26 CO 210/2022-344 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobci 170 000 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z 170 000 Kč od 4. 9. 2021 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalované a vedlejším účastníkům uložil společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení 122 314,50 Kč k rukám zástupkyně žalobce, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). 2. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce se ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“) domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy v podobě přiměřeného zadostiučinění 170 000 Kč s úroky z prodlení z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. K nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít v řízení o odstranění nedovoleně umístěné pevné překážky dle § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 13/1997 Sb.“) a v souvisejícím správním řízení o předběžné otázce o určení právní povahy cesty dle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Pevná překážka v podobě hliněného valu vznikla na pozemku st. p. č. 10 v k. ú. [název] ve vlastnictví manželů [příjmení]. Žalobce namítal, že je vlastníkem rekreačního objektu (horské chaty) v [název] v k. ú. [název], vybudováním překážky byla zničena jediná příjezdová cesta vedoucí k chatě, která byla od nepaměti užívána k příjezdu k ní členy žalobce. V důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správního řízení mu vznikla nemajetková újma, neboť umístěním nedovolené překážky na VPÚK došlo k absolutnímu zamezení přístupu motorovými vozidly k nemovitosti žalobce a k podstatnému narušení (znesnadnění) jejího užívání k určeným účelům - rekreačnímu pobytu členů žalobce, nehledě na riziko spojené s dopravní nedostupností nemovitosti pro složky integrovaného záchranného systému (dále jen„ IZS“). Žalovaná nárok žalobce odmítla s tím, že nejsou splněny zákonné podmínky pro přiznání přiměřeného peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu. 3. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že v dané věci žalobci svědčí právo uplatnit náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení. V konkrétních okolnostech dané věci bylo zasaženo do základního práva žalobce, a to práva vlastnického a práva na jeho ochranu, kdy umístěním pevné překážky na předmětné VPÚK byl podstatným způsobem omezen výkon vlastnického práva žalobce a dalších vlastníků dotčených nemovitostí (nikoli široké veřejnosti). Okresní soud dále uzavřel, že byly splněny podmínky pro přiznání náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení žalobci, a to řízení jako celku, tedy i se započtením délky řízení o předběžné otázce, neboť nelze oddělovat řízení o odstranění překážky a řízení o určení charakteru komunikace. V řízení o určení charakteru komunikace byla řešena předběžná otázka, jejíž vyřešení bylo nezbytné pro rozhodnutí v řízení o odstranění překážky, kdy toto současně nebránilo dočasnému řešení situace vydáním předběžného opatření a jeho řádným výkonem. Okresní soud dále dospěl k závěru, že žalobci nelze upřít náhradu nemajetkové újmy z důvodu, že jde o právnickou osobu, jejíž chod jako takový nebyl daným správním řízením nijak zásadně zasažen, neboť žalobce je právnickou osobou maximálně osobní povahy - dobrovolnou zájmovou organizací, jejímž hlavním posláním je rozvíjet rekreační sport, což je v rámci jeho struktury mj. turistika, kdy právě tato činnost žalobce byla nepřiměřenou délkou daného správního řízení zasažena zásadním způsobem. Omezení užívání chaty žalobce jeho členy, byť zejména určitou částí jeho členské základny, je třeba posoudit jako omezení činnosti žalobce jako takového. Při úvaze o výši přiznaného zadostiučinění okresní soud shledal oprávněným nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění v základní částce 20 000 Kč za rok (resp. 10 000 Kč + 10 000 Kč za první dva roky), nehledal žádné relevantní důvody pro její snížení. Uzavřel, že se nejednalo o věc právně a skutkově složitou, žalovanou namítaná„ složitost“ věci byla dána z velké části postupem samotných správních orgánů. Okresní soud vyšel z toho, že ke dni jeho rozhodnutí trvalo předmětné správní řízení 8 let a 4 měsíce, tj. základní částka nemajetkové újmy činila 2 x 10 000 