21 Co 374/2025-387 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud projednal věc vedenou před Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro , název, a v ní znovu rozhodl a nahradil rozhodnutí uvedeného správního orgánu ze dne , datum, , sp. zn.: , číslo, , č. j.: , číslo, tak, že by určil, že žalobkyně je vlastníkem nemovitých věcí specifikovaných v přílohách citovaného rozhodnutí (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným č. 1, 2, 5, 6, 7, 10, 11, 12, 15, 16, 18, 21, 25 a 27 náklady řízení (výrok II). Dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní na jedné straně a žalovanými č. 3, 4, 8, 9, 13, 14, 17, 19, 20, 22, 23, 24 a 26 na druhé straně nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).2. Předmětem řízení podle žaloby podané žalobkyní dne , datum, byl její požadavek na to, aby soud ve smyslu § 244 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), znovu projednal v občanském soudním řízení věc, ve které bylo před Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro , název, (dále jen „Úřad“) vydáno dne , datum, rozhodnutí sp. zn.: , číslo, , č. j.: , číslo, (dále jen „Rozhodnutí“), a aby po požadovaném projednání věci vydal rozhodnutí, kterým by Rozhodnutí nahradil tak, že by určil, že žalobkyně je vlastníkem nemovitých věcí (pozemků) specifikovaných v přílohách citovaného rozhodnutí. Předmětným Rozhodnutím totiž Úřad rozhodl tak, že žalobkyně vlastníkem zmíněných nemovitých věcí není. Úřad poučil žalobkyni, že může proti Rozhodnutí podat dle páté části o. s. ř. žalobu ve lhůtě dvou měsíců od doručení Rozhodnutí, tedy od data , datum, . Žalobkyně se rozhodla využít této možnosti a v plném rozsahu napadla Rozhodnutí, žádala, aby soud věc projednal v tzv. plné jurisdikci. Žalobu odůvodnila tvrzením, že na svých právech byla Rozhodnutím dotčena tak, že její vlastnické právo k předmětným nemovitostem „bylo zamítnuto“, přičemž Rozhodnutí bylo výsledkem restitučního sporu, ve kterém se posuzovala oprávněnost nároku na vydání předmětných nemovitostí právním nástupcům (aktuálně žalobkyni) původního vlastníka , jméno FO, , kterému byly předmětné nemovitosti konfiskovány na základě Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Žalobkyně vyzdvihla, že při posuzování oprávněnosti restitučního nároku se musí zkoumat splnění podmínky státního občanství žadatele o vydání nemovitostí. Rozhodnutí v této otázce přímo navazuje na závěry řízení vedeného u Ministerstva vnitra ČR ve věci zachování československého státního občanství původního vlastníka. V něm ministerstvo uzavřelo, že přestože původní vlastník splnil první i druhou podmínku § 2 odst. 1 dekretu (Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské), tj. věrnost Československé republice a absence provinění proti českému a slovenskému národu, nevyhovělo Ministerstvo vnitra jeho žádosti o zachování čsl. občanství“. Zamítnutí žádosti o zachování čsl. občanství odůvodnilo tím, že správní orgány v roce 1945 meritorně nerozhodly o žádosti původního vlastníka o zachování čsl. občanství. Přestože tedy ministerstvo konstatovalo splnění výše zmíněných podmínek na straně původního vlastníka pro zachování čsl. občanství, dle žalobkyně dalo přednost formálnímu nedostatku ze strany tehdejšího správního orgánu a takový nedostatek připsalo k její tíži. Následně Úřad v Rozhodnutí nepřihlédl k tomu, že byly splněny faktické podmínky pro vydání předmětných nemovitostí. Úřad neprovedl vlastní posouzení věci, toliko se opřel o skutečnost, že Ministerstvo vnitra žádost o zachování čsl. občanství zamítlo. To pak vedlo Úřad k závěru, že nemovitosti vydat nelze. Dovozovala, že posouzení oprávněnosti restitučního nároku představuje zásadní a komplexní právní otázku, která vyžaduje důkladné a pečlivé zhodnocení, v rámci kterého není přípustné omezit zjišťování skutkového stavu pouze na konstatování nesouladu mezi faktickým a formálním stavem, zvláště pokud takový nesoulad byl způsoben pochybením správního orgánu v roce 1945. Úřad takové komplexní posouzení neprovedl, nezohlednil širší kontext a důkladně neposoudil skutkový stav. Rozhodnutí vytýkala jeho nesprávnost a nezákonnost pro jeho zmatečnost a nepřezkoumatelnost z důvodu absence řádného odůvodnění. Poukázala na to, že Úřad v Rozhodnutí deklaroval, že se řídí zákonem č. 71/1967 Sb., správním řádem, avšak z Rozhodnutí se podává, že v mnoha ohledech postupoval podle novějšího správního řádu - zák. č. 500/2004 Sb. Namítala, že zmíněné právní předpisy stojí na jiných zásadách, a