47 Co 157/2025-108 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni , částka, s blíže uvedeným příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení , částka, , to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., uzavřela dne , datum, s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši , částka, s dohodnutým úrokem , číslo, % ročně. Peněžní prostředky měly být použity na úhradu dluhů z předchozích úvěrů žalovaného. Jednalo se tedy o tzv. konsolidační úvěr. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s úrokem a bankovními poplatky v pravidelných měsíčních splátkách dohodnutých ve smlouvě. Jelikož žalovaný nedodržel splátkový režim, právní předchůdkyně žalobkyně učinila úvěr v souladu se smluvními podmínkami splatným, a to dopisem ze dne , datum, . Následně dne , datum, postoupila pohledávku z úvěru za žalovaným žalobkyni. Okresní soud shledal smlouvu o úvěru platnou. Nepřisvědčil stanovisku žalovaného, že smlouva je neplatná z toho důvodu, že před poskytnutím úvěru nebyla řádně posouzena jeho úvěruschopnost (§ 86 odst. 1, § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Žalovaný je proto povinen poskytnuté a dosud nevrácené finanční prostředky spolu s příslušenstvím a dohodnutými bankovními poplatky žalobkyni vrátit. S ohledem na to, že žalovaný dosud zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně celkem , částka, , stíhá jej povinnost zaplatit žalobkyni jako postupníkovi postoupené pohledávky dalších , částka, s příslušenstvím. Okresní soud z těchto důvodů žalobě vyhověl.3. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný. Namítal, že okresní soud nesprávně posoudil úvěrovou smlouvu jako platnou. Vůbec nezohlednil skutečnosti tvrzené žalovaným a nijak se s nimi v rozhodnutí nevypořádal. Přiklonil se naopak zcela nekriticky k argumentaci žalobkyně. Z vyjádření žalobkyně nelze dovodit, odkud konkrétně její právní předchůdkyně čerpala informace o poměrech žalovaného, z jakých registrů, databází či evidencí byly zjištěny. Není patrno ani to, jak tyto informace zasadila do celkového kontextu posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Pokud soud považoval za významné negativní záznamy žalovaného v evidencích dlužníků, pak taková skutečnost nemůže mít sama o sobě vliv na závěr o jeho úvěruschopnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí úvěru vycházela z potvrzení o příjmech žalovaného starých více než tři měsíce, nikoli tedy z příjmů aktuálních. Z ničeho neplyne, že by si právní předchůdkyně žalobkyně vyžádala výpisy z bankovního účtu žalovaného, z nichž by mohla zjistit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného. Ačkoli soud dovodil, že banka měla přehled o pohybech na účtu žalovaného, žalobkyně sama nic takového netvrdila. Banka se též spokojila s měsíčním příjmem domácnosti žalovaného ve výši , částka, , ačkoli šlo pouze o příjem deklarovaný, nikoli ověřený. Výdaje žalovaného nebyly zkoumány vůbec. Vycházela-li banka při úvahách o výdajích žalovaného z částek životního minima, normativních nákladů na bydlení a z údajů o průměrných výdajích obyvatelstva, pak jde o informace ryze obecného charakteru, které neposkytují reálný přehled o finanční situaci žalovaného. Konkrétním běžným výdajům žalovaného nevěnovala banka žádnou pozornost. Z toho všeho plyne, že závěr okresního soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, je nesprávný. Je postaven na zcela nedostačujících podkladech a zjištěních. Okresní soud sice uvedl, že nemá důvod nevěřit podrobné zprávě původního věřitele, avšak tato zpráva neobsahuje žádné konkrétní informace, nýbrž jen obecná tvrzení o procesu posuzování úvěruschopnosti. Zpráva neobsahuje žádný důkaz, sama o sobě nemůže být zdrojem žádného zjištění. Zcela bez významu je zjištění, že žalovaný nebyl v roce , datum, evidován v žádném nalézacím ani vykonávacím řízení. Rozhodující není ani to, zda žalovaný úvěr posléze splácel. Důležité naopak je, zda byla, a to před poskytnutím úvěru, zjišťována úvěruschopnost žalovaného. Uvedl-li okresní soud, že se žalovaný v řízení soustředil jen na negaci a zpochybňování jednotlivých listin, pak žalovaný připomíná, že důkazní břemeno ohledně splnění povinnosti prozkoumat úvěruschopnost dlužníka, tíží výlučně žalobkyni. Nelze po dlužníkovi požadovat, aby o svých majetkových poměrech uváděl jakékoliv nové skutečnosti. Jeho procesním úkolem je naopak poukázat na skutečnosti zpochybňující žalobkyní tvrzené zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel úvěru by měl vždy vycházet ze spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Tak tomu v projednávané věci nebylo. Žalovaný závěrem v odvolání navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu s výjimkou části, v níž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení , číslo, % ročně od , datum, do zaplacení, změněn a aby byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta.4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že zákon ani judikatura nestanovují, jakým konkrétním způsobem má být úvěruschopnost prověřována. Ze zákona plyne jen to, že posouzení úvěruschopnosti musí být přiměřené povaze úvěru a má vycházet z relevantních vnitřních i vnějších zdrojů. Nároky na zkoumání úvěruschopnosti nemohou být bezbřehé a musí odpovídat praktické uskutečnitelnosti. Zákon přitom výslovně počítá i s využitím automatizovaných modelů. V daném případě banka úvěruschopnost i s ohledem na výši poskytnutého úvěru prozkoumala řádně. Žalobkyně závěrem svého odvolání uvedla, že na žalobě trvá.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání, odvolání však neshledal důvodným.6. Především je nutné zdůraznit, že v posuzovaném případě nešlo o prostý úvěr, nýbrž o úvěr tzv. konsolidační. Jednalo se tedy o zvláštní typ úvěru, čemuž podle názoru odvolacího soudu musela být přizpůsobena i kritéria pro hodnocení jeho platnosti.7. To znamená, že podmínky převzetí úvěru nebylo možné hodnotit izolovaně, nýbrž v návaznosti na právní postavení žalovaného, v němž se jako dlužník z předchozích a dosud nesplacených úvěrů v době poskytnutí konsolidačního úvěru nacházel. Hodnotit je přitom třeba pouze okolnosti uzavření tohoto nového, konsolidačního úvěru. Podmínky, za nichž byly uzavřeny předchozí úvěrové smlouvy, jsou z hlediska posuzování platnosti tohoto posledního úvěru bezvýznamné.8. Bylo tedy nutné zabývat se otázkou, zda se ekonomická situace žalovaného poskytnutím konsolidačního úvěru nějakým způsobem změnila, případně jak.9. Z rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že zatímco dříve činily dvě splátky z úvěrů, jež byly nyní posuzovaným úvěrem konsolidovány, celkem , částka, , po poskytnutí konsolidačního úvěru se snížily na , částka, . Žalovanému tak každý měsíc zbylo navíc k osobní dispozici téměř , částka, . Jeho ekonomické postavení se tak v důsledku poskytnutí konsolidačního úvěru zlepšilo. Schopnost žalovaného splácet úvěr se musela nutně oproti stavu před poskytnutím konsolidačního úvěru zvýšit. Neodpovídalo by smyslu zákona, měla-li by být za těchto okolností považována smlouva, na jejímž základě byl žalovanému konsolidační úvěr poskytnut, za neplatnou.10. Smyslem právní úpravy spotřebitelského úvěru, zejména té její části, v níž je stanovena povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka, je nepochybně to, aby se předcházelo poskytování úvěrů osobám, u kterých panuje vysoká míra pravděpodobnosti, že nebudou schopné úvěr splatit, a kterým tak hrozí pád do tzv. dluhové pasti (spočívající v soustavném narůstání dluhů a stále se zmenšující způsobilosti je hradit). Posuzovaný úvěr není úvěrem tohoto druhu. Dluh žalovaného se až na nepatrnou část, o níž poskytnutý úvěr přesáhl dosavadní dluh žalovaného a která činila necelá, Anonymizováno, , číslo, % z celkově půjčené částky, nezměnil. Možnosti žalovaného splácet dosavadní dluh se naopak výrazně vylepšily, neboť nově dohodnutá splátka je téměř o třetinu nižší než původní. To nelze hodnotit jinak, než že se celková finanční situace žalovaného poskytnutím konsolidačního úvěru zlepšila.11. Přihlédnout bylo třeba i k tomu, že žalovaný po dlouhou dobu (téměř šesti let) úvěr splácel. Dělo se tak, jak vyplývá z historie splácení úvěru, od , datum, do , datum, . I tato skutečnost hovoří pro závěr, že jeho majetková situace v době poskytnutí úvěru mu splácení úvěru umožňovala, tedy že byl úvěruschopný. Lze v této souvislosti poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž Nejvyšší soud vyjádřil názor, že z hlediska posuzování platnosti smlouvy ve smyslu § 87 zák. o spotřebitelském úvěru není podstatné, zda byla úvěruschopnost dlužníka řádně posouzena, nýbrž zda byla dána. I kdyby úvěruschopnost řádně posouzena nebyla, nelze považovat smlouvu za neplatnou, pokud dlužník v době poskytnutí úvěru úvěruschopný byl. Jak též vyplývá z citovaného rozhodnutí, důležitým kritériem pro posouzení úvěruschopnosti je i následné chování dlužníka ve vztahu k úhradě dluhu. V příp