26 CO 67/2022-159 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že parcela [číslo] v k. ú. [obec], [územní celek], zapsaná u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ předmětný pozemek“), je ve vlastnictví České republiky a příslušnost hospodařit s majetkem státu k ní vykonává žalovaný (výrok I). Dále zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal nahrazení vůle žalovaného uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemků ve znění uvedeném ve výroku II napadeného rozsudku (výrok II) a žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení 16 691 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). 2. Okresní soud uzavřel, že v souzené věci se žalobce domáhal jednak určení, že Česká republika je vlastníkem předmětného pozemku a příslušnost hospodařit s majetkem státu k ní vykonává žalovaný, a jednak nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku, který si žalobce sám vybral, a to jako náhradu za pozemky nevydané v restituci dle zákona o půdě. Mezi účastníky bylo nesporným, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, že ze strany žalovaného při uspokojování restitučních nároků žalobce došlo k liknavosti a svévoli, nesporná byla rovněž cena nevydaných pozemků. Okresní soud v prvé řadě zkoumal existenci naléhavého právního zájmu žalobce ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. na požadovaném určení a dospěl k závěru, že žalobce naléhavý právní zájem nemá. Poukázal na smysl a účel určovacích žalob podle § 80 o. s. ř., jejichž cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Takový stav však v dané věci nenastal, neboť žalobce se v souzené věci může domáhat neuspokojeného restitučního nároku prostřednictvím účasti ve veřejných nabídkách náhradních pozemků a ve výjimečných případech cestou soudních řízení o nahrazení projevu vůle, což také opakovaně činí. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemůže žalobce mít také proto, že se domáhá určení vlastnického práva ve prospěch třetí osoby, nikoli ve prospěch svůj. Nejedná se ani o zvláštní návrh určovací povahy, neboť právní institut takového charakteru právní řád České republiky neupravuje a z žaloby je zřejmé, že se žalobce domáhá určení vlastnického práva samostatným žalobním petitem (nikoli návrhem na řešení této otázky jako otázky předběžné v rámci nároku o nahrazení projevu vůle). Okresní soud neshledal důvodnou ani žalobcem namítanou analogii s řízeními o vydání původního církevního majetku, neboť základním předpokladem rozhodnutí o určení vlastnického práva v řízení o vydávání původního církevního majetku bylo, že věc byla původním církevním majetkem, v souzené věci však žalobce vlastníkem předmětného pozemku nikdy nebyl. Proto žalobu ve výroku I zamítl. Vzhledem k tomu, že žalobce se domáhal nahrazení projevu vůle ve vztahu k jedinému pozemku, který není ve vlastnictví České republiky, zamítl žalobu i ve výroku II. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání. Namítl, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil. Zdůraznil, že úspěšné podání žaloby v souzené věci nelze podmiňovat prokázáním tzv. naléhavého právního zájmu určení, neboť není chybou žalobce, že žalovaný nezajistil po dobu takřka osmdesáti let zápis svého vlastnického práva v katastru nemovitostí, a to namísto původního vlastníka pozemku, kterým byl [titul] [jméno] [příjmení]. Žalobce přitom žalovaného opakovaně žádal, aby zápis svého vlastnického práva v katastru nemovitostí zajistil, což ale žalovaný neučinil. Dle judikatury Nejvyššího soudu má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalující strana i v případě, že nemá k dispozici jiný právní prostředek, jehož prostřednictvím by mohla účinněji hájit svá práva. V souzené věci bylo určení vlastnického práva žalovaného nutnou podmínkou pro to, aby soud mohl podané žalobě vyhovět, když žalobce ani neměl k dispozici jiný, účinnější právní prostředek k hájení svých práv. Uzavřel, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je ve smyslu § 80 o. s. ř., nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Aktivně legitimován k žalobě na určení vlastnictví žalovaného byl i žalobce jakožto restituent, neboť vyhovění žalobě okresním soudem by v daném případě jednoznačně mělo příznivý dopad na právní postavení žalobce, který by se mohl domoci restituce k předmětnému (a vydatelnému) náhradnímu pozemku. Nadto měl za to, že v opačném případě by byl ve srovnání s církevními oprávněnými osobami nepřípustně diskriminován. Předmětný pozemek je zemědělským pozemkem a mohl být vhodnou restituční náhradou pro žalobce jako restituenta dle zákona o půdě, po II. světové válce byl předmětem konfiskace dle dekretu č. 108/1945 Sb. Jednalo se přitom o originární způsob nabytí vlastnického práva ex lege, intabulace byla v pozemkových knihách vyznačována pouze z pořádkového (evidenčního) hlediska a neměla konstitutivní účinky. Dekretem č. 108/1945 Sb. byl ze zákona ke dni 30. 10. 1945 zkonfiskován veškerý majetek osob, na něž tento dekret dopadal, a žalobci nemůže jít k tíži, že tato skutečnost (konfiskace) nebyla v příslušných pozemkových knihách vyznačena, neboť vlastníkem pozemku je po celou dobu žalovaný. Nesouhlasil rovněž s uložením povinnosti hradit žalovanému náklady řízení, zdůraznil, že žalovaný je vybaven řádně finančně i personálně a není nutné, aby jeho zájmy byly u soudů hájeny advokáty. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, event. jej změnil, žalobě vyhověl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. 4. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil. Uvedl, že žalobce se uspokojení zbývající části svého restitučního nároku může domáhat jak prostřednictvím žalovaným realizovaných veřejných nabídek (a žalobci v jejich účasti nic nebrání), tak též prostřednictvím žalob na nahrazení projevu vůle, kdy žalobce tohoto mimořádného institutu žalob využívá v řadě případů a se žalovanou v současnosti vede okolo 20 soudních sporů. V těchto řízeních je řešena toliko otázka převoditelnosti náhradních pozemků, neboť svévoli a liknavost, jakož i ocenění restitučního nároku žalovaný nesporuje. Žalobce v řízeních se žalobami disponuje, již podané žaloby v pokročilém stádiu řízení bere zpět a podává žaloby nové a bere je zpět i v případě, je-li mu soudem prvního stupně nepravomocně vyhověno a žalovaná se proti rozsudku neodvolává (viz např. usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 1. 2022 č. j. 6 C 218/2020-528), jeho postup tak nelze označit za postup směřující k co nejrychlejšímu uspokojení jeho restitučního nároku. Žalovaný dále odmítl analogii s právní úpravou majetkového vyrovnání s církvemi, neboť základním předpokladem této speciální aktivní věcné legitimace bylo, aby věc byla původním církevním majetkem, tedy ji oprávněné osoby původně vlastnily. Žalobce však původním vlastníkem předmětného pozemku nikdy nebyl, nedomáhal se svého původního majetku, ale toliko náhrady za původní majetek v podobě náhradního pozemku. Doplnil, že zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů, je specifickou právní úpravou určenou k unikátnímu účelu a při jeho analogickém použití je třeba dbát zvýšené obezřetnosti. Pro žalobcem uplatňovaný postup v tomto řízení neexistuje žádný zákonný ani judikaturou dovozený podklad, jeho určovací žalobu je třeba posuzovat dle obecných pravidel, tj. zkoumat naléhavý právní zájem, který v případě žalobce zjevně není dán. V této souvislosti žalovaný poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu stran určovacích žalob (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 635/2003) s tím, že žalobou uplatněný nárok na určení vlastnického práva žalovaného judikaturní závěry nemůže splnit, současným stavem (údajný nesprávný zápis vlastnického práva ve vztahu k předmětnému pozemku) není ohroženo žádné právo žalobce. Požadované určení vlastnického práva pak pro základ sporu, kterým je uspokojení restitučního nároku žalobce, představuje pouze otázku předběžnou, jejíž vyřešení k uspokojení restitučního nároku žalobce přímo nepovede; bude totiž třeba dále zkoumat, zda je pozemek k převodu vůbec vhodný. Připustil, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení by byl dán tehdy, bylo-li by prokázáno, že jiným než předmětným pozemkem, nelze restituční nárok žalobce uspokojit. Takový stav však v řízení nenastal, stále je dostatek vhodných náhradních pozemků jak ve veřejných nabídkách, tak i mimo ně, o čemž ostatně svědčí postup žalobce v jiných řízeních. Doplnil, že postavení žalobce jako oprávněné osoby dle zákona o půdě je v určitém smyslu privilegované, to však neznamená, že jeho práva nejsou limitována, a to zejména účelem, pro který jimi byl žalobce nadán, jímž je co nejrychlejší uspokojení jeho restitučního nároku. Žalobce si však toto mimořádné postavení vykládá nepřípustně extenzivně a zatěžuje soudy dalšími řízeními a rozsáhlým dokazováním. Takový postup nemůže požívat právní ochrany. Pro žalobce se jedná o poze