22 Co 147/2024-80 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalované výrokem I. povinnost zaplatit žalobkyni částku 51 390, 54 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % p. a. od 23.6.2023 do zaplacení, ve zbytku žalobu výrokem II. zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl výrokem III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 165 007,46 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem 4 713,98 Kč za období od 31.12.2022 do 22.6.2023, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 095,66 Kč za období od 23.6.2023 do 23.9.2023 a zákonným úrokem z prodlení z částky 157 307,46 Kč za dobu od 24.9.2023 do zaplacení ve výši 15 % p. a. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 1.12.2016 Smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze , Anonymizováno, spoření ke Smlouvě o , Anonymizováno, spoření č. , hodnota, , na základě níž poskytla dne , datum, žalované překlenovací úvěr ve výši 189 000 Kč za úrokovou sazbu 5,39 % p. a. Poskytnutý úvěr se žalovaná zavázala splácet ve splátkách po 849 Kč měsíčně, splátka povinného měsíčního spoření představovala 455 Kč. V rámci posouzení úvěruschopnosti vycházela žalobkyně z údajů poskytnutých žalovanou, která deklarovala příjem 13 863 Kč, náklady na bydlení a běžné osobní náklady 2 000 Kč, další náklady 200 Kč a výši dalších závazků 4 250 Kč, přičemž tyto byly ověřeny z úvěrových registrů CBCB v částce 4 460 Kč. Žalovaná porušila svoji povinnost úvěr splácet, když v období 3-6/2023 předepsané splátky nehradila, žalobkyně proto prohlásila celý úvěr ke dni 22.6.2023 za splatný. Za celou dobu splácení žalovaná uhradila celkem 137 609,46 Kč, nadále tak dlužila na jistině 157 307,46 Kč, na poplatcích za výzvy k úhradě 7 700 Kč, na smluvním úroku 4 713,98 Kč a na zákonném úroku z prodlení 6 095,66 Kč.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení zůstala nečinná.4. Okresní soud měl po provedeném dokazování za prokázané, že žalobkyně se na základě Smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze , Anonymizováno, spoření ke Smlouvě o , Anonymizováno, spoření č. , tel. číslo, ze dne , datum, zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 189 000 Kč za úrokovou sazbu 5,39 % při sjednané splátce celkem 1 304 Kč sestávající ze splátky úroku z úvěru 849 Kč a splátky povinného spoření 455 Kč, přičemž částku úvěru žalované převodem na účet poskytla dne , datum, . Před poskytnutím úvěru žalované žalobkyně ověřila příjem žalované ve výši 13 863 Kč, a dále vycházela z jejích tvrzení o tom, že je svobodná, má vlastní bydlení a její měsíční výdaje (včetně splátek jiných závazků) představují částku 6 450 Kč. Okresní soud vzal dále za prokázané, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek ze strany žalované prohlásila žalobkyně celý úvěr ke dni 22.6.2023 za splatný, k danému datu činila dlužná částka celkem 169 721,44 Kč.5. Okresní soud se vzhledem ke zjištění, že žalovaná při uzavírání smlouvy vystupovala v pozici spotřebitele, zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy právě pohledem zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž z ustanovení týkajících se povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí před poskytnutím úvěru úvěruschopnost dlužníka dospěl k závěru, že žalobkyně této zákonné povinnosti nevyhověla. Okresní soud ve svém odůvodnění odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, č. j. 1As 30/2015-39, podle kterého se poskytovatel úvěru nemůže spoléhat jen na tvrzení spotřebitele, ale musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen úvěr splácet. K prověření spotřebitelových tvrzení, pak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele, nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podložena žádnými doklady. Okresní soud poukázal na skutečnost, že žalobkyně k výzvě soudu k předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované doložila pouze potvrzení o příjmech žalované včetně formuláře s údaji uvedenými žalovanou, nedoložila tak žádné listiny, kterými by ověřovala měsíční výdaje žalované, a to za situace, kdy žalovanou tvrzené výdaje na bydlení a domácnost ve výši 2 000 Kč se jeví jako nereálné. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně nesplnila zákonem uloženou povinnost k řádnému posouzení úvěruschopnosti, tuto provedla víceméně formálně, proto hodnotil úvěrovou smlouvu dle zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. jako absolutně neplatnou (k tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25.7.2018, a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/2018, ze dne 26.2.2019). Okresní soud tak nárok žalobkyně posoudil z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované a vzhledem k výši plnění žalované ve prospěch žalobkyně (139 609,46 Kč) a výši poskytnutého plnění žalobkyní rozhodl o povinnost žalované vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení představující rozdíl poskytnuté částky a uskutečněného plnění žalovanou, tj. částku 51 390,54 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 23.6.2023 do zaplacení. Ve zbytku okresní soud žalobu jako bezdůvodnou zamítl.6. Žalobkyně podala proti výroku II. a III. okresního soudu včasné odvolání, v němž navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že přizná žalobkyni i zbytek žalovaného nároku včetně nákladů řízení. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu v části, v níž uzavřel, že žalobkyně nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalované, a to pod sankcí absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Žalobkyně před poskytnutím úvěru zcela v souladu s platnou právní úpravou posouzení úvěruschopnosti provedla, když vycházela jak z údajů poskytnutých žalovanou týkajících se jejích nákladů a příjmu (uvedených v žádosti o úvěr), tak z údajů v interních i externích databázích (bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík), zároveň si vyžádala potvrzení o výši příjmu žalované. Pokud jde o kalkulaci výdajů žalobkyně použila metodu výpočtu životních nákladů s pomocí životního minima (v r. 2016 ve výši 3 140 Kč), které násobila koeficientem 1,4 a ještě započítala částku 500 Kč. Žalobkyně náklady žalované uvažovala ve výši 11 038 Kč, tj. jako součet předpokládané splátky úvěru, splátky úvěrů u jiných bank 4 460 Kč, životní náklady 4 774 Kč a ostatní náklady 500 Kč, což opodstatňovalo závěr o schopnosti žalované poskytovaný úvěr splácet. Žalobkyně vycházela i z faktu, že žalovaná neměla žádnou vyživovací povinnost, bydlela ve vlastním domě/bytě, což je skutečnost, k níž žalobkyně v rámci posouzení bonity žalované přihlížela, neboť poskytovaný úvěr sloužil k modernizaci, rekonstrukci a údržbě nemovitosti žalované. Správnost závěru žalobkyně o úvěruschopnosti žalované je dále podpořen i skutečností, že žalovaná poskytnutý úvěr splácela téměř 6 let. Není tedy opodstatněný závěr okresního soudu, že by žalovaná nebyla schopna úvěr splácet (k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, ze dne 27.9.2023).7. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 o.s.ř.) a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek okresního soudu přezkoumal, když přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným (§ 212 a § 212a o.s.ř.).9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně tak, jak jsou rozvedena v odůvodnění rozsudku, neztotožnil se však s hodnocením povinnosti žalobkyně k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované včetně aplikace příslušného právního předpisu.10. S ohledem na okamžik uzavření úvěrové smlouvy je na místě aplikace ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož účinnost nastala 1.12.2016 a nikoliv zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který byl k uvedenému dni zrušen, jak ve svém odůvodnění odkazoval okresní soud.11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu