23 Co 155/2025-76 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Okresní soud svým rozsudkem zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni 22 899 Kč, a to ve splátkách ve výši 2 500 Kč měsíčně splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, to vše pod ztrátou výhody splátek (výrok I). Naopak zamítl žalobu, co do požadavku žalobce na zaplacení dalších 5 164 Kč s úrokem v kapitalizované výši 1 877 Kč a ve výši 14,75 % ročně jdoucí z částky 28 063 Kč od , datum, do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 28 063 Kč od , datum, do zaplacení, ohledně požadavku na náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 300 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 996 Kč (výrok II). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před okresním soudem ve výši 723,10 Kč (výrok III).2. Rozhodl tak ve sporu zahájeném žalobou ze dne , datum, , ve kterém žalobkyně tvrdila, že uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to dne , datum, , na základě které se zavázala poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 27 500 Kč (v nominální výši 30 000 Kč s odečtením provize zprostředkovatele ve výši 2 500 Kč), a naopak žalovaná se zavázala vrátit žalobci celkem 46 000 Kč ve 40 splátkách po 1 150 Kč měsíčně.3. Žalobkyně převedla žalované dne , datum, finanční prostředky ve výši 27 500 Kč a žalovaná doposud žalobkyni vrátila 4 601 Kč.4. Při posouzení úvěruschopnosti zákazníka – žalované, jak bylo provedeno dne , datum, , žalobkyně vycházela z údaje o příjmu žalované ve výši 21 600 Kč měsíčně a výdaji žalované na bydlení ve výši 1 000 Kč a měsíčně a na splátku úvěru ve výši 800 Kč měsíčně, kdy při určení výše ostatních výdajů žalované věřitel vycházel z normativních nákladů na bydlení, životního minima a nezabavitelné částky. Informace byly potvrzeny výplatními lístky žalované za měsíce , datum, výpisem z katastru nemovitostí a prohlášením syna o poskytnutí bydlení.5. Okresní soud však shledal smlouvu o spotřebitelském úvěru za neplatnou, neboť před uzavřením smlouvy žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, kdy ohledně dalších výdajů žalované, kromě výdajů na bydlení ve výši 1 000 Kč měsíčně a splátky úvěrů ve výši 800 Kč, si žalobkyně neobstarala žádný podkladový materiál, pouze vycházela ze statistických údajů, které však o konkrétních poměrech žalované ničeho nevypovídají. Nebylo tak možné usuzovat na to, zda bude žalovaná schopna spotřebitelský úvěr splácet. Odkázal přitom na ust. § 86 odst. 1, odst. 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.6. Uložil tudíž žalované zaplatit žalobkyni 22 899 Kč, jako rozdíl mezi poskytnutou jistinou spotřebitelského úvěru ve výši 27 500 Kč a částečným plněním 4 601 Kč.7. Ve zbývajícím rozsahu potom žalobu zamítl, to včetně zákonného úroku z prodlení, neboť žalovaná se doposud nedostala do prodlení.8. Doplnil, že podáním ze dne , datum, žalobkyně navrhla schválení smíru, který uzavřela s žalovanou. Ten však obsahoval plné vyhovění žalobě a přiznání nákladů řízení. Takovýto smír by byl v rozporu s ust. § 87 odst. 1, věty třetí, zákona o spotřebitelském úvěru, a nebylo ho tak možné s ohledem na kogentní úpravu spotřebitelského úvěru schválit.9. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vycházel z toho, že žalobkyně nárokovala 37 024,21 Kč a byla úspěšná do 61,8 %, naopak žalovaná ve zbývajícím rozsahu. Žalobkyně má tak právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve rozsahu 23,6 % účelně vynaložených nákladů řízení.10. Žalobkyně podala odvolání proti výrokům II a III rozsudku okresního soudu. Namítá, že účastníci uzavřeli smír, který měl soud schválit, a v tomto směru se domáhá změny napadeného rozhodnutí s tvrzením, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je platným právním úkonem, neboť žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost, tedy schopnost žalované zaplatit poskytnutou finanční částku. Přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 33 Cdo 2178/2018 a 33 Cdo 1819/2023.11. Rozhodnutí okresního soudu pak nepovažovala za řádně odůvodněné. Poukázala na to, že výše spotřebitelského úvěru byla nízká, čemuž musí odpovídat i požadavek na rozsah posuzování schopnosti žalované zaplatit poskytnutý spotřebitelský úvěr. Nelze po žalobkyni požadovat detektivní pátrání pro případné zjištění úvěruschopnosti úvěrovaného.12. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.13. Odvolací soud projednal odvolání žalobkyně při jednání soudu dne , datum, , kdy oba účastníci se z takového jednání soudu omluvili a odvolací soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst.3 občanského soudního řádu).14. Odvolání není důvodné.15. Mezi účastníky byla podepsána smlouva o úvěru, která je svojí povahou smlouvou o spotřebitelském úvěru v režimu zákona č.257/2016 Sb. (viz § 2 odst.1 zákona).16. Prvotní je v dané věci posouzení otázky, zda si úvěrující splnil svoji povinnost posuzovat úvěruschopnost dlužníka a zda se okresní soud odchýlil od výkladové praxe vyšších soudů či nikoliv. Praxe Nejvyššího soudu České republiky vyjádřená například v rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 či 33 ICdo 27/2021 stojící na základě myšlence, že při posuzování úvěruschopnosti dlužníka nelze spoléhat pouze na jím předložené informace. Při posuzování úvěruschopnosti dlužníka nelze postupovat také tak, že věřitel zjišťuje pouze příjmy dlužníka izolovaně od jeho výdajů a ty následně stanoví na základě ekonomického modelu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 33 ICdo 126/2022). Věřitel také nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými informacemi) o jeho příjmech a výdajích.17. Okresní soud dovodil, že této své povinnosti původní věřitel nedostál a odvolací soud jeho náhled sdílí. Žalovaná sice předložila výplatní pásky za dva měsíce, avšak ty nebyly porovnány s údaji o výdajích žalované tak, aby takové posouzení utvořilo reálný obraz příjmů a výdajů žalované, aby mohlo být posouzeno, zda je žalovaná schopna poskytnutý úvěr splácet či nikoliv. Výdaje žalované na bydlení ve výši 1 000 Kč jsou s ohledem na obecné znalosti stěží uvěřitelné a žalovaná ničeho nesdělila o svých dalších výdajích. Posouzení schopnosti žalované splácet úvěr tak zůstalo neúplné, nebyly zjištěny relevantní podklady ze strany žalované, porušení této povinnosti vede k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru a povinnosti vrátit pouze poskytnutou jistinu, to samozřejmě po odpočtu již zaplacených splátek ze strany žalované.18. Z toho se také podává, že smír předložený žalobkyní, který vychází z požadavku na zaplacení finančních částek jakoby smlouva uzavřená mezi věřitelem a dlužníkem měla být platnou smlouvou, což není, by byl smírem, který by byl soudem schválen, byť je takovýto smír v rozporu s hmotným právem. Takový smír tedy nenaplňuje zákonné požadavky pro to, aby mohl být schválen (viz § 99 odst. 1 občanského soudního řádu) a byť okresní soud v tomto směru nečinil samostatný výrok ve svém rozhodnutí, pouze svůj postup odůvodnil v odůvodnění rozsudku, lze toto jeho pochybení napravit v odvolacím řízení a odvolací soud tudíž meritorně rozhodl o tom, že neschvaluje smír předložený účastníky, neboť jde o smír v rozporu s kogentními normami hmotného práva, v daném případě zákonem o spotřebitelském úvěru.19. Závěr o neplatnosti smlouvy pro neposouzení úvěruschopnosti dlužníky – spotřebitele dle § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá z § 87 odst. 1 stejného zákona a soud je povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy i bez návrhu.20. Z výše uvedeného je patrno, že okresní soud vystihl ve svém odůvodnění nosné body, proč nepovažuje posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany věřitele za řádné, tudíž jeho rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné.21. Pro neplatnost smlouvy nemůže žalobkyně požadovat to (smluvní pokuta, úrok, poplatky) co bylo ve smlouvě ujednáno.22. Úvěr byl žalované poskytnut v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru, pak nutně z toho musí vyplývat i nutnost použít důsledky s tím spojené vyjádřené v ust. § 87 uvedeného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti je třeba připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 20. 4. 2022, sp.zn. 33 Cdo 3675/2021, tedy že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1, věta d