47 Co 133/2024-155 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení 293.655,26 Kč s příslušenstvím a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že , právnická osoba, ., jako právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 22. 2. 2017 s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 443.684 Kč. Peněžní prostředky měly být použity na konsolidaci jiných čtyř úvěrů žalovaného v celkové výši 397.186 Kč. Ve zbývajícím rozsahu 46.498 Kč byly poskytnuté prostředky ponechány pro potřeby žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit ve 108 měsíčních splátkách po 8.752 Kč spolu s dohodnutým úrokem. Žalovaný splácel úvěr řádně do 15. 10. 2021, poté se dostal do prodlení s úhradou splátek. Právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila 26. 10. 2022 úvěr za splatný s tím, že k tomuto dni zbývalo uhradit 298.443 Kč. Při poskytnutí úvěru právní předchůdkyně žalobkyně v rámci prověřování úvěruschopnosti žalovaného zjistila, že příjem žalovaného činí 16.940 Kč měsíčně, výdaje žalovaného na domácnost jsou ve výši 7.216 Kč měsíčně a na dosavadní splátky žalovaný splácí 14.786 Kč měsíčně. V době poskytnutí úvěru bylo na žalovaného vedeno exekuční řízení. Okresní soud posoudil takto zjištěný skutkový stav a dospěl k závěru, že smlouvu o úvěru nelze považovat za platnou, neboť právní předchůdkyně žalobkyně v době poskytnutí úvěru neposoudila schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet s náležitou odbornou péčí. Příjem žalovaného nepostačoval k hrazení všech jeho závazků a na žalovaného bylo vedeno exekuční řízení. Přesto poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému dalších 46.498 Kč pro jeho osobní potřebu. Okresní soud z toto důvodu shledal smlouvu neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně měla za těchto okolností právo jen na vrácení poskytnuté jistiny úvěru ve výši 443.684 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný již v minulosti úvěrem poskytnuté prostředky vrátil (celkem z tohoto titulu zaplatil 661.781,88 Kč), všechny své závazky z daného právního vztahu splnil. Na žádné jiné plnění žalobkyni právo nevzniklo. Okresní soud z těchto důvodů žalobu zamítl.3. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalobkyně. Uvedla, že smyslem poskytnutého úvěru byla konsolidace úvěrů předchozích. Zatímco před poskytnutím úvěru žalovaný splácel celkem 14.786 Kč měsíčně, po poskytnutí konsolidačního úvěru činila jeho celková splátka již jen 8.752 Kč měsíčně. Měsíční splátkové zatížení žalovaného se tak snížilo o 6.034 Kč. Částka, kterou banka poskytla žalovanému nad rámec konsolidace (46.498 Kč), nepředstavuje významné navýšení ve smyslu § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. Konsolidace tak splnila záměr řádného zkoumání úvěruschopnosti, totiž zabránit tomu, aby se žalovaný jako dlužník dostal do dluhové pasti. Právního předchůdce žalobkyně netížila povinnost úvěruschopnost zkoumat, přesto tak učinila, a to mj. na základě svého vlastního ekonomického modelu a výpisu z běžného účtu žalovaného. Samotné neprozkoumání úvěruschopnosti navíc neznamená neplatnost smlouvy, pokud se ukáže, že dlužník byl schopen dluh splácet (a tedy byl úvěruschopný). Tak tomu je i v posuzovaném případě, neboť žalovaný po dlouhou dobu téměř čtyř let úvěr splácel. Úhradou dalších šesti splátek po 8.500 Kč, k níž došlo po zesplatnění dluhu, navíc žalovaný svůj dluh uznal. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl.4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání a shledal odvolání důvodným.6. Rozhodnutí okresního soudu spočívá na závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, aniž by předtím dostatečně prošetřila jeho úvěruschopnost. Úvěrová smlouva je proto neplatná.7. Odvolací soud toto hodnocení okresního soudu nesdílí.8. Především je nutné zdůraznit, že v posuzovaném případě nešlo o prostý úvěr, nýbrž o úvěr konsolidační. Jednalo se tedy o zvláštní typ úvěru, čemuž podle názoru odvolacího soudu musela být přizpůsobena i kritéria pro hodnocení jeho platnosti.9. To znamená, že podmínky převzetí úvěru nebylo možné hodnotit izolovaně, nýbrž v návaznosti na právní postavení žalovaného, v němž se jako dlužník z předchozích a dosud nesplacených úvěrů v době poskytnutí konsolidačního úvěru nacházel. Hodnotit je přitom třeba pouze okolnosti uzavření tohoto nového, konsolidačního úvěru. Podmínky, za nichž byly uzavřeny předchozí úvěrové smlouvy, jsou z hlediska posuzování platnosti