Z použití slova„ výjimečně“ plyne, že pro neuložení povinnosti k náhradě nákladů musí být naplněny a prokázány skutečně vážné důvody, pro které by se jevilo uložení povinnosti k náhradě nákladů jako rozhodnutí zjevně zcela nespravedlivé a tvrdé. Dalším předpokladem ale pro aplikaci tohoto ustanovení je, že lze z okolností případu na úspěšném účastníku spravedlivě požadovat, aby nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení snášel. Důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. uvedla žalobkyně v podstatě dva. Jednak zmínila svůj nedobrý zdravotní stav a dále tvrdila, že jediným příjmem je důchod v částce 7 906 Kč (č. l. 122 spisu). K tomu je potřeba uvést, že vážnost svého zdravotního stavu žalobkyně nijak v odvolacím řízení neprokázala. Dále krajskému soudu neušlo, že v souvislosti s její žádostí o osvobození od soudních poplatků předložila žalobkyně okresnímu soudu prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, aniž by odpověděla na všechny zde uvedené otázky – jde hlavně o bod VIII., kde není ani zmínka o tom, zda např. má žalobkyně úspory. Přitom je zde poučení o tom, že pokud nemá, je toto nutno výslovně uvést. Navíc žalobkyně je v řízení od počátku zastoupena advokátem a z ničeho neplyne, že by jí tato právní služba byla poskytována zdarma, takže lze předpokládat, že na úhradu svého advokátního zastoupení prostředky má. Konečně krajský soud dodává, že také z ničeho nelze usuzovat na to, že lze na žalovaném spravedlivě požadovat, aby nepřiznání práva na náhradu nákladů strpěl. Ze všech těchto důvodů byl napadený výrok podle § 219 o. s. ř. potvrzen. Vzhledem k výsledku odvolacího řízení bylo žalovanému přiznáno i právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem. Zde je o jeden úkon právní služby advokáta žalovaného (sepis vyjádření k odvolání) s odměnou 1 110 Kč (§ 7 bod 5. a § 11 odst. 2. písm. c/ vyhl. č. 177/1996 Sb., když předmětem odvolacího řízení byla částka 28 000 Kč). K odměně náleží 300 Kč paušálních náhrad výdajů podle § 13 odst. 3. stejné vyhlášky, tedy nákladem je částka 1 410 Kč.