Kč + 6 x 20 000 Kč + 4 x 1 667 Kč, tj. celkem 146 668 Kč. Navýšení této částky vzhledem k uplatněnému žalobnímu nároku (který nebyl rozšířen) činilo 23 332 Kč (tj. cca 13,7 %), což okresní soud považoval za navýšení nízké vzhledem k celkovým okolnostem věci, kdy dodal, že reálné by bylo i původně požadované 50% navýšení základní částky nemajetkové újmy, a to s ohledem na opakovanou nečinnost, pochybení a nedostatky v rozhodování správních orgánů, na které poukázal jak správní soud, tak i ombudsman. Proto žalobě v plném rozsahu vyhověl, a to včetně nároku na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 4. Žalovaná a vedlejší účastník ([název města] [název města] [název města]) se proti rozsudku odvolali. 5. Žalovaná nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že nárok žalobce lze posuzovat z titulu nepřiměřené délky řízení s tím, že bylo zasaženo do základního práva žalobce, a to práva vlastnického. Poukázala na judikaturu soudů a zdůraznila, že v řízení o odstranění překážek z veřejně přístupné účelové komunikace se rozhoduje o realizaci veřejnoprávního oprávnění (resp. v rámci řešení předběžné otázky o jeho deklaraci) a tudíž právo resp. závazek, o kterém se v řízení jedná, nemá soukromoprávní povahu. Předmětem řízení o odstranění překážek je ochrana veřejného subjektivního práva, které vzniká při splnění zákonných podmínek předem neurčenému okruhu uživatelů přímo ze zákona, a nejedná se současně o základní lidské právo garantované ústavou. Nárok žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu proto nelze posuzovat z titulu nepřiměřené délky řízení, tj. nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale toliko z titulu jednotlivých průtahů v řízení, tj. nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. spočívající v neučinění úkonu v zákonné lhůtě. Dále namítla, že v případě nepřiměřené délky řízení platí vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy, v případě žalobce však byl předpoklad vzniku újmy na jeho straně vyvrácen. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že z ní jednoznačně vyplývá, že nemajetkovou újmu právnické osoby má pociťovat její vedení. Z výpovědi svědka [příjmení] je přitom zřejmé, že ke vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce jako právnické osoby ve smyslu žalovanou uvedené judikatury nedošlo, předmětné správní řízení se přímo vedení žalobce nedotklo. K celkové výši okresním soudem přiznaného zadostiučinění žalovaná uvedla, že okresní soud neodůvodnil, z jakého důvodu přistoupil k přiznání odškodnění v nejvyšší možné sazbě 20 000 Kč za rok řízení, když v jiných řízeních svým charakterem závažnějším pro účastníka soudy považovaly za adekvátní základní odškodnění 15 000 Kč za rok řízení. Okresním soudem přiznanou základní částku odškodnění považovala za nepřiměřenou. Dle žalované nemůže obstát ani procentuální navýšení základní částky o 13,7 %, okresní soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, není zřejmé, jaká okolnost posuzované věci okresní soud k uvedenému navýšení vedla. Žalovaná měla za to, že bylo namístě modifikovat základní částku odškodnění, a to minimálně z důvodu skutkové složitosti věci a s ohledem na význam řízení pro žalobce. Poukázala na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) s tím, že bylo třeba zohlednit jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samu o sobě spočívající ve složitosti skutkové (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování), i ve složitosti procesní (procesní aktivita účastníků, četnost jejich podání, četnost opravných prostředků apod.). Z přehledu průběhu řízení je zřejmá rozsáhlost celé věci, kdy byla opakovaně uskutečňována místní šetření, činěno velké množství podání, vystupovalo zde velké množství účastníků, byla provedena řada důkazů, vycházelo se z historických podkladů apod., o složitosti věci svědčí i samotná rozsáhlost spisového materiálu. Pokud jde o význam řízení pro žalobce, poukázala na to, že ve srovnání s jinými druhy řízení (např. trestním řízením) byl význam řízení pro žalobce nižší, samotné vedení správního řízení pro žalobce neznamenalo újmu např. v podobě existenčních nejistot. Nebylo prokázáno, že by řízení nějak zasáhlo do psychiky vedení žalobce, vyslechnutý svědek [příjmení] ne