tohoto posledního úvěru bezvýznamné.10. Bylo tedy nutné zabývat se otázkou, zda se ekonomická situace žalovaného poskytnutím konsolidačního úvěru nějakým způsobem změnila, případně jak.11. Z rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že zatímco dříve činily splátky všech úvěrů žalovaného 14.786 Kč, po poskytnutí konsolidačního úvěru se snížily na 8.752 Kč. Žalovanému tak každý měsíc zbylo navíc 6.034 Kč, které mohl použít na všechny své ostatní potřeby. Okresní soud spatřoval neplatnost úvěrové smlouvy mj. v tom, že úvěr byl žalovanému poskytnut za situace, kdy mu jeho příjem ze zaměstnání nepostačoval k hrazení všech jeho závazků. To se však poskytnutím konsolidačního úvěru změnilo. Měsíční splátka žalovaného se snížila téměř o polovinu a žalovanému každý měsíc z jeho příjmů zůstalo navíc již výše uvedených 6.034 Kč. Pokud před poskytnutím konsolidačního úvěru nebyl schopen splácet své splatné závazky, po jeho poskytnutí již toho schopen byl. Ekonomické postavení žalovaného se tak v důsledku poskytnutí konsolidačního úvěru zlepšilo, žalovaný se po jeho poskytnutí stal způsobilým platit své závazky. Za této situace nelze spatřovat v okolnosti, že úvěr byl žalovanému poskytnut v době, kdy nebyl schopen plnit všechny své závazky, rozpor se zákonným požadavkem na úvěruschopnost dlužníka. Lze naopak konstatovat, že právě poskytnutím konsolidačního úvěru se stal žalovaný dlužníkem schopným svůj dluh splácet. Předtím toho schopen nebyl, což znamená, že poskytnutím úvěru se jeho schopnost uhradit dluh zlepšila. Neodpovídalo by smyslu zákona, měla-li by být za těchto okolností považována smlouva za neplatnou.12. Smyslem právní úpravy spotřebitelského úvěru, zejména té její části, v níž je stanovena povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka, je nepochybně to, aby se předcházelo poskytování úvěrů osobám, u kterých panuje vysoká míra pravděpodobnosti, že nebudou schopné úvěr splatit, a kterým tak hrozí pád do tzv. dluhové pasti (spočívající v soustavném narůstání dluhů a stále se zmenšující způsobilosti je hradit). Posuzovaný úvěr není úvěrem tohoto druhu. Jak bylo uvedeno již výše, žalovaný se v jeho důsledku stal naopak schopným dluh platit. Jeho situace se v tomto ohledu zlepšila.13. Přihlédnout bylo třeba i k tomu, že žalovaný po dobu několika let (téměř čtyř) úvěr v dohodnutých splátkách hradil. I tato skutečnost hovoří pro závěr, že jeho majetková situace v době poskytnutí úvěru mu splácení úvěru umožňovala, tedy že byl úvěruschopný. Lze v této souvislosti poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž Nejvyšší soud vyjádřil názor, že z hlediska posuzování platnosti smlouvy ve smyslu § 87 zák. o spotřebitelském úvěru není podstatné, zda byla úvěruschopnost dlužníka řádně posouzena, nýbrž zda byla dána. I když úvěruschopnost řádně posouzena nebyla, nelze považovat smlouvu za neplatnou, pokud dlužník v době poskytnutí úvěru úvěruschopný byl. Jak též vyplývá z citovaného rozhodnutí, důležitým kritériem pro posouzení úvěruschopnosti je i následné chování dlužníka ve vztahu k úhradě dluhu. V případě řešeném Nejvyšším soudem dlužník dluh splatil, což bylo třeba dle Nejvyššího soudu při posuzování úvěruschopnosti dlužníka zohlednit. V nyní posuzovaném případě sice žalovaný celý dluh nesplatil, ale po dobu několika let tak činil. Podle názoru odvolacího soudu je třeba i v této skutečnosti spatřovat důkaz toho, že v době uzavření smlouvy byl schopen úvěr v dohodnutých splátkách splácet. Věřitel nemůže nikdy předvídat, jak se finanční a celková majetková situace dlužníka v budoucnu vyvine. Pokud ale dlužník několik let úvěr v dohodnutém režimu splácí, je to podle názoru odvolacího soudu třeba považovat spíše za známku jeho úvěruschopnosti v době poskytnutí dluhu než naopak.14. Odvolací soud tak dospěl v otázce platnosti úvěrové smlouvy k odlišnému závěru než okresní soud. Jak vyplývá z předchozího, odvolací soud má za to, že žalovaný v době poskytnutí úvěru úvěruschopný byl. Úvěrovou smlouvu je proto třeba považovat za platnou, neboť to, že by ji činila neplatnou neschopnost žalovaného úvěr splácet, zjištěno nebylo a ani žádný jiný důvod její neplatnosti nevyšel v průběhu řízení najevo.15. S ohledem na znění § 86 zák. o spotřebitelském úvěru doplňuje odvolací soud shora uvedené hodnocení ještě následující úvahou. Citované ustanovení hovoří o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo o změně závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celko