19 Co 115/2024-160 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci , částka, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu zamítl ohledně , částka, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice plnou náhradu nákladů řízení, jejichž přesná výše bude stanovena v samostatném usnesení, a to na účet Okresního soudu v , adresa, do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok IV).2. Žalobce se po žalovaném původně domáhal zaplacení částky , částka, s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalobci vzniknout. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. , číslo, v obci a k. ú. , adresa, evidovaných v katastru nemovitostí jako ostatní plocha se způsobem využití zeleň. Celková plocha těchto pozemků činí cca , číslo, m². Na části pozemků o výměře přibližně , číslo, m² žalobce provedl oplocení tvořené lesnickým pletivem na dřevěných akátových kůlech, které je doplněno dřevěnou výplní v úsecích vjezdové brány a branky pro pěší, jež má sloužit k oddělení lesní školky od veřejně přístupných ploch pozemku. Ohledně stavby oplocenky je veden mezi účastníky spor o její oprávněnost. Pozemky parc. č. , číslo, , případně jejich části o celkové výměře cca , číslo, m² jsou užívány veřejností jako lesní park s názvem „, název, . Vzhledem k tomu, že mezi žalobcem a žalovaným nebylo nijak upraveno užívání tohoto veřejného prostranství, na straně žalovaného vzniká bezdůvodné obohacení ve výši obvyklé ceny nájemného v daném místě a čase za užívání obdobného předmětu nájmu. Žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši , částka, za užívání těchto pozemků v období od , datum, do , datum, , když dle výměru Ministerstva financí MF č. , číslo, ze dne , datum, maximální cena nájemného za pozemek nesloužící k podnikání v obci , adresa, činí , částka, /m²/rok. V průběhu řízení žalobce upřesnil výměru částí jeho pozemků užívaných žalovaným jako veřejné prostranství a se souhlasem soudu změnil žalobu tak, že uplatňuje nárok na bezdůvodné obohacení za pozemky parc. č. , číslo, ve výměře , číslo, m2, , číslo, ve výměře , číslo, m2, , číslo, ve výměře , číslo, m2, , číslo, ve výměře , číslo, m2, , číslo, ve výměře , číslo, m2, , číslo, ve výměře , číslo, m2, , číslo, ve výměře , číslo, m2 a dále parc. č. , číslo, v dotčené výměře , číslo, m2, , číslo, v dotčené výměře , číslo, m2, , číslo, v dotčené výměře , číslo, m2, , číslo, v dotčené výměře , číslo, m2, , číslo, v dotčené výměře , číslo, m2, , číslo, v dotčené výměře , číslo, m2, celkem tedy za pozemky ve výměře , číslo, m2. Poté vzal žalobu částečně zpět ohledně částky , částka, s příslušenstvím a okresní soud v tomto rozsahu řízení zastavil.3. Žalovaný namítl, že v tomto soudním řízení vystupuje jako, Anonymizováno, jednotka územní samosprávy, zatímco záležitosti týkající se povolení či nepovolení stavby oplocenky jsou řešeny ve správním řízení. Proti uplatněnému nároku se bránil tvrzením, že v žalobě uvedené pozemky nejsou užívány veřejností jako lesní park, neboť většina jejich nezaplocené plochy je pokryta těžko průchodným porostem. Správní rozhodnutí, která žalobce předkládá jako důkaz, hovoří pouze o tom, do jakého typu ploch je řadí územně plánovací dokumentace. Město samo na pozemcích žalobce nemá zbudovanou žádnou komunikaci, nikoho k jejich užívání nevybízí ani jejich užívání ničím neusnadňuje. Žalobce vlastnictví k pozemkům nabyl již v době, kdy byly územním plánem určeny jako veřejné prostranství.4. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázáno, že žalobce byl v žalovaném období vlastníkem jím označených pozemků. Jejich plocha mimo oplocenku u pozemků parc. č. , číslo, činí , číslo, m2, , číslo, činí , číslo, m2, , číslo, činí , číslo, m2, , číslo, činí , číslo, m2, , číslo, činí , číslo, m2, , číslo, činí , číslo, m2. Podle územního plánu města , adresa, jsou dotčené pozemky součástí parku , název, a jsou vymezeny jako veřejné prostranství (konkrétně plochy ZV – Plocha veřejných prostranství – veřejná zeleň). Tento závěr je podpořen žalobcem doloženou ortofoto mapou a fotografiemi, ze kterých je patrná cesta i parková výsadba, a rozhodnutími stavebního úřadu , adresa, , kdy ve vztahu k oplocence žalovaný uplatnil námitku, že oplocení na základě územně plánovací dokumentace s přihlédnutím k podmínkám pro plochy s využitím ZV – Plocha veřejných prostranství – veřejná zeleň, není v souladu s územním plánem města , adresa, . Obvyklé nájemné předmětných pozemků za období od , datum, do , datum, bylo stanoveno znaleckým posudkem obchodní společnosti , právnická osoba, č. , číslo, ze dne , datum, . ve výši , částka, /m2/rok, tedy celkem , částka, . Znalecký posudek osahuje znaleckou doložku podle § 127a o. s. ř. Dále z posudku vyplývá, že se jedná o část lesoparku , název, , mezi , název, potokem a obytnou zástavbou. Dle územního plánu se jedná o plochy veřejného prostranství. Při doplňujícím výslechu znalec uvedl, že soubor oceňovaných pozemků je užíván jako rekreační a podle územního plánu ho lze použít i pro drobné stavby. Přiléhá k němu areál disk golfu. Je tedy hospodářky/komerčně využitelný. Z výzvy k vydání bezdůvodného obohacení soud dále zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení v částce , částka, .5. Na takto zjištěný skutkový stav věci okresní soud aplikoval ustanovení § 2991 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) upravujících problematiku bezdůvodného obohacení. Konstatoval, že podle ustálené judikatury je vlastník pozemku, který je užíván veřejně, povinen strpět toto užívání. Má však nárok na náhradu za toto užívání proti obci. Nejvyšší soud České republiky setrvale judikuje, že je v obdobných případech dán nárok vlastníka pozemku na vydání bezdůvodného obohacení. Například dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003 obec nemá podle ustanovení § 34 zákona o obcích právo na to, aby vlastník pozemku, který je součástí veřejného prostranství, strpěl jeho bezplatné užívání. Obci vzniká bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, není-li užívání takového pozemku upraveno smlouvou mezi jeho vlastníkem a obcí. Dále bylo již judikaturou ustáleno, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně. Tyto závěry byly vysloveny například v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 33 Odo 1253/2005, ze dne 10. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2509/2012 a ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. 28 Cdo 3684/2013 a v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 731/10. Konkrétně pak okresní soud ocitoval závěry rozsudku ze dne 15. 1. 2004 sp. zn. 32 Odo 823/2003, v němž Nejvyšší soud vyslovil totožné závěry přímo ve vztahu k pozemku začleněnému do lesoparku. Výše bezdůvodného obohacení za užívání věci bez právního důvodu se podle konstantní judikatury určí peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí, zpravidla formou nájmu, a bylo-li by nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy. Okresní soud neshledal důvod, pro který by se měl od shora vyslovených závěrů odchýlit. Předmětné pozemky (resp. jejich části bez oplocenky) se nachází na území parku (viz územní plán). Park slouží široké veřejnosti (tedy k veřejně prospěšnému účelu). Žalobce jako vlastník pozemků je povinen strpět omezení vlastnického práva tím, že jeho pozemky jsou užívány pro potřeby všech jako veřejné prostranství parku, ale za náhradu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012). Tato náhrada pak má být ve výši peněžité částky, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných věcí. Pokud takovou částku žalovaný nezaplatil, umožněním užívání tohoto pozemku zahrnutého do parku obyvateli , adresa, se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Již v rozsudku sp. zn. 32 Odo 823/2003 a opakovaně v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1425/2012 Nejvyšší soud uvedl, že je bezpředmětné zjišťovat, kdo lesopark včetně pozemku žalobce fakticky využívá v situaci, kde park je veřejným prostranstvím, které je přístupné každému bez omezení, tedy slouží obecnému užívání. Skutečnost, že pozemky jsou veřejným prostranstvím, pak ve svém důsledku vede k tomu, že dochází k omezení v