to zejména ohledně principu vyhledávání materiální pravdy správním orgánem. Uvedla, že Úřad si měl ve smyslu předchozího správního řádu přesně a úplně zjistit skutečný stav věci, obstarat si aktivně dostatek podkladů pro Rozhodnutí, zjišťovat stav jako skutečný. Žalobkyně tak i v rámci soudního řízení žádala, aby si soud zcela sám posoudil předběžnou otázku týkající se podmínek pro zachování čsl. občanství původního vlastníka. Dodala, že považuje za nezákonné rozhodnutí Ministerstva vnitra z , datum, č. j. , číslo, (vydané v řízení o vydání potvrzení o státním občanství, a to konkrétně o návrhu žalobkyně na obnovu řízení), proto vůči němu podala rozklad. Žalovaní 1, 2, 3, 5, 6, 7, 10, 11, 12, 14, 15, 16, 18, 21, 25 a 27 s žalobou nesouhlasili a navrhli její zamítnutí. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro , název, ze dne , datum, považovali za správné. Žalovaní 4, 8, 9, 13, 17, 19, 20, 22, 23, 24 a 26 se k žalobě nevyjádřili. Okresní soud měl prokázáno, že Úřad rozhodl dne , datum, podle § 9 odst. 4 zákona o půdě tak, že žalobkyně není vlastníkem nemovitých věcí uvedených v přílohách Rozhodnutí. Úřad v odůvodnění Rozhodnutí rekapituloval, že již právní předchůdce žalobkyně , jméno FO, syn původního vlastníka uplatnil dne , datum, dle zákona o půdě a , datum, dle zák. č. 243/1992 Sb. restituční nárok na nemovité věci patřící do původního panství , adresa, . Žalobkyně se stala účastníkem restitučního řízení poté, kdy navrhovatel zemřel. Následně bylo restituční řízení přerušeno k žádosti žalobkyně z důvodu probíhajícího řízení ve věci vydání potvrzení o zachování čsl. občanství původního vlastníka předmětných nemovitostí. Vznikem Státního pozemkového úřadu v roce 2013 přešlo restituční řízení do působnosti Úřadu, jenž nadále vedl restituční řízení. Ten vyložil, že původním vlastníkem předmětných nemovitých věcí patřících do velkostatku , adresa, byl , jméno FO, , narozený , datum, a zemřelý , datum, . Nemovitosti mu byly konfiskovány dle Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., přičemž na jejich vydání uplatnil shora uvedeným způsobem (a v datech) restituční nárok syn původního vlastníka , jméno FO, (narozený , datum, ). Tento byl vyzván k doplnění dokladů potřebných k doložení oprávněnosti restitučního nároku – zejména k doložení čsl. občanství původního vlastníka i samotného žadatele. Úřad zjistil ze sdělení Ministerstva vnitra a z rozsudků soudů, že žádost o vydání potvrzení o zachování čsl. občanství původního vlastníka byla v roce 2011 zamítnuta. Úřad následně dal podnět Ministerstvu vnitra k pokračování v řízení o zachování čsl. občanství původního vlastníka, Ministerstvo vnitra této žádosti nevyhovělo. Žalobkyně podala vůči tomuto rozhodnutí rozklad, který ministr zamítl, rovněž následná žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra byla neúspěšná, stejně jako kasační stížnost žalobkyně. Ústavní stížnost žalobkyně byla usnesením Ústavního soudu odmítnuta v lednu 2022. Mezitím Krajský úřad , název, vydal , datum, rozhodnutí, kterým znovu nevyhověl žádosti o vydání potvrzení o čsl. občanství původního vlastníka. Také proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně neúspěšně bránila. Úřad z předložených podkladů vyhodnotil, že původní vlastník pozbyl čsl. občanství dle § 1 ústavního Dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. v roce , datum, , kdy podle předpisů cizí okupační mocnosti nabyl německé státní občanství. V , datum, podal žádost o znovuzískání čsl. občanství a v roce , datum, byla prostřednictvím jeho manželky podána k Ústřednímu národnímu výboru žádost o zachování čsl. občanství. V této věci ale nebylo tehdejšími správními orgány meritorně rozhodnuto. Ačkoliv původní vlastník shora citovaného rozhodnutí Ministerstva vnitra splnil první i druhou podmínku § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb., tj. věrnost Československé republice a absenci provinění proti Českému a Slovenskému národu, nevyhovělo Ministrovo vnitra jeho žádosti o zachování čsl. občanství. Úřad došel k závěru, že původní vlastník nesplnil jednu z podmínek oprávněnosti nároku k navrácení nemovitých věcí, upravenou v § 4 odst. 1 zákona o půdě a to tím, že mu nebylo zachováno čsl. státní občanství. Proto dle § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodl o nevydání předmětných pozemků, tedy Rozhodnutím rozhodl tak, že žalobkyně není jejich vlastníkem. Po přezkoumání podkladů, z nichž Úřad vycházel, okresní soud uzavřel, že v řízení před vydá