18 Co 351/2025-109 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši , částka, do třiceti dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku (výrok I.), co do částky , částka, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a s úrokem ve výši 7,29 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení zamítl žalobu (výrok II.) a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Citovaným rozsudkem rozhodoval okresní soud o žalobě, kterou se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení a s úrokem ve výši 7,29 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Svůj nárok opírala o smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření reg. č. , č. účtu, /01, která byla uzavřena mezi , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným dne , datum, . Na základě uvedené smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr na bydlení ve výši , částka, , který byl v prvé fázi až do přidělení cílové částky úvěrem překlenovacím, následně se měl transformovat na úvěr ze stavebního spoření. Žalovaný byl povinen z poskytnutých prostředků hradit smluvní úrok ve výši 7,29 % ročně a hradit další související náklady úvěru a poplatky. Dostal se ovšem do prodlení s úhradou více než dvou splátek, což vedlo k zesplatnění úvěru právním předchůdcem žalobkyně k datu , datum, . Právní předchůdce žalobkyně následně svou pohledávku za žalovaným vzniklou z titulu předmětné úvěrové smlouvy postoupil na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši , částka, a poplatků ve výši , částka, , vedle toho požadovala běžící smluvní úrok z částky odpovídající dlužné jistině za dobu ode dne následujícího dni zesplatnění úvěru do zaplacení a běžící zákonný úrok z prodlení z celkové dlužné částky za totéž období.3. K výzvě okresního soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdce s odbornou péčí posoudil před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Jeho osobu kontroloval ve svém interním systému, v registru SOLUS, činil dotazy do NRKI/BRKI, nezjistil přitom žádné negativní výsledky. Z žalovaným předloženého dokladu bylo zjištěno, že žalovaný měl v období od , datum, do , datum, příjmy ze závislé činnosti ve výši , částka, měsíčně, současně bylo ověřeno, že neměl žádnou vyživovací povinnost, nebylo s ním jednáno o skončení pracovního poměru a jeho pracovní poměr u stávajícího zaměstnavatele trval od , datum, . Na svůj dluh z předmětné úvěrové smlouvy žalovaný uhradil celkem , částka, .4. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k jednání, které okresní soud ve věci nařídil a k němuž byl žalovaný řádně předvolán, se bez omluvy nedostavil. Okresní soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.5. Okresní soud z žalobkyní předložené smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření, jakož i ze související smluvní dokumentace a předloženého výpisu z účtu zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným dne , datum, uzavřel uvedenou smlouvu, na jejímž podkladě poskytl žalovanému úvěr ve výši , částka, . Úvěrový vztah měl dvě fáze. V první fázi se jednalo o překlenovací úvěr, který trval od uzavření smlouvy do přidělení cílové částky. Následovat měla druhá fáze úvěru, kterou bylo poskytnutí úvěru ze stavebního spoření. Tato fáze měla trvat od přidělení cílové částky do celkového splacení úvěru. Úvěr byl poskytnut za účelem získání objektu k bydlení č.p. , číslo, na pozemku parc. č. St. , číslo, k. ú. , adresa, , v dražbě a jeho následné modernizace. Žalovaný se zavázal do přidělení cílové částky úvěr splácet ve splátkách po , částka, měsíčně a současně ukládat měsíčně vklady v minimální výši , částka, na účet stavebního spoření. Následně po přidělení cílové částky do úplného splacení úvěru měl hradit měsíčně , částka, na úvěrový účet. Úroková sazba byla pro fázi překlenovacího úvěru stanovena na 4,89 % ročně, pro fázi úvěru ze stavebního spoření na 3,10 %. Dopisem z , datum, následně právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému výši nové úrokové sazby, která činila 7,29 % a byla platná pro splátky splatné od , datum, . Žalovaný úvěr vyčerpal v třech tranších, dne , datum, mu bylo vyplaceno , částka, a , částka, a dne , datum, 140 000 Kč.6. Z protokolu o ověření schopnosti žadatele splácet, jakož i ze souvisejícího analytického reportu předloženého žalobkyní bylo dále okresním soudem zjištěno, že žalovaný doložil příjem daňovými přiznáními za období posledních tří let a že právní předchůdce žalobkyně při poskytnutí úvěru vycházel z toho, že příjem žalovaného činí , částka, měsíčně, celková suma jeho existujících závazků činí , částka, , a to včetně požadovaného úvěru, mezi výdaji žalovaného současně byla zohledněna částka životního minima ve výši , částka, . Právní předchůdce žalobkyně dospěl k závěru, že žalovaný disponuje volnými prostředky ve výši , částka, . Žalovaný měl v uvedené době několik nesplacených dluhů, jejichž výše se pohybovala v řádu milionů korun.7. Z výzvy z , datum, okresní soud dále zjistil, že právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovanou k okamžitému splacení zbývající části úvěru ve výši , částka, ve lhůtě do , datum, s poukazem na to, že žalovaný nehradil řádně a včas splátky úvěru. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z , datum, pak bylo zjištěno, že pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem odeslaným dne , datum, . Okresní soud provedl rovněž důkaz předžalobní výzvou z , datum, , z níž zjistil, že žalovaný byl zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě celkové dlužné částky ve výši , částka, a upozorněn na možnost soudního vymáhání dluhu.8. Po právní stránce okresní soud hodnotil spor účastníků zejména podle § 2395 a § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), na věc pak aplikoval též příslušná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do , datum, (dále jen „ZSÚ“), tedy v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, a to především ust. § 86 a § 87 ZSÚ. Uzavřel, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, která byla svým charakterem smlouvou spotřebitelskou. Právní předchůdce žalobkyně byl tedy povinen před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného sjednaný úvěr splatit. Přitom se ve smyslu relevantní judikatury, kterou okresní soud konkrétně citoval, nemohl spoléhat v tomto směru pouze na tvrzení žalovaného, nýbrž měl sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda žalovaný jakožto spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření tvrzení žalovaného s tím, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě k náležitému prověření jeho úvěruschopnosti postačující. Okresní soud poukázal i na judikaturu Evropského soudního dvora, konkrétně na jeho rozsudek z , datum, , sp. zn. C-679/18, podle kterého by měly být články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne , datum, , o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102/EHS, vykládány v tom smyslu, že vnitrostátním soudům ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumaly, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky článku 23 dané směrnice. Zmíněné články mají být současně vykládány tak, že brání vnitrostátní úpravě, aby sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, které je spojeno s neplatností úvěrové smlouvy a povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, navázala na podmínku, že spotřebitel neplatnost smlouvy namítne. Okresní soud ve světle citovaných závěrů uzavřel, že ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ, které řeší důsledek porušení povinnosti poskytovatele úvěru ověřit úvěruschopnost spotřebitele, je nutné vykládat za použití § 588 o. z. tak, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, což ostatně judikoval i Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. , spisová značka, a potvrdil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18. Okresní soud na podkladě předložených důkazů dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně si pro účely posouzení úvěruschopnosti nedostatečně ověřil měsíční příjmy a výdaje žalovaného, neboť vycházel pouze ze zjištěných výdajů na splácení jiných tehdejších závazků žalovaného, jejichž výše se pohybovala v řádech milionů korun, a z částky životního minima, aniž by fakticky ověřoval, zda výdaje žalovaného skutečně činí pouze , částka, měsíčně